Jsem dráteník a kdo je víc?

Češky a Češi rádi přiživují mýty, které je staví do pozitivnějšího světla. Co Čech, to muzikant. Co je české, to je hezké. Zlaté české ručičky. Řemeslo má zlaté dno. Zatímco o prvních třech rčeních si můžeme v určité sebevědomé ješitnosti myslet, že by mohly být pravdivé, o tom posledním to na první pohled tak jisté není.

Napadlo mě to nedávno. Jedno pekařství, které se vyznačovalo nadšeným majitelem a tradičními recepturami, se proměnilo na obchod s potravinami. Je-li něco poctivé, ručně vyráběné a malosériové či dokonce unikátní, je to povětšinou výrazně (i řádově) dražší, než velkosériová výroba. A je evidentní, že právě kvalita stále ještě vždycky není rozhodujícím kritériem pro koupi za více peněz. Čtěte více: Návrhář pietro filipi: Klidně si vezmu tričko za 80 korun

Ptejme se i jako spotřebitelé: Kdy jsem si naposledy koupil/a něco od kováře, hrnčíře, zlatníka nebo od pekaře chleba vytažený přímo z pece? Kdy jsem podpořil/a svého souseda – řemeslníka? Je pochopitelné, že některá řemesla vymřela s dobou a tím, jak upadal a odpadal zájem o jejich výrobky. Tak třeba zbrojířství, drátenictví a další historická řemesla, která se přesunula do kategorie hobby respektive uměleckého řemesla (existuje i Cech dráteníků). V době, kdy se otevírají vánoční trhy je téma historických řemesel aktuálnější. Řemeslníci na ně totiž vyrážejí a mají šanci své řemeslo ukázat, vysvětlit, zpropagovat a výrobky prodat.

Krize, bez krize, s krizí…

Krize učňovského školství – a tedy výuky řemesel, hlavně pokles zájemců o ní – se v Česku skloňuje ve všech pádech. Stát i regionální samosprávy se snaží o jeho podporu, otázkou je, jak úspěšně. Příkladem může být třeba Zlínský kraj, který podporuje obory jako zámečník, klempíř a lakýrník, podlahář a tesař, sklář nebo řezník výplatou finančních podpor učňům za podmínky řádné docházky, a to v řádu stovek a tisícikorun. Čtěte více: Čeští kominíci pociťují nedostatek zájemců o řemeslo

Praha si zase zřídila speciální portál na podporu učňovského školství a řemesel Řemeslo žije! Aktualizuje ho však málo a moc informací na něm člověk nezíská. Najdou se tu ale i skutečné perly mezi floskulemi a klišé. Mezi deseti mýty o řemeslech a učňovském školství je i tento: Řemeslo se nedělá v dobrém kolektivu a podnětném prostředí. Mýtus: V dílnách a řemeslných partách nejsou dobré vztahy a svádějí k různým nepravostem… Jak je to doopravdy: Zejména starší „fachmani“ dbají více než kdy jindy na profesní čest a dobré jméno, které se lehce pozbude, ale těžce nabude. A k dobrému výkonu patří i kvalitní vztahy mezi kolegy. V menších podnicích a malých dílnách bývají naopak vztahy průzračné a přátelské, každý zná osobně své spolupracovníky a jeden spoléhá na kvalitní práci a um druhého. Z úředníků a manažerů se naopak stávají jen e-mailové adresy a telefonní čísla, opravdové mezilidské vztahy jdou stranou, uvádí se na portále. Jistě, kdo by nechtěl pracovat v ráji na zemi… Škoda, že realita je nutně jiná.

Domnívám se, že vedle všech záchranných balíčků, které spíše směřují k záchraně neschopných bankéřů, vlád, jimž krachují ekonomiky a celé státy, místo pobídek, které mají spíše roztáčet další kola zbytečné spotřeby nepotřebných věcí, by naše země měla investovat do své opravdové budoucnosti, svěřuje se jinde na portále Marie Kousalíková, náměstkyně primátora pro oblast školství, vzdělávání a volný čas. Rozuměj – investovat do učňovského školství a řemesel. Čtěte více: Karel Proksch: Hodinový manžel – tak trochu jiná živnost

Školy, státní správa a řemeslníci také diskutují o tom, kdo za nedostatek učňů a zájem o řemesla může. Jisté je, že jen úředníci nebo samotné školy zřejmě nijak raketově zájem nezvýší. Aktivní by měli být také podnikatelé, kteří absolventy poptávají a měli by je motivovat, aby se řemeslu věnovali.

Při průzkumu webových stránek cechů to teprve vypadá, že řemeslo skutečně žije. Tradice cechů sahá do středověku, soumrak zažily v 18. a 19. století. Konec 20. a začátek 21. století jim, zdá se, zase přeje. I když se jejich funkce samozřejmě změnila – nyní jsou vlastně běžnými podnikatelskými sdruženími. Existuje třeba Cech podlahářů, obkladačů, klempířů, pokrývačů a tesařů, kamnářů, profesionálních včelařů, vinařů, čalouníků, ale také Cech kosmetiček.

Manufaktura za humny

Důraz na lokální dimenzi života je logickým protipohybem ke globalizaci. Ač to tak z ptačí perspektivy nadnárodního nákupního centra nemusí vypadat, po Česku, Moravě a Slezsku stále pracuje řada tradičních řemeslnic a řemeslníků. Namátkou: stoletá gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí, ruční papírna ve Velkých Losinách, keramická huť rodiny Davidů ve Štěchovicích… A občas člověk někde něco náhodou ke své velké radosti objeví. Třeba že jedno nenápadné pekařství v pražských Dejvicích prodává na objednávku žitný kvásek. Kdo si zkusí upéct chléb doma vlastnoručně (nebo v domácí pekárně), těžko pak jen tak skousne kdejaký univerzální konzumní bochník z neznámých ingrediencí. Znalost původu a složení zase začíná mít svoje místo v nákupním rozhodování a lidé si řemesla a různé umy chtějí vyzkoušet i na vlastní kůži. Svědčí o tom úspěch hobby marketů, obchody s výtvarnými potřebami, řemeslné kurzy i obliba tradičních (třeba právě vánočních) trhů. Že by mělo řemeslo přeci jen zlaté dno? Čtěte více: „Zlaté české ručičky a hlavičky“. Potvrzují to (ne)tradiční živnosti