Tomio Okamura má vyhraněné a často kontroverzní názory, to je známá věc. Pro případ nemusíme chodit daleko. Nedávno vyvolal řadu odmítavých reakcí jeho blog, ve kterém vyzýval k politické nekorektnosti. Tu uplatnil měrou vrchovatou ve svém příspěvku, kde označil profesionální sport za parazita. Přiznám se, že tolik nepřesností, zkreslených faktů či přímo nepravd pohromadě jsem dlouho nečetl. Čtěte více: Tomio Okamura: Vrcholový sport by měl být doménou pouze soukromníků
Mimo jiné, aktivní sport je prý doménou spíše bohatších a úspěšných vrstev. Nesmysl. Podle nedávné analýzy ministerstva školství se sportem zabývají organizovaně přes dva miliony lidí napříč všemi sociálními skupinami. A další miliony samostatně, mimo strukturu. A tak bychom mohli pokračovat.
Vrcholoví sportovci vytvářejí vzory, tenisová raketa ne
Problém je někde úplně jinde, než kde ho vidí Tomio Okamura. Vrcholový sport si na sebe vždycky nějak vydělá. A nepotřebuje k tomu stát. Erár ostatně financuje z drtivé většiny právě sport nekomerční a mládežnický, pro masy. Ale málo, a v tom je ta potíž. V porovnání s celou Evropskou unií jsme až třetí od konce. Český sport je po započtení všech odvodů dokonce čistým plátcem do státního rozpočtu. A šetří i další peníze. Je totiž nejlepší prevencí.
Zpět k tématu. K čemu je tedy prospěšný profesionální sport? Především vytváří vzory. Samotný oštěp, míč či tenisová raketa moc dětí k pohybu nepřivedou. Příběh o vůli, o umění vyhrávat, ale také prohrávat, síle překonávat sám sebe, to už ano. Buďme proto vděční za příklady, které vrcholový sport přináší. Jak bychom získávali děti ke sportu, kdyby nebylo Jana Železného, Barbory Špotákové, Ondřeje Synka, Pavla Nedvěda?
Opravdu jenom kšeft?
Podívejme se na Londýn a olympiádu v roce 2012. Sledovat ji budou až čtyři miliardy lidí z celého světa. Lepší reklamu sportu si lze těžko představit. V Británii považují pořádání her za věc národní cti. Podporuje je většina obyvatelstva. Nejde totiž jen o čtrnáctidenní „spektákl“, ale o způsob života a péči o prostředí, kde žijeme, o vybudování infrastruktury na další desítky či stovky let.
Tak třeba Olympijský park přeměnil nevzhlednou a kontaminovanou průmyslovou zónu ve východním Londýně v rezidenční a kulturní oblast. Hry přinesou dvě miliardy liber turistickému ruchu, byty a otevřená sportoviště pro širokou veřejnost a tisíce nových pracovních míst. A tak bychom mohli pokračovat. Není to tedy o otázce „co to bude stát“, ale jaký je toho přínos.
Jistě, vrcholový sport má svá negativa a parazity. Stejně jako každá jiná oblast lidského konání. Zneužít lze vše, s tím nelze než souhlasit. Neblahým příkladem budiž olympiáda v Berlíně v roce 1936. Ale se stejnou logikou bychom mohli obvinit média, že stojí za vším zlem, protože umožňují jeho šíření.
Vrcholový sport má magickou schopnost přivést lidi k pravidelnému pohybu, k onomu zdravému cvičení, po kterém volá pan Okamura. Jsou to totiž spojené nádoby. A koneckonců i František Plánička, o kterém ve svém příspěvku píše, byl také profesionál. Stejně jako Pepi Bican. Že přitáhli k aktivnímu způsobu života tisíce kluků, netřeba pochybovat.
Sport jako symbol
Ještě dvě poznámky ke kritice pana Okamury na adresu sportu jako propagátora země. Za prvé: Většina zmínek o České republice v prestižním New York Times se objevuje v souvislosti se sportem. Zadarmo a v pozitivních souvislostech. Příklad druhý: Japonsko, které se vzpamatovává z ničivé přírodní katastrofy, uvažuje o pořádání olympijských her v roce 2020. Podle Cunekazu Takedy, předsedy tamního olympijského výboru, je vnímá jako symbol. Stejný symbol, který ukázal světu, že se tato obdivuhodná země vzpamatovala z pohromy druhé světové války.
Alexandr Kliment, manažer pro komunikaci Českého olympijského výboru
ČLÁNKY DO MAILU