Roman Humlíček je návrhář a zakázkový krejčí. Na míru navrhuje a šije nejen obleky nebo košile, ale také džíny. Těch prodá několik set za rok a nedá na ně dopustit.
Co se dozvíte v článku
Původně chtěl být pilotem
Už jako dítě si Roman Humlíček hrál v rodinné krejčovské dílně, kde kreslil, stříhal nebo stehoval. Kdyby tomu tak nebylo, tak by dle jeho slov neměl touhu se realizovat v šití a tomto oboru celkově. Tenkrát to bylo na kluka docela nezvyklé a ze začátku to před svými vrstevníky tajil. Jestli z toho měli radost jeho rodiče, si není jistý. Asi jim vyhovovalo, že mám nějakou činnost, která mě baví, a nevymýšlím žádné skopičiny. Věděli, kde mě najdou,
říká s úsměvem a dále vzpomíná na svého dědečka. Právě po něm dílnu zdědil. Vždycky to byli velcí parťáci. Bydleli jsme v rodinném domě. Ve spodní části byla právě krejčovská dílna, kde jsem dědu často otravoval, že chci něco dělat. On mi vždy něco vymyslel,
dodává Roman s tím, že si zpětně uvědomuje, že z toho zřejmě děda nadšený nebyl. Sám totiž věděl, co to řemeslo obnáší.
Když se Romana ve škole ptali, čím chce být, vždy odpovídal, že pilotem. To bylo jeho vysněné povolání, letadla ho moc bavila. Když se však lámal chleba a on musel říct, čemu se bude věnovat, přirozeně přišel s tím, že se chce vyučit krejčím. Tehdy musel čekat, jestli mu to dovolí, protože by v ročníku byl jediný kluk. Až tam jsem začal poznávat i druhou stranu toho, co to obnáší, kdyby se tím člověk měl živit a vydělávat peníze,
říká Roman Humlíček a prozrazuje, že když se škola blížila ke konci, uvědomil si, že jen vyučení mu v životě stačit nebude.
Proto se přihlásil na střední průmyslovou školu. Po ní chtěl dále pokračovat ve studiu, což v tehdejší době, kdy končil jeden režim, nešlo. Tenkrát to byla příležitost něco si zkusit, byla taková ta svoboda, takže jsem ji využil a začal jsem dělat to, co mí předci. Udělal jsem si svoje krejčovství a začal jsem služby nabízet lidem v okolí,
popisuje. V té době dostal také nabídku učit odborné předměty na brněnské střední průmyslové škole textilní, což skvěle doplňovalo jeho práci v dílně.
Navíc se díky tomu potkával se spoustou lidí z oboru a dostal se tak i do jedné oděvní firmy, pro kterou vzoroval kolekce. Tam vydržel až do roku 2000, kdy se mu naskytla příležitost pracovat pro značku Blažek. V ní vydržel do roku 2016, kdy se vrátil ke svému původnímu modelu zakázkového šití, kterému se věnuje dodnes.
Na detailu záleží
To, že na detailu záleží, je pro Romana Humlíčka důležité motto. Detail je pro něj podstatná věc na oděvu, která však nesmí odvádět pozornost od celku. Musí také zákazníka nějakým způsobem potěšit a vyvolat v něm něco, co mu připadá zajímavé. Detail pro mě netvoří jenom vnější části oblečení, ale i ty vnitřní. Ten detail musí být všude dotažený. Nejen, když se na to člověk dívá zvenku, ale když se na to dívá i uvnitř toho oděvu, musí všechno vypadat dobře,
doplňuje. Dále Roman dodává, že na oblečení je spousta drobných věcí, které člověk nevidí při běžném setkání nebo při komunikaci, ale když jeho zákazníci sedí někde s partnery a jsou blízko u jednoho stolu, tito partneři mohou na takové detaily narazit a ocenit je.
Při navrhování oblečení je podle Romana Humlíčka stěžejní klient jako zadavatel. Vidí v oboru navrhování oděvů dvě kategorie návrhářů. Jedni k tomu přistupují volně a jako k umění. Tvoří oblečení na mola a přehlídky, které jsou spíše divadelními představeními. Nezáleží tak na dokonalosti, ale spíše na celkovém zážitku. Navíc to není určeno konkrétním zákazníkům. Druhý způsob spadá pod to, co dělá Roman. Vychází přímo z potřeb zákazníků a jde o praktičtější užití a musí být nadčasové.
Zákazníky nemusí přitahovat na nějaké trendy a novinky, takže se může zaměřovat na udržitelnost. To hlavní, co by měl obsahovat jeho oděv, je kromě originální autorské stopy, kvalita, udržitelnost a nadčasovost. Proto se Roman rozhodl pracovat tímto způsobem. Když jsem se věnoval konfekci, doléhala na mě deprese z rychlosti, kterou se všechno dělá. Už jsem to nebyl schopný zvládat, takže jsem se potřeboval něčím zachránit. Pomohlo mi vrátit se víc do klidu a věnovat se vlastně něčemu, co mi dávalo větší smysl,
přiznává.
Spolupráce jsou hlavně dlouhodobé
Roman nefunguje jako zakázkový krejčí, ke kterému by chodili zákazníci s obrázky a říkali, že to od něj chtějí ušít. Na to ani nepřistupuje a nebyl by schopný jim to poskytnout. Všechno, co dělá pro zákazníky, jsou jeho autorské věci, které vyrábí na míru. Oni si samozřejmě mohou zvolit své řešení, které vychází z nějakých možností. Každý model má variabilní vlastnosti. Můžete si vybrat spoustu věcí, co se týče detailů nebo materiálu. Jsou tam další možnosti, jak ten oděv poskládat, aby odpovídal představám zákazníků,
vysvětluje.
Zákazníci jsou především z byznysového prostředí, protože potřebují být dobře oblečení do zaměstnání nebo na nějaké významné události, případně na formální události, a to rodinné, společenské i pracovní. Často se jedná také o svatby, kdy za Romanem přijde mladý muž, který má před sebou tuto důležitou událost, a chce být dobře oblečen. Jiné je to u džín, které nejsou tak formální. Díky džínám za mnou začala chodit i jiná skupina zákazníků, se kterou je pro mě velmi příjemné posezení. Je to spíše jako s kamarády u kávy,
usmívá se.
Většinou se jedná o dlouhodobější kontakt, kdy se málokdy stane, že by za Romanem Humlíčkem přišel člověk, že potřebuje ušít oblek. Většinou to má nějaký delší vývoj, například přes džíny k saku a podobně. Občas se také zákazníci rekrutují z řad známých stávajících zákazníků. Většina zákazníků je tedy dlouholetá a jsou pro Romana skoro jako rodina. Voláme si někdy nejenom kvůli oblečení. Potkáváme se spolu jednou, dvakrát i častěji do roka a něco pro ně tvořím,
doplňuje s tím, že díky tomu zná i jejich rodinné zázemí a dokáže odhadnout, do jaké skupiny klientů by mohli patřit a jak se jim věnovat, aby byli spokojení. Myslím si, že každý úspěšný krejčí musí být trochu amatérský psycholog,
podotýká s úsměvem.
Schůzky s klienty má nejraději
Roman Humlíček přiznává, že jeho nejoblíbenější fází práce jsou právě schůzky s klientem a také poslední fáze v podobě předávání. Je podle něj důležité, aby se práce dařila. Když se daří, tak je předávání příjemné. Tam vidíte tu reakci, zpětnou vazbu od klienta. Když je spokojený, tak vám to dá najevo. A hlavně to dá najevo tím, že se potom vrátí, uvidíte ho znovu a chce na něčem pokračovat,
říká Roman.
Když to vše funguje, tak je příjemná i samotná výroba. Většinou se dělá vždycky něco nového. Každá nová věc je tak výzva a není to nuda. Každý den je ve znamení objevování, co člověk ještě nezažil. Svým způsobem je to i adrenalin, že si s tím musíte poradit. Někdy to bývá oříšek, ale když se tomu věnujete a dáte tomu čas, tak se to většinou podaří,
vysvětluje Roman Humlíček. Je podle něj také důležité zákazníkům říct, že může jít o složitou věc, aby s tím počítali, že to nepůjde snadno. To se stává například u zákazníků, kteří mají urostlou postavu.
Máte doma nějaké oblečení nebo obuv vyrobené na míru?
Džíny jako srdeční záležitost
Džíny Roman vždy podceňoval. Když se věnoval šití, tak je nepovažoval za něco, čemu by se potřeboval věnovat. Podle něj to nepatřilo do jeho oboru. Když však pátral v paměti, uvědomil si, že právě džíny byly první věcí, kterou ve svých 13 letech ušil. Jedny džíny už měl, tak si podle nich vytvořil kopii. Byly dost výstřední, ze žluté tkaniny a prošité červenou nití. Každý na první pohled viděl, že to nejsou džíny z obchodu. Já s nimi tenkrát měl velký úspěch u svých spolužáků,
vzpomíná s úsměvem.
Dnes podle Romana džíny obsahují všechno a nezná člověka, který by v nich nemohl chodit. Vždy se najde řešení, aby s nimi byl spokojený a vypadal v nich odpovídajícím způsobem. Ať už jde o podnikatele, politika, člověka jezdícího na skateboardu nebo hráče na elektrickou kytaru. Vždy se dají udělat tak, aby v nich člověk vypadal autenticky,
doplňuje. Zákazníci by tedy džíny měli vybírat podle prostředí, ve kterém se primárně pohybují.
Čím více Roman Humlíček džíny dělá, tím více je po něm lidé poptávají. Tvoří tak přibližně 50 % toho, čím se zabývá. Jeho džíny jsou dobře kombinovatelné s košilí i trikem, luxusním sakem nebo koženými boty. Odlišují se především střihem, který je na míru a je pro zákazníky zásadní. Protože v obchodě džíny na míru rozhodně nejsou. Mají například jinde pas, jsou moc široké nebo úzké, případně krátké nebo dlouhé. Do džín se navíc moc nedá zasahovat nebo je to na nich hodně vidět. Zákazníci na nich oceňují také jedinečný vzhled.
Než se Roman začal džínám věnovat, neměl v dílně nic, co by se dalo použít na jejich výrobu. Tedy kromě nůžek, kterými se džínovina stříhá. Je k tomu potřeba velmi těžký stroj, který je schopný džínovinu prošít, a další stroje schopné sešívat řetízkovým stehem. Ty mají například více jehel a různé zakladače. Dále je potřeba lis, na kterém se nýtují kapsy nebo nasazují kovové knoflíky. Pro mě to znamenalo zařídit kompletně novou dílnu na výrobu džín, abych je mohl vyrábět autentickým způsobem a aby se prakticky nelišily od těch, co si koupíte v obchodě,
dodává. Dnes jich vyrobí stovky ročně.
Když Roman džíny předává, jsou v základu vyprané, aby tam nedošlo ke sražení, nebo změně barvy. Zákazníci je navíc mohou hned začít nosit. Já jim říkám, že od toho okamžiku, kdy si je poprvé obléknou, začne se odehrávat jakýsi příběh, který s nimi sdílejí. Všechno, co vy a vaše džíny prožijete, se na nich exponuje. Je to pro mě něco jako fotografie,
popisuje zaujatě. Džíny by tak měly vydržet několik let. Jde o spolehlivého kamaráda ve skříni, kterého vytáhnete vždy, když potřebujete.
Plánem Romana Humlíčka je věnovat se svému byznysu úspěšně i zítra a také si udržet renomé své značky. Abych nemusel být anonymní, dělat pro někoho a nemít možnost se pod to podepsat. Zatím jsem spokojený. Plán je udržet se tam, kde jsem,
uzavírá s úsměvem.
Tip na další příběh
Domácí mazlíčci jí téměř ožívají pod rukama. Figurky vyrábí z vlny i srsti
Ve své tvorbě Elena Rubtsova potřebuje šikovné ruce i znalosti. Pro správné proporce chodí na internet a z fotky za pár hodin dokáže vytvořit opravdu věrnou kopii mazlíčků. Více v článku.
ČLÁNKY DO MAILU