Japonci jsou lidé zvyklí na kolektivní rozhodování a kolektivní odpovědnost. Od toho se vše odvíjí. Jednotlivec je naprosto podřazen kolektivu. Japonci nemilují individuality, jelikož v jejich očích je to nebezpečný prvek.
Velice zajímavá je skutečnost, jak mají vyřešenu konkurenci uvnitř své organizace. Toto se aplikuje hlavně u vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, jelikož z nich vzejdou budoucí šéfové společnosti. V Japonsku platí, že šéf musí být vždy starší než jeho podřízení, tudíž noví zaměstnanci spolu „soupeří“ jen v rámci svého ročníku, což znamená, že je-li jich v určitém roce přijato např. deset, tito budou „soupeřit“ jen mezi sebou o to, kdo z nich v budoucnu dosáhne vyšší postu. Nemusí se obávat tedy ani starších, ani mladších.
Dalším velice zajímavým poznatkem je skutečnost, že jedním z nejdůležitějších úseků v jakékoli japonské společnosti je personální útvar. Ten rozhoduje o vašem životě od vašeho nástupu do konce vašeho pracovního života. Po dvou letech, kdy si vás opravdu důkladně „oťuknou“, vám „nalajnují“ život. Vrátím-li se k předešlému názornému příkladu, tak každý z oněch 10 nově přijatých vysokoškoláků to po 15 letech dotáhne určitě na náměstka generální ředitele nějaké pobočky. Záleží pochopitelně na jeho schopnostech, která to bude, jestli v Tokiu, Londýně, New Yorku nebo v nějaké relativně zapadlé oblasti v Japonsku. To závisí jen na jeho výsledcích a jak ho hodnotí jeho nadřízení a pochopitelně personální útvar.
Personální útvar hraje také roli určité „seznamovací“ kanceláře. Vzhledem k tomu, že Japonci tráví ve svém zaměstnání převážnou většinu času, tak pochopitelně nemají čas na nějaké to seznamování se s děvčaty. Když Japonec dosáhne věku kolem 30 let a není ženatý, je povolán na personální útvar, kde se ho zeptají, jak to s ním vypadá ve vztahu k ženám. Pokud jim sdělí, že nemá žádnou vážnou známost, personální útvar mu „dá na výběr“ několik A4 karet svých zaměstnankyň, kde je dotyčná vyfocena a jsou tam veškeré osobní údaje, které mladý Japonec potřebuje vědět. Je jasné, že jsou mu předkládány jen ženy, které korespondují i s jeho společenským a firemním (to do budoucna) statutem.
Kolem 60 procent japonských párů zaměstnaných v prestižních společnostech bylo takto „dáno dohromady“. Toto se aplikuje jen na japonské zaměstnance, tak jsem si mohl oddechnout, i když mi v době mého působení v Mitsubishi bylo pouhých 24 let.
Japonci jsou tvrdými zastánci systému, že každý zaměstnanec musí ve firmě začít „od píky“. Mohu to uvést nasvém příkladu, kdy jsem během dvouletého „tréninku“ začal zakládáním různých dokumentů (první měsíc), počítáním drobných na pokladně (druhý měsíc), počítáním bankovek na pokladně (třetí měsíc)… a takto postupně jsem se dostával ke stále zajímavější práci.
Japonec, přestože má oficiálně až 5 týdnů dovolené (a nejvyšší šéfové až 6 týdnů), si zřídkakdy vybere více než 2 týdny. Japonci milují cestování, i když to jejich trochu připomíná zrychlený film. Nejdůležitější je vidět co nejvíc za co nejkratší dobu a vše hlavně zdokumentovat. Jistě si vybavíte skupinu Japonců, kteří jsou ověšeni fotoaparáty a videokamerami a vše fotí a natáčí. Po svém návratu domů to pak velmi rádi a pyšně ukazují svým příbuzným a přátelům.
Převzato: Měšec.cz