V pondělí se nemůže dočkat, až vyrazí do práce. Protože sama denně nosí sárí, radí také ostatním, jak se s ním popasovat. A cestu do obchodu si najdou i muži.
Vždycky chtěla prodávat
Už jako malá holka chtěla Veronika Kobesová prodávat. Bydleli jsme v přízemí, tak jsem dávala do oken barbíny, jako by byly ve výloze. Na mámě jsem loudila, aby mi koupila figurínu, jakou jsem viděla v obchodě, abych ji mohla převlékat,
směje se dnes Veronika nad čajem v zázemí svého pražského obchodu s indickým oblečením Ganga. Později si zamilovala hippie módu. V šestnácti se dostala k hnutí Hare Kršna, kde ji uchvátilo kromě filozofie a jídla i ženské oblečení. Po maturitě na gymplu šla rovnou pracovat do tehdejšího největšího indického obchodu, který byl shodou okolností nedaleko místa, kde je teď ten její. Byl jediný, kde se tu v 90. letech daly koupit skutečně indické věci,
vzpomíná na dobu, kdy pracovala za třicet korun na hodinu. Dodává však, že to pro ni byla prestižní práce a hodně se v ní naučila.
Tehdy se soustředila hlavně na prodej sárí, typického ženského indického oblečení. Bylo to v době, kdy se rozjížděl internet, takže pro sárí sama vytvořila e-shop. Probíhalo to tak, že si Veronika sárí oblékla, kolegyně ji vyfotila, daly vyvolat film, čekaly několik dní na fotky, ty skenovaly a ořezávaly a v příšerném rozlišení je daly na internet. Nicméně e-shop zaznamenal úspěch,
popisuje Veronika své začátky v online světě. Právě s e-shopem se následně osamostatnila.
O podnikání rozhodla cesta do Indie
K rozhodnutí podnikat na sebe došla v době, kdy se v roce 2003 poprvé podívala do Indie. Z třiceti korun na hodinu si našetřila na letenku a malé nákupy. V Indii objevila krásné věci a zjistila, že tam má neomezené možnosti, popisuje své podnikatelské začátky. Úplně přirozeně jí šlo i smlouvání, už taxíka z letiště uhádala za úžasnou cenu a hned se v Indii cítila jako ryba ve vodě. Byla to láska na první pohled.
Z Indie si tehdy dovezla pár věcí původně pro sebe, ale nakonec je zkusila prodat, což se jí okamžitě podařilo. Za čas dala v práci výpověď a (tehdy ještě s kamarádem napůl) si v roce 2004 pronajala stávající prostory na pražském Žižkově. Se všemi úsporami a penězi ze zrušené životní pojistky znovu letěla do Indie na nákupy. Do měsíce zase všechno prodala. Tehdy ještě byla móda břišních tanců, pro niž našla v Indii dodavatele, takže se obchod hezky rozjížděl. Ženy do něj naběhly v džínách a tričku a užívaly si, jak se mění v princezny v nazdobeném a barevném oblečení. Vznikla Ganga, obchod pojmenovaný podle nejznámější indické posvátné řeky.
Výbava do kanceláře i na dovolenou
Oproti tehdejší době mám dnes sortiment mnohem civilnější, víc věcí na běžné nošení, třeba do kanceláře, na léto nebo na dovolenou,
vysvětluje Veronika s tím, že si k ní ženy chodí kupovat například i dlouhé sukně na denní nošení z přírodních, poctivých a kvalitních materiálů, které jsou špatně k sehnání. V obchodě potkává jogínky i ženy, které zaujala indická filozofie, slečny s kabelkami Louis Vuitton i kancelářské dámy nebo seniorky. Nemám nějaké typické zákaznice, je to prostě průřez společností,
objasňuje. Od začátku vozí evergreeny, jimiž jsou kaftany, sárí a zavinovací sukně. Zhruba před pěti lety začala dovážet i oblečení pro muže. Muži nakupují rychle, přijdou, když přesně vědí, co chtějí. A pak se pro pohodlné oblečení vrací,
prozrazuje.
Přečtěte si také o tom, jak jiné podnikatelky textil recyklují a své projekty věnují upcyklaci, a to v článku Myslíte, že je starý textil bezcenný? Našli jsme podnikatelky, které nesouhlasí.
Sleduje ale, že se lidé stále ještě trochu bojí v oblékání vybočit, netroufají si nosit něco výrazného, co nikdo v jejich okolí nemá nebo co neviděli v časopise. Vypráví historku, jak kdysi vyšla v Elle fotka indického nákotníčku, podobného tomu, který tehdy nosívala zpěvačka Madonna. Zatímco do té doby o něj byl minimální zájem, najednou si pro něj do obchodu začaly chodit davy.
Hindí otevírá dveře
Co však za ta léta nezměnila, je systém nákupu. Pravidelně čtyřikrát do roka jezdí do Indie a na místě osobně vybírá sortiment, který bude prodávat. Najít mezi obrovským množstvím zboží pěkné věci je podle ní docela výzva. U každé věci ví, kde ji kupovala i kdo ji vyráběl, a má radost, když si věc z obchodu odnese někdo, komu přesně pasuje. Tvrdí, že ty nejkrásnější kousky oblečení si navíc většinou v Česku koupí úžasní lidé. A u některých kousků dokonce už předem přesně ví, kdo ze stálých zákaznic si je vyhlédne. Odhaduje přitom, že tak z poloviny už má stálou klientelu a další půlka jsou ti, co obchod nebo e-shop navštíví jen jednorázově, aby si zpestřili šatník nebo se nachystali na nějakou jednorázovou událost. Zboží přitom nakupuje v Dillí, v Džajpuru vybírá látky, z nichž nechává šít indickým krejčím oblečení na míru, do jižní Indie zase létá pro hedvábná a bavlněná sárí.
Říká ale, že v Indii není nic stabilní, takže dost dobře nejde vybudovat si jednou pro vždy stálou síť dodavatelů. V obchodě, kde jednou měli fantastické věci, nemají příště vůbec nic, co by stálo za řeč. Musí znovu jít a hledat. Je to celkem adrenalin,
podotýká. Letecky jí pak do Česka putuje pravidelně 300 až 400 kilogramů zboží a drahé kousky raději vozí rovnou sama v kufru. Na Ruzyni jsou skvělí celníci, kteří už mě znají,
dodává.
Dveře jí dnes v Indii otevírá i to, že se naučila hindí. Zjistila, že s hindí dokáže věci, které by jen s angličtinou nezvládla. Anglicky sice všichni rozumí, ale když mluvíte hindí, získáte větší respekt. Jazyk se učí ten, kdo chce do místní kultury proniknout hlouběji,
vysvětluje. Má zkušnost, že když jí všichni tvrdili, že něco nejde, pokud se pokorně zeptala hindí, najednou to šlo.
Překážky? Dobře míněné nápady
Stále ale musí počítat s tím, že i když v Indii něco stokrát dobře vyjde, nemusí to zdaleka znamenat, že to dobře dopadne i po sto první. Indy občas z neznámého důvodu napadne stejnou věc udělat jinak,
odpovídá na otázku, jestli jsou v jejím podnikání nějaké složitější momenty. Vzpomíná třeba na to, jak se její exportér, který pro ni od začátku podnikání balí zboží a vyřizuje indickou administrativu, najednou rozhodl změnit systém balení šperků. Vymyslel, že když šperky vyndá z původních tvrdých kartonových obalů, v nichž je pokaždé posílal, vejde se jich do jedné krabice víc. Výsledkem byla změť střepů. Byl rád, že mi ušetřil pětistovku za jednu krabici, konečná škoda ale byla 30 tisíc korun. Zákazníci nedostali zboží, na které se těšili a s nímž počítali,
vzpomíná na složitou situaci.
Do poslední chvíle vlastně vždycky čeká, jak transport zboží tentokrát dopadne. Na jiné úskalí narazila před rokem, kdy jí v British Airways ztratili celou zásilku a týden netušili, kde je. Byli fajn, velmi optimističtí. Po týdnu jí ale řekli, že už by na jejím místě začali být nervózní. Bylo to před sezónou, která je na jaře a v létě, nevěděla jsem, zda si mám půjčit peníze a jet nakoupit znovu, nebo sedět, čekat a riskovat, že tím také může všechno skončit. Zboží se naštěstí nakonec přeci jen objevilo,
vypráví o stresující situaci.
Podniká a pomáhá
Své podnikání Veronika propojuje i s pomocí. Konkrétně se zaměřuje na děti, aby mohly chodit do školy. Nejchudší rodiče totiž v Indii neposílají děti do školy, protože to ekonomicky neunesou. Proto finančně podporujeme školy, které se o děti celkově postarají, včetně jídla nebo lékařské péče, i samotné rodiny. Chudým lidem do severní Indie také vozíme zimní oblečení,
říká podnikatelka.
A ačkoliv má všechno podle pravidel podnikání v pořádku, občas ji i v tomto směru, i po tolika letech v byznyse, něco překvapí. Nedávno například kontrola přišla na to, že jí chybí kalibrovaný metr pro prodej metráže. Netušila ani, že něco takového existuje. Naštěstí jsem nedostala pokutu, ale prodej metráže jsem kvůli tomu zrušila, protože mi to za ty komplikace nestálo,
dává nahlédnout do složitějších útrob obchodování se zahraničním zbožím.
Psali jsme také o tom, jak obléknout zaměstance, aby byli dobrou firemní vizitkou. Čtěte více v článku Šaty dělají firmu. Proto komunikujte se zákazníky i pomocí oblečení zaměstnanců.
Když pak znovu rekapituluje zásadnější milníky svého podnikání, zmiňuje nový e-shop v roce 2010. Další přelom byl, když se jí narodila dvojčata. Část práce musela přenechat kolegyni. Cesty do Indie letadlem s miminkem byly hodně drsné. Něco takového už nechci zažít. Dřív mě štvala vřeštící děcka v letadle. Pak bylo to vřeštící dítě moje a nemohla jsem s ním dělat vůbec nic,
vzpomíná na úskalí, které jí do podnikání vneslo mateřství, ale vyřešilo se, když děti trochu odrostly.
Konkurence vadí, jen když je nekalá
Veronika sama denně nosí indické oblečení. Má v šatníku pár kousků, u nichž ví, že když si je vezme na sebe, určitě ji alespoň jeden člověk na ulici zastaví, aby oblečení pochválil. Zákazníci tak v obchodě dostanou i kompletní poradenství, jak si co obléci. Někdy také Veronika chodí radit a oblékat na natáčení filmů nebo reklam, kde chtějí mít autentické tradiční indické oblečení.
Obchod obstarává sama s kamarádkou – brigádnicí, jedna zaměstnankyně je na mateřské, spolupracuje nárazově s fotografem a modelkami. Až na výjimky si totiž fotí na e-shop všechno samy. Zákaznice a zákazníci si obchod většinou najdou na internetu a vyrazí do něj už s přesnější představou, co by si rádi odnesli. Léta vůbec nikde neinzerovala, teď využívá placené odkazy na internetu nebo placené možnosti Facebooku, aby byla online dohledatelnost větší.
Uvažujete, jak více prodávat? Více se dozvíte v článku 5 tipů, jak dosáhnout zvýšení prodeje módy a oblečení. Inspirujte se.
Že by měla konkurenci, přitom Veronika příliš nevnímá. Další existující obchody s indickou módou mají podle ní jiný styl. Nebojí se poslat zákazníka, který si u ní nevybere, jinam. Narazila jsem ale na jednu trochu nekalou konkurenci, kde o svém zboží tvrdí věci, které nejsou pravda. Třeba to, že je fair trade, i když není. Nepravé hedvábí a pašmínu vydávají za pravé. Lidé se pak diví, proč jsou jinde kvalitní materiály dražší,
říká Veronika.
Je to i důvod, proč se snaží na svém webu zákazníky informovat. Třeba o tom, že když šála stojí tři stovky, určitě to není pravá pašmína, a jak cenné je pravé hedvábí. Naše zákaznické jádro je vzdělané, ale když se někdo, kdo věci nerozumí, jinde nachytá, dotkne se to i nás,
dodává k poměrům na tuzemském trhu. Stoprocentě ohlídat, že je něco skutečně fair trade, je navíc podle ní zrovna v Indii, vzhledem k fungování tamní ekonomiky a obrovskému poměru té šedé, extrémně náročné.
Práce jako životní láska
Co dál? Veronika tvrdí, že ji baví být v obchodě a prodávat, jezdit nakupovat do Indie, starat se o e-shop. Neuvažuje tedy o tom, že by svůj záběr přísliš rozšiřovala nebo otevírala další obchody. Chci se prostě normálně uživit a dělat to, co mám ráda,
dodává.
Obchod je pro ni možnost, proč se stále vracet do Indie. Je ráda mezi hezkými věcmi. Ráda je vybírá. Nejsem kreativní, neumím nic vytvářet, mám však dobré oko na to, abych poznala, když někdo druhý vytvoří něco, co stojí za to. Pak je příjemné, když si to také někdo koupí,
vysvětluje Veronika, co ji na její práci, o které mluví jako o své životní lásce, baví. Neumí si představit, že by dělala něco jiného. V pondělí se těší do práce. A to zejména tehdy, když má v obchodě nové zboží.
Marie Šťastná se zase ve svém Pokojíčku soustředí na prodej originálního oblečení, které sama šije. Podívejte se, jak podniká:
ČLÁNKY DO MAILU