Japonci... nejsou tak pracovití

Japonci jsou lidé zvyklí na kolektivní rozhodování a kolektivní odpovědnost. Od toho se vše odvíjí. Jednotlivec je naprosto podřazen kolektivu. Japonci nemilují individuality, jelikož v jejich očích je to nebezpečný prvek.

Velice zajímavá je skutečnost, jak mají vyřešenu konkurenci uvnitř své organizace. Toto se aplikuje hlavně u vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, jelikož z nich vzejdou budoucí šéfové společnosti. V Japonsku platí, že šéf musí být vždy starší než jeho podřízení, tudíž noví zaměstnanci spolu „soupeří“ jen v rámci svého ročníku, což znamená, že je-li jich v určitém roce přijato např. deset, tito budou „soupeřit“ jen mezi sebou o to, kdo z nich v budoucnu dosáhne vyšší postu. Nemusí se obávat tedy ani starších, ani mladších.

Dalším velice zajímavým poznatkem je skutečnost, že jedním z nejdůležitějších úseků v jakékoli japonské společnosti je personální útvar. Ten rozhoduje o vašem životě od vašeho nástupu do konce vašeho pracovního života. Po dvou letech, kdy si vás opravdu důkladně „oťuknou“, vám „nalajnují“ život. Vrátím-li se k předešlému názornému příkladu, tak každý z oněch 10 nově přijatých vysokoškoláků to po 15 letech dotáhne určitě na náměstka generální ředitele nějaké pobočky. Záleží pochopitelně na jeho schopnostech, která to bude, jestli v Tokiu, Londýně, New Yorku nebo v nějaké relativně zapadlé oblasti v Japonsku. To závisí jen na jeho výsledcích a jak ho hodnotí jeho nadřízení a pochopitelně personální útvar.

Personální útvar hraje také roli určité „seznamovací“ kanceláře. Vzhledem k tomu, že Japonci tráví ve svém zaměstnání převážnou většinu času, tak pochopitelně nemají čas na nějaké to seznamování se s děvčaty. Když Japonec dosáhne věku kolem 30 let a není ženatý, je povolán na personální útvar, kde se ho zeptají, jak to s ním vypadá ve vztahu k ženám. Pokud jim sdělí, že nemá žádnou vážnou známost, personální útvar mu „dá na výběr“ několik A4 karet svých zaměstnankyň, kde je dotyčná vyfocena a jsou tam veškeré osobní údaje, které mladý Japonec potřebuje vědět. Je jasné, že jsou mu předkládány jen ženy, které korespondují i s jeho společenským a firemním (to do budoucna) statutem.

Kolem 60 procent japonských párů zaměstnaných v prestižních společnostech bylo takto „dáno dohromady“. Toto se aplikuje jen na japonské zaměstnance, tak jsem si mohl oddechnout, i když mi v době mého působení v Mitsubishi bylo pouhých 24 let.

svém příkladu, kdy jsem během dvouletého „tréninku“ začal zakládáním různých dokumentů (první měsíc), počítáním drobných na pokladně (druhý měsíc), počítáním bankovek na pokladně (třetí měsíc)… a takto postupně jsem se dostával ke stále zajímavější práci.

Japonec, přestože má oficiálně až 5 týdnů dovolené (a nejvyšší šéfové až 6 týdnů), si zřídkakdy vybere více než 2 týdny. Japonci milují cestování, i když to jejich trochu připomíná zrychlený film. Nejdůležitější je vidět co nejvíc za co nejkratší dobu a vše hlavně zdokumentovat. Jistě si vybavíte skupinu Japonců, kteří jsou ověšeni fotoaparáty a videokamerami a vše fotí a natáčí. Po svém návratu domů to pak velmi rádi a pyšně ukazují svým příbuzným a přátelům.

Převzato: Měšec.cz