„Když chci, tak můžu,“ tvrdí podnikatelka, která vyměnila Prahu za ostrov v oceánu

Cestování učí řešit problémy a rozvíjí kreativitu

Cestování může podobně obohatit také samotné podnikání a práci. Sociální sítě nabízejí řadu takových sdílených zkušeností. Příkladem je konzultant David Jaramillo, který na svém LinkedIn profilu shrnuje, čím ho obohatily pracovní cesty za hranice: zvětšil si svůj profesní network, získal nové dovednosti, rozšířil si perspektivu, poznal nové lidi a kultury, nové zkušenosti mu pomohly v kariérním rozvoji, vytrhl se z rutiny, čímž do své práce vnesl zajímavost a další výzvy. Cestování je podle něj skvělý způsob, jak zapracovat na svém sebevědomí a na své schopnosti řešit problémy, když je na cestách potřeba přizpůsobit se novým podmínkám, lidem a prostředím.

V roce 2010 výzkumníci William W. Maddux, Hajo Adam a Adam D. Galinsky spojili multikulturní učení, umožněné cestováním, také s rozvojem kreativity.

Jak proběhlo nové přistání uprostřed oceánu

Své o tom ví Cristina Muntean, podnikatelka, která se narodila v Rumunsku a téměř dvacet let žila v Česku a která stojí za firmou Vornica, v níž pomáhá ženám ve vedení rozvíjet jejich kariéru a leadership. Vloni 31. října přistála Cristina se svým psem, kocourem, s pár věcmi a s počítačem na Madeiře, připravená pracovat. Po osmnácti letech života a práce v Praze a České republice tím dotáhla do finále své stěhování na portugalský ostrov ležící v Severním Atlantském oceánu.

V době pandemie jsem si uvědomila, že moje cesta do budoucna je předělat své podnikání tak, aby fungovalo především remote, na dálku. K takovému rozhodnutí jsem tehdy dospěla a do morku kostí cítím, že je správné. Jenže zároveň jsem už na konci roku 2021 na českém trhu cítila silný tah k návratu do kanceláří, k osobním setkáním a nelíbilo se mi to. Pro mě osobně, pro můj životní styl a mé podnikání je to neudržitelné a neškálovatelné. Nemůžu škálovat osobní školení, osobní koučink, nemůžu se naklonovat, abych nabídla svou fyzickou přítomnost více klientům ve stejné době, to není reálné. Ve chvíli, kdy člověk přemýšlí v podnikání, jako je moje, o udržitelnosti a škálování, musí myslet remote first, vzpomíná Cristina na dobu, kdy se její stěhování začalo rýsovat, a přibližuje motivaci, která ji k rozhodnutí přivedla.

Přečtěte si také:

Honduras, Mexiko, Peru: Podnikatelky z Česka dobývají Ameriku

V roce 2022 dotáhla vše tak, aby mohla fungovat, jak si představuje. Přejmenovala svou firmu na Vornica, což podle ní znamená žena, vypravěčka příběhů. Firmu transformovala z působení v Česku a primárně v češtině na působení v Evropské unii a především v angličtině. Zároveň si přesně vybrala svou cílovku – chytré, talentované, ambiciózní ženy ve vedení, které chtějí kariérně růst, lépe vést lidi a lépe žít svůj život. S těmito ženami pracuji. Samozřejmě jsem kvůli tomu musela předělat veškeré služby a v jejich restrukturalizaci pokračuji. Posledním krokem celého procesu pak bylo mé stěhování na Madeiru, popisuje.

Portugalsko je v Evropě nejvíc progresivní v práci na dálku

Proč zamířila konkrétně na Madeiru a do Portugalska? Portugalsko je v současné době v Evropě nejvíce progresivní z pohledu práce na dálku. Pro lidi, kteří pracují na dálku, je tu otevřené, flexibilní, sociálně přátelské prostředí. A přímo na Madeiře se na jaře 2021 v Ponta do Sol otevřela první vesnice pro lidi pracující na dálku a pro digitální nomády, říká Cristina s tím, že i jinde na Madeiře se vytvořily komunity lidí pracujících na dálku, ať už ve Funchalu nebo ve městě Machico. Pro člověka, který se sem přistěhuje, je tak podle její zkušenosti snadné se nenásilně zapojit do dění na ostrově, najít si společenské události, komunitní setkání, workshopy a seznámit se se zajímavými lidmi.

Co jí přesun do nového prostředí dal a vzal, ať už pracovně nebo osobně? Tvrdí, že jí Madeira znovu potvrdila, že má i uprostřed svého života a poté, co se etablovala na českém trhu, odvahu udělat velký životní krok, když něco chce. Doufám, že výsledky té změny budou příznivé jak pro mě, tak budou inspirací pro lidi kolem mě a pro ženy, se kterými pracuji, uvádí. 

Život na sluníčku u oceánu jí zatím dělá dobře. Získala nové kontakty, nové perspektivy a pocit sebedůvěry. Když něco chci, tak můžu, mám to v sobě, vysvětluje. Přišla však naopak o flexibilitu, kterou měla v Praze, a někdy si to ani neuvědomovala. Zmiňuje fantastickou veřejnou dopravu v Česku a v Praze, kdy se člověk kamkoliv dostane bez auta. To tady nehrozí. Závisíte tu na osobním autě nebo na taxících Bolt, které jsou dost drahé a počet řidičů je omezený, říká. Když se jí v Praze něco rozbilo, zašla si do obchodu a koupila si to. Tady to není zaručené, je to malý ostrov, ledacos si musím objednat odjinud, připomíná. Přišla i o svůj milostný vztah s tichem. Nejen, že je mnohem hlučnější portugalská kultura, je také v místě, kde je více turistů nebo i jinak stavěné budovy. Je tu mnohem větší hluk, než bych čekala a potřebovala, přiznává.

Pracovně si potvrdila, že remote first je přesně ten způsob práce, kterému se má se svým týmem a klientkami věnovat. Může svůj byznys škálovat a vidí, jak může její podnikání dlouhodobě růst. Pracovně mi to však naopak vzalo možnost osobních setkání u klientů v Praze. Když se teď chci připojit k nějakým osobním setkáním, musím si to mnohem víc rozmyslet, dopředu naplánovat. Jestli jsem obecně vždycky fungovala záměrně, teď už je to záměrnost mnohonásobně silnější. Nemůžu si jen tak zaskočit do Lisabonu a zpátky, znamená to čas a peníze. Začala jsem fungovat mnohem záměrněji, dodává.

Cenný nadhled přinesl i služby pro Evropanky

Madeira, jedna z nejzápadnějších částí Evropy uprostřed oceánu a na potenciální křižovatce mezi kontinenty, ji ovšem celkově obohatila jinou perspektivou. Madeira má podle ní na to, aby se stala osvíceným místem, kam mohou přijet různorodí lidé a společně žít a pracovat navzdory své diverzitě (což ještě neznamená, že to tak skutečně bude). Madeira mi také dala takovou perspektivu, že vlastně objímám Evropu, od svých kořenů v Rumunsku, přes své srdce v Praze a s hlavou na Západě. Když jsem na Madeiře, objímám celý evropský kontinent. A to je pro mě důležité, protože mě to tak silně netáhne k tomu, abych se příliš přizpůsobila Rumunkám, Češkám, Slovenkám nebo třeba Francouzkám, tvořím teď služby, které jsou platné pro Evropanky, pro ženy ve vedení pracující v Evropě. A tenhle nadhled je k nezaplacení, je tím nejcennějším, čím mě Madeira obohatila. Díky nadhledu se mi vynořují nové věci, které mám udělat. A také díky diskusím se zajímavými lidmi, kteří tu jsou, reflektuje.

Přečtěte si také:

Dát ženám místo ve vedení se vyplatí. Jinak se svými schopnostmi utečou jinam

Planetární výzvy na úrovni lokálního myšlení nevyřešíme

V hloubce Cristininy osobní motivace k přesunu je však i obecnější přesvědčení, že je v současnosti potřeba více rozvíjet nadregionální a globální mindset, tedy způsob myšlení. Myslím, že pořád operujeme na úrovni lokálního myšlení a leadershipu, a to jak ve firmách, tak v samostatném podnikání. Dává nám to jistotu a prostor, kterému rozumíme, ve kterém se cítíme bezpečně. Ale velké výzvy, které má naše planeta před sebou, nejsou lokální, ale globální, říká s odkazem na změnu klimatu, využití umělé inteligence v podnikání a v dalších oblastech, na bezpečnost kryptoměn, na udržitelnost v oblasti zdraví i demokracie.

Další aspekt podle ní je, že málokdo dnes ještě vede pouze lokální týmy. I v malé pekárně na rohu je možné, že nebude mít místní pracovní sílu a zaměstná pracovníky ze zahraničí, kteří budou v noci péct a se kterými bude potřeba dorozumět se anglicky. Děje se to již teď a do budoucna bude ještě víc nutné pracovat s lidmi z jiných kultur a tak zvaně distribuovaně. I když sedím v Praze, na Madeiře nebo v Bukurešti, můj tým je po celém světě. Abychom tento regionální a globální mindset rozvinuli, potřebujeme se odlepit od lokálního mindsetu, říká s tím, že je to podobné, jako když se lidé snaží mluvit anglicky. Učí se, ale zůstávají v Česku. Jakmile by strávili půl roku až rok v anglicky mluvící zemi, mluvili by anglicky mnohem snáz a mnohem lépe. Změna prostoru souvisí se změnou perspektivy a s adaptací na to, co se po nás v současné době vyžaduje v podnikání a v leadershipu, věří.

Bez skvělé angličtiny se přitom dnes člověk, který chce svůj byznys posunout dál, podle Cristiny neobejde. Musíme se otevírat jinakosti, už nemůžeme žít v tom úzkém stylu myšlení, že máme být monokulturní – to je rizikový mindset, který spousta lidí zneužívá. Cestování, život v zahraničí, podnikání ze zahraničí může člověku přidávat globální perspektivu, fantastický nadhled, neuvěřitelnou inspiraci i k tomu, co může dělat místně, sdílí své přesvědčení.

Přečtěte si také:

Nomádům současná doba přeje. Už nejsou za exoty, práce na dálku je teď normální

Jako příklad dává svůj nápad, co by udělala, kdyby se vrátila na vesnici v Rumunsku – vystavěla by tam hezké komunitní centrum zaměřené na podnikání, kde by měla místo i pro lidi pracující na dálku. Rumunsko má nejrychlejší internet v Evropě, proč to nevyužít? Nikdy bych o tom nepřemýšlela, kdybych necestovala, kdybych neviděla, jak fungují remote work vesnice, jak bych to mohla přinést do své země, do svého regionu, do svého místa, vypráví.

Objevitelský tah a jasná identita, s níž je možné žít kdekoliv

Větší objevitelský tah než v zemích ve střední a východní Evropě ale zatím vidí jinde. V zemích, jako je Holandsko nebo právě Portugalsko, tedy v tradičních objevitelských zemích. A na tuhle objevitelskou náladu mám teď chuť, říká Cristina. Je podle ní paradoxní, že když člověk opustí svůj známý koutek, známou vesnici, známý region, známou zemi, kde jsou všichni stejní, diverzita kolem něj ho donutí jít zpátky k sobě. Díky tomu můžeme objevit své pravé já, svou pravou identitu, se kterou pak můžeme fungovat a žít kdekoliv a být úspěšní i hluboce spokojení a naplnění, protože operujeme za sebe a ne, abychom se přizpůsobili něčemu, s čím často ani nesouhlasíme, myslí si.

Co ji čeká dál? To zatím neví. Tvrdí, že zná především dobře své potřeby, potřeby svých zvířat a potřeby svého byznysu a klientek. Takže ať se bude dít cokoliv, všechny potřeby povedou výběr další destinace. Mé další rozhodování se bude řídit mými potřebami, potřebami mých zvířat, potřebami podniku a mých klientek. Řekla bych, že příští rok v létě se budu rozhodovat, zda zůstanu na stejném místě, nebo jestli se přemístím někam jinam na Madeiře, v kontinentálním Portugalsku nebo do jiné země. Vždyť jsem odsud za pět hodin v Torontu nebo v New Yorku. Teď zkoumám, objevuji. Když pak všechny potřeby zkombinuju, ukáže se řešení. Ještě ho nevidím, spíš otevírám prostor, aby ke mně přišlo, než abych musela všechno vymyslet, uzavírá.