První taxíky, tehdy zvané autodrožky, vyrazily do českých ulic poprvé 6. září 1907. Prahu tehdy novou službou ohromili pánové Václav Laurin a Václav Klement. Výraz ohromili není v žádném případě nadsazený. Začínali se čtyřmi autodrožkami a už deset let poté brázdilo hlavní město 40 takových vozů. V průběhu let jejich počet výrazně narůstal, až jich v roce 1937 bylo už 1700. Jízda tehdy vycházela na jednu korunu za 600 metrů. Každých dalších 400 metrů vycházelo na 20 haléřů. Žádná láce to nebyla. Od roku 1920 měli řidiči povinnost vystavovat zákazníkům účty na základě taxametrů. Každý z nich měl ale svůj a lidé si stěžovali na předražené ceny a podvody. Potíže s taxislužbami tedy nejsou minimálně v Praze nic nového. Tento systém pochopitelně nebyl udržitelný. Proto začaly vznikat první oficiální taxametry s plombami. V Praze to bylo díky Jaroslavu Gottwaldovi, který si v roce 1939 nechal patentovat vlastnoručně sestrojený taxametr. Dnes, v roce 2014, by byl jistě rád, že v tomto oboru pokračují i jeho potomci.
Můj děda měl dílnu v Cimburkově ulici na Žižkově. Konstruoval a opravoval tam tachometry, taxametry a nasávače. Živnost mu tehdy kvetla, měl i pár zaměstnanců. Jezdili k němu do servisu takoví lidé jako byli Eliška Junková se svou bugatkou nebo František Šťastný se škodovkou,
začíná vyprávění o rodinném podniku Ondřej Gottwald, v pořadí třetí ze současných čtyř generací Gottwaldů, kterým se osudem staly taxametry. Taxametr si jeho děd nechal zapsat u tehdejšího Patentního úřadu. Šlo o velice přesný stroj, v dědictví se na jeho dílně našly nástroje používané hodináři. Taxametr značky Gottwald se vyznačoval jemnou a přesnou prací. Ozubená kola byla mazána speciálním lněným olejem a šlapala jako pověstné švýcarské hodinky. Přesto se v servisu dveře netrhly. Tehdy se totiž v Československu ještě jezdilo na opačné straně vozovky a zvenku namontované taxametry se rozbíjely, když neopatrní řidiči zavadili o protijedoucí vozy.
Ondřej Gottwald pokračuje v rodinné tradici a zabývá se taxametry.
Jaroslav Gottwald byl tehdy v Praze prakticky jediný, kdo se taxametry zabýval. Do péče později dostal i Tatru prezidenta Tomáše Garigua Masaryka. Společně s otcem začal v dílně pracovat i jeho syn, otec současného majitele firmy. A toho čekala úplně stejná budoucnost. Na dědu už si nepamatuji. Umřel, když mi byly čtyři roky. Vím ale, že si dílnu drželi i po znárodnění. Můj táta se u něj ještě vyučil. Dělal průmyslovku a získal u něj praxi. Náš stroj byl tehdy jediným původním českým taxametrem. Všechno ostatní bylo z dovozu, hlavně z Německa. Ale oni tehdy zvládali montovat i servisovat všechny taxametry. Byl to asi stejný systém. Opravit ozubené kolečko z jiného taxametru nebyl problém,
říká Ondřej Gottwald.
On sám je vyučeným nástrojařem a po škole pracoval v národním podniku Československé závody Naftových motorů na Smíchově. Po práci se ale společně s otcem věnoval melouchům jako servisní technik taxametrů. Ačkoli byl servis národního podniku v Trojické, u nás před domem v Hlubočepích stála vždycky kolona taxíkářů. V Trojické byli diletanti. Pamatuji si na moment, bylo to v roce 1968, kdy si za hranicemi jeden chlapík koupil starý taxametr, hotový šrot. Přišel s tím do Trojické, a tam mu řekli, aby to vyhodil, že už to nepůjde dát dohromady. On přijel k nám a my mu ho dali dohromady. Vyráběli jsme taxametry na míru i pro veterány. Já to občas dělávám dodnes. Jakmile jde o mechaniku, tak s tím nemám problém,
komentuje Ondřej Gottwald a dodává: Ten rozbitý stroj stál tehdy v šedesátém osmém 10 000 korun, přitom byl úplně nepoužitelný. To byl na tehdejší poměry balík. Dnes si taxikáři můžou koupit úplně nový taxametr za 10 000 až 12 000 korun a přijde jim to drahé.
Ondřej Gottwald tehdy jako mladý zaměstnanec Naftových motorů dostával 9,60 korun na hodinu. Otec mu nabídl, že když mu bude pomáhat, dostane 30 korun. A tak nebylo o čem přemýšlet. Práce bylo u Gottwaldů vždycky dost. Syn točil na soustruhu duralové koncovky, redukce a další mechanické součástky, otec to pak dával dohromady. Dílna dvou melouchářů byla plně vybavená, měla nakoupený potřebný materiál a hlavně důvěru zákazníků. Po listopadu 1989 proto nebylo na co čekat. V podniku bylo míň a míň práce, tak jsem se rozhodl skončit a osamostatnit se. Byl jsem tehdy první, kdo z podniku po revoluci odešel. Hned jsem si zažádal o živnostenský list a od 1. dubna 1990 už jedu sám na sebe. Říkal jsem si, že když to za první republiky uživilo dědu, tak musí mě taky,
říká Ondřej Gottwald. A nemýlil se. Hned od začátku byly díky zájmu čekací lhůty na objednání tři měsíce. Gottwaldovi byli totiž jediní, kteří dokázali dát náhon do Tater 613, kterých se tehdy soudruzi zbavovali. To auto nemělo mechanický, ale elektrický náhon. Mělo čidlo, které šlo do tachometru. Pro potřeby taxíkářů se všechno muselo předělat na mechaniku. A to nikdo jiný neuměl. Otec se synem tehdy dřeli od rána do večera sedm dní v týdnu. Nejdál k nám zákazník dojel až z Bratislavy. Měl fiata s ruským taxametrem a na Slovensku mu to nebyl nikdo schopný opravit,
vzpomíná Ondřej Gottwald.
Firma pokračuje i v době elektroniky
Doby, kdy se taxametry musely upravovat s každou změnou sazeb mechanicky, výměnou ozubených koleček, jsou už minulostí. Dnes je všechno elektronické, a tak se museli přizpůsobit i u Gottwaldů v dílně. Koupili počítač, příručky a pokračovali dál. Po revoluci se ale teprve projevil silný konkurenční boj. Technici z Trojické u nás chtěli práci. Když jsme je odmítli, začal boj. Dělali nám naschvály. Řidičům, kteří měli taxametry namontované od nás, je ničili. Dnes už je to pryč. Přibyla jiná konkurence, ale bohužel není vždycky kvalitní. Dnes vám na auto naváže taxametr kdekdo, ale hodně lidí to neumí. Taxametrů se vyvinulo hodně, každý má jiný systém programování. Proto pořád jezdíme na školení pořádané samotnými výrobci, abychom byli schopni odvést dobrou práci,
říká Ondřej Gottwald.
Celkově je dnes práce jednodušší. V podstatě jde o hraní si s drátky a práci na počítači. Ve zkratce řečeno, stačí namontovat, nastavit konstanty, ujet přesně vyměřený úsek a prověřit a nakonec poslat řidiče na oficiální přeměření k metrologům. Paradoxní je, že nové elektronické taxametry jsou schopné měřit jen po sto metrech, staré mechanické typy počítaly po pěti metrech. Protože v dílně zůstalo mnoho mechanických součástek i starých taxametrů, proměnila se v malé improvizované muzeum, o kterém vědí i filmaři z nedalekého Barrandova. Nejsem sběratel, jen nevyhazuji nic z toho, co tady zbylo. A někdy se to hodí. Táta nakupoval mechanické součástky ve velkém. Když se ve Stodůlkách rušila mototechna, nakoupil celou bednu pojistek a vypínačů na Tatry 613. Později jsme zjistili, že ty součástky byly balené už v roce 1968. Čekaly ve skladu mototechny, teď čekají u nás v dílně. A třeba se jednou budou hodit. Stejně jako když táta dělal fungl nový tachometr pro staré Bugatti 43 Elišky Junkové, které dnes vlastní doktor Jiří Koťátko,
uzavírá Ondřej Gottwald.
ČLÁNKY DO MAILU