Ať už jako exportéři, importéři anebo v rámci kooperačního projektu se podnikatelé snaží najít nějakou konkurenční výhodu oproti ostatním. A tou může být dobrá znalost zahraničního partnera. Obrovský význam dobrých obchodních vztahů není třeba připomínat a taky to, že první dojem se nedá udělat dvakrát. Proto je dobré vědět, jaká jsou společenská pravidla v zemi, kam podnikatel odjíždí dělat obchod. Mnohokrát záleží i na nepatrných detailech, které mohou na zahraničního partnera udělat dobrý nebo špatný dojem. Například placení spropitného v restauraci. Zatímco typické české spropitné by bylo v Německu považované za přiměřené nebo až šlechetné, se stejným obnosem by si v Itálii mohli myslet, že hostí “skrblíka“, což by mohlo negativně ovlivnit další obchodní vztahy. Zkrátka, zvyklosti při společenském a obchodním styku jsou v jednotlivých zemích velmi odlišné.
Itálie
Český podnikatel určitě neprohloupí, pokud bude horovat pro rodiště svého italského protějšku. Pokud ho nezná, měl by alespoň projevit zvědavost nebo politování, že dosud neměl štěstí se tam podívat. Při pozdravu se obvykle podává ruka, velmi časté je i objetí. Spropitné dokáže mnoho. V Itálii se musí dávat větší spropitné než jinde ve střední Evropě. Personál hotelu je na něm finančně závislý. Srdce číšníka se však nezíská jen penězi. Podaří se to teprve v okamžiku, kdy číšníkovi přijde naproti jeho žena se dvěma dětmi. Pak přišla nejvhodnější chvíle na větu: „Jak rozkošné ratolesti!“ Děti jsou totiž nekorunovaní králové Itálie. Zejména jsou-li mužského pohlaví.
Květiny a dary se dávají v Itálii běžně, ne však mužům. Návštěvník Itálie by měl používat svých znalostí italštiny, i když jsou omezené. A neopravovat majitele penziónu, když ho ostatním hostům hrdě představuje jako profesora jen proto, že má brýle. V Itálii mají rádi tituly. I ty, které člověku nepatří. Co se týče dochvilnosti, tak Italové tolerují tzv.“akademickou čtvrthodinku“. Čili jestli někdo mešká 15 minut, není to velký prohřešek. Dále je dobré vědět, že s obyvateli Itálie není příliš vhodné diskutovat o mafii.
Při cestách do jiné země je však třeba na většinu italských „přikázání“ zapomenout.
Anglie
Základní pravidlo chování pro cestu do Anglie zní: Buďte zdrženliví a chovejte se nenápadně! Začíná to oblečením. Cizinec tam sklidí uznání, budete-li se držet typicky anglického nedbale konzervativního oblečení. Zdrženlivost se vyplatí i při představování. Na otázku „How do you do?“, tedy „Jak se Vám daří?“ se odpovídá jen stejnou fází, tedy „How do you do?“. Další otázka „a jak se daří Vám?“, je totiž nežádoucí.
Při oslovování je nutné dbát i na správné používání šlechtických a jiných titulů, vynechání příjmení se považuje za nezdvořilé. Co se týče zdravení, tak i v tom jsou v Británii konzervativnější než v Česku. Ruka se podává jen při seznamování a při rozloučení na delší dobu. Objetí uvidíte v Británii jen velmi zřídka. Pozvou-li domácí cizince domů, měl by přijít přesně na čas. Akademická čtvrthodinka v Anglii neplatí.
Při rozhovoru je to snazší. Je třeba se jen řídit pravidlem, že vzděláním se v Británii nikdo nechlubí, že nikdo nic nezkazí, pokud mluví o počasí nebo o sportu. Nikoli o obchodu. A už vůbec ne o sobě.
Francie
Ve Francii jsou pozdravy mnohem vroucnější než v Anglii. Tam se podává ruka velmi často a Francouzi se tím někdy ani nespokojí. Jsou-li si navzájem sympatičtí, líbají se na tváře. Co se dochvilnosti týče, tak podobně jako v Itálii se toleruje „akademická čtvrthodinka“. Francouzi jsou velice pohostinní, ale domů si jen tak někoho nepozvou. Většinou jen do restaurace. Tam je nutné se vyvarovat spěchu – jídlo je tam téměř posvátný obřad, naopak se může bez otálení uvázat ubrousek kolem krku, vzít kuřecí stehýnko do ruky a kousat je nebo namáčet chléb do omáčky.
Ve Francii jsou lidé nadmíru zdvořilí. „Pardon“ se neříká, jen když se někomu šlápne na nohu. Říká se to také, když někdo obsazuje poslední volné místo u restauračního stolu. Neznámého partnera nicméně není nutno u stolu zdravit.
Při odchodu se s lehkou úklonou říká: „Monsieur!“ nebo jde-li o dámu: „Madame!“. „Dobrý den“ (Bon jour) nebo „na shledanou“ (Au revoir) je pak už zbytečné. Druhý den po pozvání je zvykem, aby host poděkoval několika milými řádky hostiteli. Květiny se posílají jen velmi důvěrným známým.
Španělsko
Ve Španělsku platí několik docela zvláštních pravidel. Na čas se tam moc nehledí. Platí tam totiž nepsané pravidlo, že kdo je dobře vychován, přijde později. A také, že kdo se má k odchodu už o půlnoci, je malicherný. Čas siesty (mezi 14 až 16 hod., spíše mezi 13 až 17 hod.) je třeba bezpodmínečně respektovat; vyrušit někoho v tomto čase je mimořádná nezdvořilost. Ve Španělsku se rozhodně nesmí zapomínat, že tam nemají rádi nedbalé oblečení. Plavky, šortky a plážový oblek se smí nosit jen na pláži. Velmi se dbá na navštívenky a doporučující dopisy. K obdarování se běžně dávají květiny, láhev vína nebo bonboniéra. Rudé růže se nepovažují za projev vřelé lásky, a proto se mohou věnovat i hostitelce. Se spropitným se tam musí zacházet opatrně. Číšník na ně čeká, ale obětavý pomocník, který chtěl jen vyhovět, by se mohl urazit, když mu někdo nabídne peníze.
Rusko
Rusové věří tomu, že člověk by měl doufat v to nejlepší, ale neustále být připraven na nejhorší. Proto při obchodním jednání není výjimkou, že se jedná 3 hodiny přes stanovený čas, neustále se odskakuje od bodů jednání a konec je v nedohlednu. Ruský partner se tak připravuje na různé alternativy konečného výsledku jednání. Mnoho manažerů ze západů má v Rusku pocit, že jejich obchodní partneři diskutují o problému, aniž by měli v ruce konkrétní návrh řešení situace, a doufají, že se k řešení během vyjednávání nějak dostanou. Osobní styk je v ruské „business“ kultuře velmi důležitý, protože partneři chtějí navzájem poznat své morální hodnoty.
Čtěte v našem archivu:
ČLÁNKY DO MAILU