Toto je příběh Tomáše Knapka a Mirka Šebesty, kavárníků, kteří opustili své kariéry v marketingu, reklamě a bankovnictví, aby si splnili svůj sen.
Za kavárníky Tomášem Knapkem a Mirkem Šebestou jsme do jejich zbrusu nového podniku Friends Coffee House v pražské Palackého ulici 7 dorazili v pátek v jednu hodinu po obědě. A museli jsme počkat, protože Tomáš s Mirkem svižně obsluhovali zákazníky. Nejsou totiž podnikateli, kteří by z klidu své kanceláře pozorovali cvrkot na place. Naopak, na tom, že jsou v kavárně přítomní, obsluhují své zákazníky, kterým říkají „naši přátelé” a povídají si s nimi, koncept jejich kavárny stojí. Když nával trochu opadl a spokojení zákazníci (hovořící česky i anglicky) popíjeli své kávy nebo pojídali sendviče, nastal teprve čas si s podnikateli popovídat.
Usadili jsme se v zadní místnosti 50 metrů dlouhé kavárny, přímo u dětského koutku. Ptám se, kolik kilometrů tu denně nachodí. Ještě jsme to nepočítali, ale bude to opravdu hodně,
zamýšlí se Tomáš. A protože jsem před chvílí viděla, jak jako majitelé v kavárně kmitají, věřím mu na slovo.
Kamarádi Tomáš a Mirek si společně otevřeli kavárnu poté, co opustili své dosavadní pracovní kariéry. Tomáš, jak sám říká, pokořil čtyřicítku, pochází z Rakouska, kde se narodil českým rodičům. Pak žil v Německu a následně se vrátil do Prahy. Naučil se česky, pracoval v oblasti marketingu a reklamy. Získal jsem řadu zkušeností z klasického businessu, naučil jsem se, jak se zachází s klienty a co je důležité, když se buduje značka,
říká. Když se podíváme na jeho životopis, najdeme tam také zálibu v cestování, zkušenost instruktora lyžování a šnorchlování i to, že mu vyšla knížka o automobilech značky Bentley. Šestatřicetiletý plzeňský rodák Mirek pracoval poslední desetiletí v bankovnictví – vedl hypoteční oddělení v bance a založil firmu zaměřenou na nebankovní hypoteční úvěry. Pak jsem se potkal s Tomášem, slovo dalo slovo, řekli jsme si – pojďme dělat něco, co nás bude hodně bavit,
vysvětluje Mirek, který má za sebou také rodinnou cestu kolem světa. Každý hodně vytížený člověk v bance nebo marketingu má svůj sen, jak si otevře hotel nebo kavárnu a tam bude mít svůj klid, bude pracovat a mluvit s lidmi,
usmívá se Mirek. S Tomášem tedy složili dohromady úspory, vymysleli si kavárnu a začali pro ní hledat místo. V říjnu loňského roku našli po dlouhém pátrání prostory v Palackého ulici, podepsali smlouvu a pak – jak říká Mirek – už nebylo cesty zpět.
Oba jsou velcí cestovatelé a pro svou kavárnu se inspirovali právě na cestách. Toužili po místu, kam lidé nepřijdou na rychlou kávu, ale budou chtít posedět s přáteli nebo v klidu pracovat. Chtěli jsme vytvořit prostředí, které připomíná domov, kde člověk může – s nadsázkou – v pyžamu a bačkorách prosedět dvě tři hodiny,
dává Mirek nahlédnout do vize kavárny. Proto svůj podnik pojmenovali Coffee House, což chápou jako širší označení než kavárna. Zároveň chtěli udržet ceny vzhledem k centru Prahy nízko. Aby mohlo stát espresso 36 korun, bylo nutné vzdát se obsluhy a nastavit kavárnu na samoobslužném principu. Jinak bychom nemohli na těchto cenách fungovat,
kroutí hlavou Mirek.
V rozjezdu podnikání kavárníkům pomohl Facebook
Po podepsání smlouvy začal závod s časem, kdy kavárnu otevřeme,
vzpomíná Mirek. Nastalo totiž řešení stavebního povolení, rekonstrukce pronajatých prostor a finální otevření připadlo na 31. března 2010. A jak jsme zjistili, otevřením to všechno teprve začíná.
Tomáš doplňuje, že už v době, kdy ještě vlastně neměli co prodávat a kavárna byla ve stádiu vizí a snů, vytvořil na koleni internetovou stránku. Vlastně jsme na internetu jen začali popisovat náš příběh a nápad, co chceme udělat. Zároveň jsme si udělali stránku na Facebooku,
odhaluje Tomáš začátky kavárny. Stránku ani účet na Facebooku nijak nepropagovali a přesto začali rychle sbírat své fanoušky. V momentě, kdy jsme otevřeli, už jsme měli přes tisíc fanoušků, a to jsme ještě vůbec nic neprodávali,
podivuje se Tomáš. Lidé už se těšili na velkou novou nekuřáckou kavárnu v Praze, začali o kavárně mluvit. Překvapilo to samotné kavárníky, protože jejich podnik vešel ve známost dřív, než vůbec otevřeli dveře.
Facebook Tomáš s Mirkem využili k ještě jedné nápadité propagační či přátelské akci. Vyhlásili, že každý, kdo jim pošle svůj fotografický portrét, bude viset na stěně jejich nové kavárny. A lidé nám začali posílat tváře. Přesně to jsme chtěli – aby měli lidé pocit, že vlastní svůj kousek kavárny, že tady jsou přítomní. Osvědčilo se nám to,
libuje si Tomáš a zároveň se rozhlížíme po stěnách, ze kterých se na nás smějí obličeje mnoha a mnoha přátel Friends Coffee House. Facebooková akce na začátku trochu pomohla zlomit prokletí nevýrazného vchodu do kavárny. Přesto, že kavárna nemá do ulice velké výlohy, které poutají pozornost, zákazníci z internetu si do ní cestu našli. I když nás napoprvé třeba nenašli a znovu se nás na internetu ptali, kde jsme. Označili jsme vchod žlutými balónky, než vyřešíme s úřady umístění světelné tabule,
vysvětluje Mirek.
Tomáš s Mirkem věří, že přátelé si o kavárně vzájemně řeknou, budou se sem vracet a že díky šeptandě a sociálním sítím nebudou muset investovat přehnaně velké částky do marketingu kavárny. Nejsme kavárna pro davy turistů, sázíme na osobní reference a spokojené zákazníky,
zamýšlí se Mirek nad podnikem, který má podle něj mnoho tváří – od zimní zahrady až po část s knihovnou a ušákem.
Kávovar v ceně auta a královna Matylda
Ve svém coffee house Tomáš s Mirkem trvají na výborné kvalitě kávy. Náš kávovar má cenu menšího auta,
prozrazuje Mirek. Podnik má také vlastní pražírnu kávy důvěrně pojmenovanou Matylda. Podle Mirka coffee house tvoří jeho atmosféra – ve svém podniku už měli první koncert, pořádají tu výstavy, plánují literární čtení… Snažíme se, aby to tu žilo. Aby u nás šlo o dobrou kávu, ale nejen o ní. Chceme český coffee house se zahraničním akcentem,
přeje si Mirek a na stěnách nám ukazuje připomínky svých a Tomášových cest po světě.
Vybudovat takový podnik však předpokládá poměrně značnou investici. Jak velké společné úspory tedy museli Mirek s Tomášem do svého nového podniku vložit? Říci celkovou částku je docela těžké, investice se totiž skládá z několika částí. Jasně čitelná část je vybavení a stavební úpravy, rekonstrukce. Sečteno, jedná se o částku 4 až 5 milionů korun. To, co se nedá vyčíslit, je náš čas. S hodně věcmi nám pomohli přátelé, známí, kolegové, asi by to mohlo stát i podstatně víc,
říká otevřeně Mirek.
Byli jsme tu nonstop, teď už pracujeme „jen” 12 až 14 hodin denně
Tomáš s Mirkem o podstatných věcech rozhodují společně. Známe se docela dlouho, projekt spolu intenzivně děláme 12 měsíců. Náš pracovní vztah stojí na důvěře,
vysvětluje přesvědčivě Tomáš a Mirek ho doplňuje: Klidně se pohádáme, to je normální. Pracujeme na zhmotnění našeho snu a stojí nás to hodně energie. Dá se říci, že jsme si teď minimálně na rok vzali za manželku kavárnu.
Podle Mirka řada lidí investuje peníze do nějakého projektu, ale zároveň si budují svoji stávající kariéru. To ale není jejich případ – při svých cestách po světě zjistili, že nejpříjemnější jsou ta místa, na kterých majitelům skutečně záleží. Za příklad dává rodinné restaurace na francouzském venkově. Nemůžeme tu samozřejmě na věky pracovat 12 nebo 14 hodin denně, ale v prvním roce ano. Chceme si vyzkoušet, co všechno kavárna obnáší. Kávě rozumíme, ale nejsme původní profesí gastronomové. Chceme mluvit se zákazníky, pracovat bok po boku s naším personálem jako rovný s rovným. Například Jirka, který je tu šéfem provozu, je nám v této oblasti nadřízený, protože je zkušenější než my,
popisuje Mirek praktické fungování kavárny s tím, že jako majitelé přesně potřebují vědět, co se v kavárně děje, aby její fungování mohli dál zlepšovat.
Připouští ale, že časem budou muset zpomalit. Oba mají rodiny – Tomáš má se svojí českou ženou dva kluky, Mirek se svou americkou manželkou dceru. Dětí jsem se na to, co říkají mým kavárenským plánům, neptal. S manželkou jsme tenhle sen měli vždycky tak trochu společný. Mám tedy doma podporu, ale je to náročné. Děláme to srdcem,
svěřuje Tomáš. Mirkova žena je Američanka, on je Čech – setkávání kultur tedy zná z domova. Podobně se kultury setkávají i v kavárně: Jsme česká kavárna, ale říkáme si coffee house. I já mám doma podporu. Když jsem pracoval v bankovnictví, také jsem pracoval 12 až 14 hodin denně a ještě jsem létal do zahraničí. Teď pracuji alespoň na něčem, co je naše,
popisuje Mirek vlastní zkušenost. Dodává, že ho moc baví si s lidmi v kavárně povídat. Při konverzaci navíc s Tomášem zhodnotí jejich rozličné zájmy a pracovní zkušenosti – s hosty totiž mohou vést jak vážné debaty o makroekonomice, tak si například vyměňovat cestovatelské zkušenosti.
K pracovní době Tomáš dodává, že první měsíc byli s Mirkem v kavárně doslova nonstop. Teď nastala doba, kdy se začínají střídat systémem krátké a dlouhé týdny. Jenže stejně tu jsem, i když bych tu vlastně podle služeb být neměl. Je třeba se věnovat řadě dalších věcí – personálním otázkám, marketingu… Nejsem tu nicméně do jedenácti večer, ale „jen” do sedmi nebo do osmi,
vypráví Tomáš.
Á propos personál. Podle Tomáše mají zatím se svým týmem dobré zkušenosti. Své lidi také vybírali velmi důkladně. Na lidech je náš coffee house postavený. Lidé jsou jedna z nejdůležitějších součástí, které tu máme. Prostor se dá duplikovat, příjemní a usměvaví lidé ne. Servis je důležitý. Tým si budeme pěstovat,
tvrdí Tomáš. Mirek však zároveň dodává, že nebylo zcela lehké personálu vysvětlit neobvyklý koncept kavárny, naučit jej, že musí se zákazníkem hodně komunikovat. Když má někdo špatný den, nemůže to řešit se zákazníkem. A tím je naše země pověstná: člověk má občas pocit, že svou objednávkou obtěžuje. Netvrdíme, že my jsme perfektní, ale snažíme se o to,
vysvětluje Mirek. A komunikovat se kavárníci snaží případně i s nespokojenými klienty – je totiž podle nich lepší si věc vysvětlit a nenechat odejít hosta nespokojeného. Není to snadné, je třeba pro to mít cit,
doplňuje Tomáš.
Kavárníci začínají vášnivě mluvit o pomerančovém freshi, o přípravě espressa, jejíž zdar závisí i na venkovním počasí, o svých speciálních sendvičích s čerstvou zeleninou, o milk shake ze sojového mléka, o receptech na ledové tříště, o netradičních salátech s rukolou, jahodami a sýrem. Až mě to inspiruje k otázce, jestli se našlo něco, co je na jejich současné práci nebaví. Odpovídá Tomáš: Něco se určitě najde. Jenže teď je pro nás všechno nové, všechno se učíme…
Co je to volno?
Volno? Tohle slovo jsem nikdy neslyšel. Co to je?
– ptá se výmluvně Tomáš, když chci vědět, čemu se podnikatelé věnují, když vyšetří nějaký volný čas. A tak se raději ptám, co budou dělat někdy v budoucnu, až si přeci jen nějaký volný čas najdou. Jsme hodně cestovatelsky založení, to je náš koníček,
odpovídá Tomáš, jenže jedním dechem dodává: Koneckonců tu také máme takovou malou cestovní kancelář, kterou chceme časem víc vybudovat a víc zakomponovat do našeho konceptu coffee house. Chceme nabízet zájezdy, které si odpracujeme podobně jako tuhle kavárnu – budeme na ně s lidmi jezdit.
Volno? Co to je?
Mirek plynule navazuje na plán zprovoznit zasedačku, která je součástí kavárny. Je určená pro jednání na neutrální půdě při dobré kávě,
vysvětluje a přeskakuje k pražírně kávy Matylda, která zatím zásobuje kavárnu, ale v budoucnu by se káva z ní měla dodávat i mimo kavárnu. A pak cestovka. Rádi bychom naše hosty, kteří také rádi cestují, vzali na nějakou výpravu. Jednou pojede Tomáš, jednou já. I u cestování je hlavní důvěra – když vás někdo odveze na Fidži, musíte mu věřit, že vás tam nenechá. Nechceme se ale rozmazat do tenka, jak se říká anglicky. Nicméně každý podnikatel musí mít vizi a lidé si dokážou splnit jen to, co si umí představit.
Takže volno? Co to je?
Káva je věda
Na závěr jsem Mirka s Tomášem požádala o radu: Jak se tedy z milovníka kávy stane kavárník? Dělat kávu je věda,
uvažuje Tomáš. Je nutné mít cíl, vědět, co chci. Dělat něco jen tak, nejde. Je třeba mít vizi, napsat si své plány na papír. A pak postupovat krůček po krůčku. Stojí to ale velké úsilí a hodně času,
doplňuje. S tím souhlasí i Mirek. Je to pro člověka náročné, náročné na jeho čas, rodinu i na peníze. Je třeba vždycky plánovat s rezervou, rozpočet se vždy navýší, objeví se věci, které byly skryté nebo o nich člověk nevěděl – ať už se to týká stavební části, vybavení a podobně. Je třeba dotahovat věci do konce. Nenechat se zaslepit provozní slepotou, vyžadovat od zaměstnanců přesnost, ale zároveň jim naslouchat, stejně jako klientům. Když už člověk nemůže, je lepší si dát pár dní pauzu, než fungovat setrvačností,
vyjmenovává. Důležité je podle něj také nedělat kompromisy, dělat věci pořádně, srdcem a naplno. Sami podnikatelé uvažují o tom, co vlastně prodávají. Podle Tomáše jsou káva nebo sendviče jen nástroj. Jde o zážitek, který si spokojený zákazník odnese,
uzavírá.
Podnikatelský příběh Tomáše Knapka a Mirka Šebesty je dnes již od příběhu jejich kavárny Friends Coffee House neoddělitelný. Se zapálenými kavárníky se loučíme symbolicky před pražírnou Matyldou. Nevidíme je jistě naposledy, za kávou se sem totiž určitě vrátíme.
Profil
Mirek Šebesta, Tomáš Knapek
majitelé Friends Coffee House
36 resp. 41 let
Friends Coffee House
Palackého 7, Praha 1
FACEBOOK: www.facebook.com/milujikavu
Foto: Ivana Dvorská
ČLÁNKY DO MAILU