Knihařce se stalo osudným nepřijetí na střední školu. Nikdy ale nelitovala

S knihařkou Jarmilou Sequensovou jsme se potkali přímo v její dílně na pražských Vinohradech. Stačí otevřít nenápadné dveře na nároží činžovního domu a rázem vás omámí vůně kůže, klihu a starých knih. Z malé dílny s obchůdkem je cítit nejen knihařská práce, ale především láska k řemeslu všech, kteří v ní pracují. Sama zakladatelka firmy se knihařině věnuje téměř 45 let a říká, že ji tato práce úplně pohltila. Přitom se k ní dostala trochu oklikou. Původně jsem chtěla jít na střední výtvarnou školu. V prvním roce jsem se ale nedostala a to se mi stalo osudným. Abych se během přípravy na druhé přijímací zkoušky nenudila, táta mě tehdy na rok dal do knihařské dílny jako pomocnou sílu. Netrvalo dlouho a bylo jasné, že místo výtvarné školy půjdu do učení na knihařku. A to moc ráda a z vlastního přesvědčení, protože mě ta práce začala ohromně bavit, vzpomíná na začátek své kariéry Jarmila Sequensová. Učila se v národním podniku Tomos v Praze a je ráda, že měla štěstí na dobré učitele. Mladá mistrová tehdy pochopila, že Jarmila není z těch, kteří na knihařství šli, protože tak rozhodli rodiče. Dávala jí proto víc práce a ona se díky tomu i víc naučila. 

Knihám propadla natolik, že si práci neodpustila ani v době, kdy byla doma s dětmi. Naopak se ještě zdokonalovala. Začala pracovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, zde se naučila staré techniky, kterými se na učilišti příliš nezabývali. A i tady měla štěstí na lidi. Naučila se od starých mistrů vázat do kůže, pergamenu, práci s pravým zlatem a taky se začala víc zajímat o výstavní činnost. Těsně před sametovou revolucí si dodělala maturitu a záhy na to přišla nabídka, aby vedla teoretickou i odbornou výuku na učilišti pro zrakově postiženou mládež.

Dílnu si začala vybavovat už v 16 letech

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed

Knihařka Jarmila Sequensová se své profesi věnuje už 45 let a má největší knihařskou dílnu v Praze. 

Svoji dílnu si otevřela přesně před dvaceti lety. Našla si prostor, který dala pomalu dohromady a začala jako živnostnice. Přechod na podnikání byl tehdy docela hladký. Vybavení dílny jsem totiž dávala dohromady už od svých 16 let, kdy jsem si za první vydělané peníze koupila tlačítka na zlacení. A co jsem si nemohla koupit, to jsem si vyrobila. Tak jsem získala třeba svůj první šiják. Tak mě to chytlo, že jsem místo utrácení za parádu utrácela za dílenské nářadí, říká Jarmila Sequensová. Když jí bylo 19 let, nechtěl jí jeden starý knihař prodat vyhlédnutou sadu písma. Tehdy to prý obrečela i z toho důvodu, že poznala, že mezi mužem a ženou jsou pořád ještě rozdíly. Zatímco jí, která měla o řemeslo zájem, knihař písmo neprodal, jejímu manželovi, naprostému laikovi, se to podařilo okamžitě.

Když po nějakém vybavení své vznikající dílny toužila, podávala si sama inzeráty. Dnes má strojů a nářadí tolik, že se některých kousků postupně zbavuje a předává je mladé generaci. Tak to mezi knihaři funguje, místo rivality si spíš pomáhají. Ty stroje jsou i přes sto let staré, ale kvalitní. Jsou to poctivé litinové kusy, které něco vydrží. Na učilišti jsme mívali modernější, ale ty praskaly. Jak říká jeden můj kolega, co je nové, to je horší. Musím ale uznat, že třeba vazadla jsou dnes šikovnější, říká Jarmila Sequensová.

Podnikat začala sama, postupně přibrala jednoho zaměstnance, dnes jich už má pět a je pravděpodobně největší knihařskou dílnou v Praze. Kromě běžných zaměstnanců dává práci i své rodině. Těsně před důchodem se o knihařskou práci začal zajímat její manžel a časem se přidala i jedna z dcer. Oba dva se v rodinné firmě skvěle uplatní. Manžela baví vysázovat písmo a tisknout, dcera má zkušenosti s účetnictvím i obchodem a tak se s ní podnikatelka střídá při obsluze zákazníků. Ráda by sice pracovala jen s vyučenými knihaři, ale o obor dnes není takový zájem a lidí je nedostatek. Navíc, kdo k němu nemá lásku, nebude ho dělat dobře. Proto se jí osvědčila například zaměstnankyně, která vystudovala SPŠ obor hračka. Ze začátku jsem nevěřila, že zůstane. Dva, tři měsíce jsem kolem ní neustále chodila, učila ji naší práci a pozorovala, jak se vše rychle učí. A dnes k ní sama jdu pro radu. Má totiž úžasný výtvarný cit. Řemeslo se dá naučit, jen když má člověk zájem. Znám knihaře, který začal až ve čtyřiceti letech, když měl pocit, že ve své původní profesi stagnuje. Dnes je z něj jeden z nejlepších knihařů v zemi. Přesto ale jako zaměstnavatel preferuju vyučené lidi. V tom shonu tady nemám čas je všechno učit, měli by znát aspoň základní technologické postupy, vysvětluje knihařka s tím, že to v ní zůstalo z dob, kdy knihařinu učila.

Knihaře živí studenti a sběratelé

A o čem knihařství vlastně je? Zatímco dřív byly profese knihaře, pouzdraře, ozdobníka nebo kartonážníka oddělené, dnes je potřeba, aby všechny obsáhl sám knihař. Pokud nejde o uměleckou, ale běžnou knihařskou dílnu, pak se dělají nové vazby, opravy a převazby starých knih, krabice, pasparty, rámování a k tomu jsou ve firmě Jarmily Sequensové nabízeny i kopírovací služby a prodej doplňků, které vznikají z odřezů při knihařské práci. Nejraději ze všeho děláme náročné věci. Lahůdky, kterých se ostatní knihaři bojí, protože se s technikou, kterou na to musí použít, v učení prakticky nesetkali. My pracujeme s kůží, pergamenem, někdy i se zlatem. Proto máme zakázky například i od Národního archivu a od filmu. Dělali jsme na starých biblích i faksimilích. Restaurátoři nás nechají udělat naši knihařskou práci a pak si udělají tu svou. Knihaři by totiž neměli restaurovat staré tisky. Říká se, že bychom měli dělat knihy maximálně 150 let staré, vysvětluje Jarmila Sequensová a je důkazem toho, že se píle a nadšení pro řemeslo po letech vrací, když díky tomu dostává i náročné zakázky.

Příjemná práce je i na etujích, tedy zdobných pouzdrech. Ty musí knihař umět navrhnout nejen po stránce stylové, ale i funkční. Opět jde o náročnější práci, protože předměty, pro které jsou určeny, mívají vysokou hodnotu a leckdy je v dílně ani nevidí. Náročná byla například zakázka pro pořadatele ankety Podnikatelka roku. Museli jsme vymyslet krabici na skleněnou kouli, která v ní musela držet, ale zároveň  jít snadno vyndávat. Taky jsme vyráběli pouzdro pro monstranci, kterou nám sem osobně přinesla jedna jeptiška. Anebo se tu stavil jeden muž z Anglie a chtěl opravit krabici na staré hlavolamy. To jsou zakázky, u kterých si lámeme hlavu, ale jsou osvěžením rutinní práce. Baví nás konzultovat a snažit se vyhovět přání zákazníka, říká knihařka Jarmila Sequensová. A o tom, že umí vyhovět, o tom svědčí i přístup ke studentům, kteří jsou jejími nejčastějšími zákazníky. Diplomové a další studentské práce jsou nejběžnějším typem zakázky. A to i přesto, že dnešní doba nám tyto zakázky bere. Práce se odevzdávají elektronicky, v tištěné podobě už stačí jen jedna nebo dvě kopie. Vedu si statistiku a po deseti letech jsme se s diplomkami propadli na čísla, na kterých jsem kdysi začínala. Studenta, kterému hoří termín, poznám už ve dveřích. Když jde do tuhého, není problém se domluvit na tom, že mu práci svážeme i večer nebo o víkendech. Každoročně je dělám i o Vánocích, líčí knihařka svůj přístup ke klientům. Diplomové práce zaměstnávají dílnu prakticky celoročně. Nejsilnějším obdobím bývá prosinec a pak jaro. Jarmila Sequensová už se studenty počítá natolik, že dokonce zná termíny odevzdání prací některých fakult a podle nich dokáže předvídat množství zakázek.

• 
• 
• 

Dalších 39 fotografií

Ráda vzpomíná na výrobu složité kožené etuje pro medaili, kterou akademický malíř Otakar Dušek vyrobil jako vzpomínku na projev Václava Havla pronesený na půdě amerického Kongresu. Vyráběla i album k 70. narozeninám Karla Gotta, které si zadala jeho žena jako dárek. Další její kniha pak putovala třeba do prezidentské kanceláře nebo do Vatikánu. Bavila nás taky práce na vazbách knih Ivanky Deváté. Ty si u nás zadal její syn. Všechny knihy dostaly jednotnou koženou vazbu a jednu jsme svázali čistou jako výzvu k dalšímu psaní. Všechno to bylo uloženo v krásné kožené skřínce se zámečkem. Ivanka Devátá z toho byla tak nadšená, že o tom dárku povídá na besedách se svými fanoušky. Vím to, protože jsem na jedné z nich byla a přihlásila se jí, že jsem to vyráběla já. Tehdy z toho setkání byla hodně překvapená, vzpomíná Jarmila Sequensová.

V posledních letech jsou v oblibě také takzvané autorské knihy. Lidé si nechávají svázat například dopisy, rodokmeny, povídky nebo básničky. To pak v knihařství Jarmily Sequensové pomohou i s tiskem a také poradí s úpravou knihy. Umíme moderní i historické vazby. Máme velký výběr písem a štočků, ručních tlačítek, pracujeme s máčeným papírem, plátnem, koženkou, kůží a pergamenem. Myslím, že se trefíme do stylu každého zákazníka. Hlavně nás baví ta komunikace a vymýšlení se zákazníkem, pak samozřejmě výroba. Jsem ráda, že neděláme pořád dokola stejné věci, ale zaměstnávají nás i neobvyklé nápady. Člověka práce hned víc baví, dodává knihařka s tím, že je ale ráda i za běžné zakázky, protože čistě umělecká knižní vazba má mnohem tvrdší chlebíček.

Co může nabídnout knihařství firmám? Běžně si podniky nechávají svazovat důležitou dokumentaci nebo firemní časopisy. Zadávají si výrobu ne zcela běžných diářů nebo upomínkových předmětů. Takové zakázky beru jako výzvu. Nerada říkám, že něco nejde. Jde to vždycky, komentuje knihařka.

Jejím podnikatelským cílem je především udržet dílnu ve stavu, v jakém je dnes, a nebýt nucena rozloučit se kvůli nedostatku zakázek s některými zaměstnanci. Slovo krize nemá ráda, ale odliv zakázek, hlavně těch velkých, přeci jen pociťuje. Peníze jí přicházejí z řady malých zakázek, a je proto nutné se otáčet a také inzerovat. Snažím se propagovat v internetových katalozích. To se mi osvědčilo. Samozřejmě ne všechny fungují, ale za ta léta už jsem zjistila, kam se vyplatí investovat a kam ne. Ze všeho nejvíc ale stejně pořád funguje osobní doporučení. Jedna spokojená studentka mi přivede své další kamarádky a nic mě to nestojí, říká Jarmila Sequensová. Díky úsporným opatřením dokonce její dílna rozšířila sortiment. Z odřezů papíru a dalšího materiálu vznikají malé zápisníky, deníčky a další drobnosti, například kožené váčky, klíčenky a tak dále. Doba si prostě žádá své a ne vždy to musí být na škodu.