Politici jsou celí pryč z toho, že si jim někdo dovoluje hatit plány. Ústavním soudcům třeští hlava, protože jim neustále do levého ucha prší nadávky a v pravém uchu zvoní podpůrná slova. Média se mohou přerazit, aby se právě na jejich stránkách objevila exkluzivní vyjádření politiků, co si počít s nastalou ústavní a politickou krizí. A občané? Div si krk nevykroutí, jak nevěřícně vrtí hlavami nad celým tím divadlem – fraškou s tragickými důsledky, jak říká Karel Schwarzenberg.
Jaký to má všechno smysl? Nutí mě to pátrat po původci, který tuhle mašinérii rozpoutal. Nepovažuji totiž za relevantní jakkoli hodnotit postup Ústavního soudu. Je to pouhá instituce, která je (formálně určitě) na politice a jejích činitelích nezávislá. Zajišťuje, aby systém běžel. A když si někdo stěžuje, musí to vyšetřit. Navíc se ani sami právníci nedokáží shodnout, zda Ústavní soud koná jen svoji povinnost či překračuje rámec svých pravomocí.
Proč tedy poslanec Melčák napadl ústavní zákon? Že by se v něm najednou probudila právní uvědomělost a občanská svědomitost, které ho nutí upozornit, že se podařilo protáhnout všemi schvalovacími procesy protiústavní dokument? Nezdá se mi to už jen z toho důvodu, jak se zmíněný poslanec profiloval v uplynulých třech letech. Nebo se prostě jen nechce svého místa v poslanecké lavici vzdát bez boje, protože tuší, že v dalším období už si ani neškrtne. Taky kdo by se dobrovolně nechal připravit o takové pracovní prostředí, jaké panuje v parlamentu (vyspat se a zanadávat si mohu doma taky). Čtěte také: Poslanci se včera nešetřili, častovali se grázly a zbabělci
Nevolit je jednoduché, ale krátkozraké
Pro velké kandidující politické strany je takový vývoj událostí jistě vítaným zpestřením. Zaručeně se jim totiž v jejich mediálních výstupech podaří propašovat nějaké to slovíčko z volebního programu.
Mimochodem, volební programy jsou vůbec zajímavé čtení. Někdy převládají samá líbivá slova naaranžovaná do neodolatelných vět, jindy se to zase hemží čísly a procenty, v nichž je pro laika těžké se vyznat. Všechny mají ale jedno společné – velkou část textu tvoří fráze a zaobalování, které se sice může hezky číst, ale vůbec nic to o straně a jejích plánech neříká. To se pak špatně probírá desítkami stran textu a hledají se argumenty, proč bych právě já měl tuto stranu volit, když mi předkládá jen úhledný sloh plný proklamačních hesel. Čtěte také: Bitva politických stran probíhá i na daňovém poli
Čtete volební programy politických stran?
Není se pak čemu divit, když se k urnám dostaví jen slabá většina voličů. Neví, podle čeho vybrat, a tak raději nevolí vůbec. Anebo jsou natolik znechuceni současným politickým jevištěm, že na celé volby rezignují. I já jsem znechucena, co si někteří politikové dokáží dovolit. To, za co by na západě už několikrát spadli ze židle, je u nás vnímáno sice jako špinavost, ale politika už je prostě taková. Není nad to, když je politik dobře odvolatelný a nemá imunitu mimo sněmovní sál.
Silná vláda nepřijde sama
Kdo nic neudělá, nic nezkazí, praví jedno české pořekadlo. Já se s ním ale ztotožnit nedokáži. Věřím, že když mi Listina základních práv a svobod dává právo volit, není to jen řeč do větru. A když se mi neosvědčí jedna strana, příště zkusím jinou. Pamatovat musím i na to, že komunisté volit chodí. Ve své povinnosti jsou poctiví a mně se představa červeno-oranžové koalice se zestátňovacími tendencemi, štědrým sociálním systémem a proletářským přístupem ani trochu nezamlouvá.
Podnikatelé se nechali slyšet, že by si přáli vládu se silným mandátem, která přijme zásadní opatření. Taková, která vyvedou naši utrápenou ekonomiku z krize. A pokud možno co nejdříve. Silný mandát ale dopředu zajistit nelze. Nikdo se nezaručí, že volby neskončí jako tuhle česká fotbalová reprezentace na Slovensku. A pak už nám zbude jen navléknout si trička s nápisem „Věříme“ a skandovat před velkoplošnou obrazovkou při přenosu z parlamentu. Čtěte také: Vláda bude bojovat proti krizi zpřístupněním úvěrů
ČLÁNKY DO MAILU