Novela zákona o zaměstnanosti (sněmovní tisk č. 84) by mohla zásadně změnit oblast kontrolní činnosti zákonných povinností zaměstnavatelů. V návrhu zákona jsou změny sazeb u některých přestupků a správních deliktů. Podstatně by se mohla snížit minimální sazba pokuty za umožnění výkonu nelegální práce u správního deliktu tak, aby nebyla pro zaměstnavatele v případě vyměření likvidační.
Nelegální zaměstnávání fyzickou osobou
Novelou zákona o zaměstnanosti by mohly být do ustanovení § 140 odst. 2 vloženy dva nové důležité body. Zaměstnavatel se dopustí přestupku nebo správního deliktu, pokud:
- e) neuvede v evidenci vedené podle § 81 odst. 3 požadované údaje nebo v ní uvede neúplné nebo nepravdivé údaje (jde o evidenci o poskytnutém plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením),
- f) nemá v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu podle § 136 odst. 1 (stále musí mít zaměstnavatel k dispozici kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu. Splnění této povinnosti se ale dle návrhu nebude vyžadovat, jestliže zaměstnavatel řádně oznámil okresní správě sociálního zabezpečení den nástupu zaměstnance do zaměstnání, které mu založilo účast na nemocenském pojištění podle zákona o nemocenském pojištění. Informaci si inspektorát bude moci ověřit při kontrole sám formou dálkového přístupu).
Nové minimální a maximální sazby pokut
Současně je za porušení těchto povinností přiřazena hranice maximální možné pokuty. Navrhuje se, aby v případě neúplné nebo nepravdivé evidence dle § 81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti byla stejná jako pokuta za nevedení evidence vůbec, tzn. 100 000 korun.
Za umožnění výkonu nelegálního zaměstnávání je u zaměstnavatelů fyzických osob maximální možná pokuta ve výši 5 000 000 korun (u zaměstnavatelů právnických osob zůstává na 10 000 000 korun), minimální možná pokuta by se přitom mohla snížit z 250 000 na 50 000 korun. Současná minimální výše pokuty překračuje v řadě případů preventivní funkci včetně aspektu zaměřeného na odrazování od nelegálního zaměstnávání. Minimální výše pokuty se tak v těchto případech stává fakticky likvidační a přesahuje tak záměr zákonodárce. Pro zachování cíle sledujícího preventivní, ale i odstrašující účinek se jeví jako užitečné změnit stanovenou minimální výši sankce. Stanovení nové hranice minimální sankce má kromě výše uvedených cílů naplňovat i skutečnost, že nelegální zaměstnávání se nesmí zaměstnavatelům vyplácet,
uvádí se v důvodové zprávě k novele zákona.
Rozhodnutí inspektorátu nesmí likvidovat běžný občanský život
Byl záskok v prodejně tety zaměstnáním „načerno“?
Novela ustanovení o nelegálním zaměstnávání je v podstatě i reakcí na aktuální rozhodnutí nejvyššího správního soudu (sp. zn. 6 Ads 46/2013 – 35 ze dne 14. února 2014). Podle tohoto rozhodnutí nesmí boj proti nelegálnímu zaměstnávání likvidovat běžný občanský život, jehož součástí je také mezilidská výpomoc. Soudci vyhověli kasační stížnosti ženy, která dostala od inspektorátu práce pokutu 15 000 korun, když „zaskakovala za pultem v prodejně své tety“. Podle zjištění kontrolního pracovníka v době nepřítomnosti majitelky v prodejně obsluhovala zákazníky, kasírovala peníze a vydávala zboží. Majitelka prodejny do protokolu uvedla, že nikoho nezaměstnává a neteř u ní nepracuje. Obě ženy bydlí ve stejném domě a v době kontroly a zástupu v prodejně byla majitelka na obědě. Následujícího dne sepsala se svou neteří dohodu o provedení práce. Samozřejmě až po poučení úředníkem, který jí objasnil pojem nelegální práce.
Verdikt je významný v tom, že blíže definuje znaky takzvané závislé práce. Podle rozhodnutí nejvyššího správního soudu musí inspektorát práce při postihování nelegální práce prokázat, že zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. Odměna nepředstavuje samostatný definiční znak závislé práce, avšak jde o významnou skutečnost, k níž se přihlíží při hodnocení vztahu nadřízenosti a podřízenosti (např. v rozsudku ze dne 23. března 2012 č. j. 4 Ads 175/2011–92, publ. pod č. 2638/2012 Sb. nejvyšší správní soud uvedl, že „mzda zda, plat nebo odměna za práci je jedním ze základních definičních znaků závislé práce ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce … Z uvedeného tedy plyne, že pracovněprávní vztah bez úplaty nemůže vzniknout, tedy že závislá práce nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu.“).
Podle soudu je ale nezbytné odlišovat závislou práci od dalších činností (např. mezilidské výpomoci). Občanská výpomoc nebyla v době rozsudku v žádném účinném právním předpise definována, avšak § 384 a násl. občanského zákoníku byla charakterizována takto: „Jestliže občan pro jiného občana na jeho žádost provede nějakou práci, poskytne mu půjčku, anebo mu jinak vypomůže, jde o občanskou výpomoc.“
Nový občanský zákoník, kromě klasické příkazní smlouvy v § 2430 a násl., v § 700 a násl. upravuje tzv. rodinný závod, který vymezuje následujícím způsobem: „Za rodinný se považuje závod, ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo osoby s manželi sešvagřené až do druhého stupně a který je ve vlastnictví některé z těchto osob.“ V tomto případě se dokonce počítá jak se soustavnou prací členů rodiny, tak i s jejich odměňováním ve formě podílu na zisku, to vše mimo režim zákoníku práce. Bohužel prozatím stále panují nejasnosti v oblasti zdanění a odvodů z případných podílů na příjmech a výdajích z rodinného závodu.
ČLÁNKY DO MAILU