Názor k článku Ivo Toman: Lidé, kteří jen nadávají na svoji životní situaci, ji nedokážou změnit od Petr - Ono je to trošičku složitější. Nelze tady mluvit...

Ono je to trošičku složitější. Nelze tady mluvit obecně, je nutné taky vejít mezi skutečné lidi do skutečných firem a poznat skutečné problémy. Motivace? Nadávání? Co když nic jiného nelze dělat? Co když je příliš mnoho věcí proti vám? A nejsou to věci jako větší výkon nebo efektivita vaší práce, ale věci úplně jiné? Příkladem může být napříkald kolektiv lidí na VŠ. Je to skupina lidí s velmi diferencovaným příjmem bohužel zcela nezávislým na schopnostech. Staří a mnohdy ne zcela soudní a často jako učitelé nemohoucí vědátoři mají pěnez jako šlupek a když k tomu připočítám souběh s důchodem, je to úplná nirvána. Věk kolem 70 víc. A co když mladý šéfík, věk kolem 30, který chce nahoru, potřebuje k tomu titul, ten mu musí schválit vědecká rada, ale jedna ta důchodkyně z dob, kdy šoustala se všemi z té vědecké rady si ho poddá? Katedra šetří kde se dá, ubírá se mladým s hypotékou a dětmi a stařešinové se smějou, snižují se jim úvazky ale plat jim zůstává včetně souběhu. Jak chcete takový kolektiv motivovat? Mladí vás vynesou v zubech a stařešinové vám umlátí protézama. Takovýchto článků dokážu napsat mnoho, jsou tu, dobře se to čte, možná se to i dobře vydá, ale je to v praxi k ničemu. Systém prolezlý korupcí a klientelismem nelze změnit nějakýma kecama o motivaci. Pro mě jsou třeba motivací peníze. A víc jich nedostanu a jinde mě nevezmou, protože tu už není nikde jinde práce.