Jeho největším pokladem je recept. Na Vysočině totiž vyrábí inkoust

Na počátku bylo nadšení

Dušan Prachař vždy rád psal perem. A zatímco u nás byly jen čtyři barvy inkoustu, on pokukoval po dvou stech různých odstínech v zahraničí. Když si pak koupil inkoust ze Spojených států, byl z něj úplně nadšený. Zjistil, že ho vyrábí nějaký člověk, a to už desítky let. Tak si řekl, že to chce taky zkusit. Tehdy vůbec nevěděl, do čeho se pouští, a brzy zjistil, že na inkoust nikde recept nenajde, maximálně babské rady například z měděnky. Začal tedy bádat, zkoumat a objednávat z internetu barviva. Nejsem vzděláním ani chemik, ani nic podobného. Jsem vývojář softwaru, takže to pro mě byla španělská vesnice. Ale říkal jsem si, že na internetu bude všechno, vzpomíná. Jenže na internetu nebylo nic, musel se tedy inspirovat v kosmetickém průmyslu.

Byznys vznikl z nadšení udělat inkoust. Další problémy byly s lahvičkami na inkoust, které se z Číny dají objednat jen ve velkých množstvích. V Evropě jsou výrobci orientováni spíše na farmakologii a některé se nehodí objemově. Nyní tak používá petky z jednoho českého výrobního družstva.

Inkebara je rodinná firma, která čítá dohromady sedm lidí, a to včetně tří dětí a dvou koček. Já dělám inkousty, žena má na starosti Zásilkovnu, Facebook a Instagram a mou nekonečnou podporu, abych se tady mohl sobecky zavřít a v klidu pracovat, říká Dušan Prachař.

Jak se vyrábí inkoust?

K vybavení továrny na inkoust patří především mikro váhy, různé odměrky, lahve, míchátka, naběračky, plastové lžičky, kelímky, ohřívátka, pipety a také mikroskopy. Jedná se o práci s kapalinami, na kterou nejsou potřeba speciální nástroje. Postup je pak dán receptem a základní kapalinou je takzvaná báze. Tu Dušan vyrábí jednou za čas ve velkém objemu a její součástí je kolem osmi složek. Z ní se vyrábí konkrétní inkoust. V různých pomocných lahvích se pak míchají konkrétní odstíny. Je to o tom, že se něco rozpouští, přimíchává, váží, chladí, ohřívá. Musí se to ohřát, aby se to rozpustilo, pak pomalu zchladit, aby se to nesráželo. Takže je to taková alchymie, popisuje Dušan Prachař s tím, že výroba lahvičky zabere kolem tří dnů.

Pokusy jsou jen s novými odstíny, kde je potřeba si s tím hrát, míchat a hledat, co společně funguje. Pokud už je však barva vyrobená a popsaná, je to pak jen o tom vše vzít a smíchat v přesně daných poměrech a musí to dopadnout vždycky úplně stejně. Nejdůležitější surovinou při výrobě je voda. Tu si Dušan reverzní osmózou vyrábí z místní vody a díky tomu mají certifikaci regionální produkt Vysočiny, protože vyrábí produkt z místních surovin. Dále je v inkoustu podle odstínu 11 až 13 složek, které mohou za to, že inkoust klouže po papíře, nezasychá, je v něm dobře rozpuštěná barva a není cítit jako benzín. Další důležitou složku tvoří barviva. Ta první si Dušan Prachař objednal z Malajsie, a nakonec se mu podařilo navázat spolupráci s předním italským výrobcem barviv. Když jsem se prvně ptal na barviva, tak se mě zeptali, kolik tun toho chci. Ani jejich minimální objednávku bych nespotřeboval za deset životů. Potřeboval jsem jen pár kilo. Nakonec jsem tam našel pána, co byl fanda, a prodal mi to, směje se Dušan.

S barvivy souvisí i důležitost čistoty, a to všech nástrojů. Když nebude dokonale čistá kádinka, může dojít ke změnám odstínů. A nutná je také absolutní přesnost. Když něco vážím, tak to vážím na mikrogramy. Když něco měřím pietou, tak je skutečně velký rozdíl, jestli je to 0,04 nebo 0,042 mililitrů, upřesňuje Dušan a vysvětluje, že kdyby na to rezignoval, tak například žlutý inkoust bude pokaždé jinak žlutý a podobně. Něco se také může pokazit, když zapomene na pravidla, ztratí pozornost a v postupu třeba vynechá nějaký krok.

Nahlédněte do Inkebary

• 
• 
• 

Dalších 7 fotografií

Vždy jde o papír, pero a inkoust

Podle Dušana Prachaře jsou jejich inkousty na základě zahraničních ohlasů standardem v propíjení. Není to jen o inkoustu, ale vždy jde o trojkombinaci: jaký máte papír, pero a inkoust. Je tak třeba najít kompromis v tom, jak se inkoust chová a na jakých papírech, podle toho to vyladit, někde ustoupit a jinde přidat. Ohledně zasychání jsou na tom inkousty od Inkebary dobře, ale také hodně záleží na samotných perech. Když Dušan Prachař vyrobí nějaký nový inkoust nebo má novou šarži surovin, tak to nejprve zkouší sám a pak také jeho žena a kamarádi. Pod mikroskopem se dívá, co inkoust dělá, na papíře má různé vzorky, jak se to chovalo naposled a jak se to chová nyní. To vše porovnává a zkoumá.

Jsou dva základní druhy: pro plnicí pera, které se dávají do per a dá se s nimi i malovat nebo kreslit různými technikami, a takzvaně kaligrafické. Ty jsou hustší a více uzpůsobené na namáčení. Další rozdělení záleží na výrobcích, někdo do kaligrafických zahrnuje i pigmentové nebo akrylové inkousty a spousta věcí je zahrnuta i do kategorie tuší. My děláme tak z 80 %, možná 90 % inkousty pro plnicí pera. Ty kaligrafické prodáváme jenom v Česku, kde to od nás berou grafické školy, lektorky, ateliéry a koncoví zákazníci, dodává Dušan.

Barevné inkousty se pak dají použít jenom na papír, tedy na psaní a malování. Máme vyzkoušené, že se s nimi nedá tetovat. Člověku by se asi nic nestalo, ale tak za dva dny by mu to zmizelo, říká s úsměvem Dušan Prachař a popisuje, že některé barvy dělají i na zakázku pro různé společnosti. V tomto případě je při odsouhlasení barvy ideální použít korespondenční lístek s několika vzorky požadovaného odstínu, aby si klient vybral a nedošlo ke zkreslení barvy například monitorem. Nové barvy vznikají i tehdy, když mají v Inkebaře pocit, že jim nějaký odstín chybí. Nebo ale také omylem.

Některé barvy jsou zatím jen snem

Dušan Prachař ohledně barevných inkoustů přiznává, že jsou trochu omezení technologií, kterou používají. Z toho důvodu se jim nedaří udělat například černočernou barvu, černou jako noc, nebo fuchsiovou a tmavě fialovou. Je to daň za to, že si zvolili právě takovou technologii. Já tuhle technologii nechci opouštět jenom kvůli nějakým dalším barvám, protože veškeré složky, které používáme na barvy, jsou bezpečné. Nemám doma nic, co by bylo jedovaté, toxické nebo nebezpečné, vysvětluje s tím, že hlavním důvodem jsou tři malé děti. Nechtějí tak nic riskovat.

Barvy inkoustů mají i originální názvy. Dušan nechtěl, aby se jmenovaly modrá číslo 1, modrá číslo 2 a podobně. To mu připadalo strojové a příliš technické. Cílem je, aby název barvy vycházel z toho, co představuje. Když vezmu třeba krvavou červenou. Když se na ni podíváte, když je zaschlá, tak tam tu krev vidíte, doplňuje. Někdy název vznikne až podle výsledku umělkyně, která jím maluje etikety. Tak vzniklo jméno nejznámějšího a nejoblíbenějšího inkoustu – jelení hnědá. Někdy název vzniká déle, ale Dušan podotýká, že během tohoto několikaměsíčního procesu výroby a testování inkoustu se vždy nějaký nápad objeví.

V Inkebaře vyrobili také akvarelové barvy a zkusili i úplně suchý akvarel. Nyní zkouší a čekají, co na to lidé řeknou a jak se k tomu postaví trh. Stále také něco plánují. Dušan Prachař prozradil, že se chce vrhnout i na pera. Už jich několik vyrobil, nyní dělá kožená pera. Je to zatím všechno ve fázi prototypů, ale strašně mě to baví. Pořád to ještě není úplně dokonalé. A dokud to nebude úplně, ale úplně dokonalé, tak to nemůže nikam jít, zdůrazňuje. Také uvažuje, že výrobu inkoustů technicky posune, protože když má dělat přes dva tisíce lahviček, je to fyzická makačka na několik dní. Pořád hledám, jak to zautomatizovat, aby se některé věci dělaly samy nebo aspoň trochu poloautomaticky. Ale to je zase dost finančně nákladná věc, uzavírá.