Pravá ruka prezidenta Václava Klause se v posledních dnech dočkala silné medializace. A nemám teď na mysli žádnou pravou ruku v uvozovkách, tedy nějakého asistenta nebo poradce, ale skutečně prezidentovu pravou ruku – zkrátka tu, kterou ostatním (ne)podává nejen na pozdrav.
Komu Klaus ruku nepodá
Klaus nepotřese odcházející vládě Mirka Topolánka rukou, dozvěděli jsme se minulý týden z médií. Potřásl však rukou nové vládě Jana Fischera, která už se proslavila především tím, kolik v ní zasedá bývalých komunistických straníků. Ale podání ruky Topolánkově vládě nakonec nahradil alespoň děkovný dopis. Gesto, jež je možné popsat jako „lepší něco než nic”, které ale těžko může překrýt pachuť minimálně nezdvořilosti, když už ne hulvátství.
Nebudeme mít slitování s člověkem, který je sice zběhlý ve společenských pravidlech a uvádí společnost v úžas svými ekvilibristickými kousky při vykosťování křepelky, ale jinak je netaktní, bezohledný, přezíravý vůči ostatním či arogantní. Stejně jako na silnici budeme mít trpělivost s čerstvým absolventem autoškoly, ale odsoudíme bezohledného, byť zručného řidiče,píše Ladislav Špaček v Nové velké knize etikety.
Minulý měsíc zase prezident prohlásil, že nepodá ruku běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi pokud přijede do Prahy na summit Východního partnerství. Obratem se dočkal pokárání, proč podobný postoj neprosazuje také ve vztahu k Číně nebo Rusku, kde stejně tak dochází k porušování lidských práv (například Luboš Palata 18.4. v Lidových novinách). Lukašenko nakonec do Prahy nedorazil a nebyl jediný (doma zůstal i francouzský prezident Nicolas Sarkozy nebo britský premiér Gordon Brown), takže z případného podání ruky stejně sešlo a nikdo nemusel řešit žádné dilema.
Podání ruky je součástí prvního dojmu a vyjadřuje náš vztah k druhému i prozrazuje něco o nás samých. Je to výraz přátelství a projev důvěry, jistá pocta, kterou společensky významnější osoba prokazuje podáním ruky osobě společensky méně významné.
– informuje o podání ruky čtvrté loňské číslo časopisu Policista vydávaného Ministerstvem vnitra ČR.
Pozor na leklou rybu
Podání nebo nepodání ruky tak může symbolizovat mnohé. S pomyslným podáním ruky si vzpomněly i politické strany se zahájením volební kampaně. ČSSD podává ruku všem nespokojencům, kteří zatleskali pádu vlády, a nabízí jim Jistotu, ze které musí mít soudný člověk mrazení v zádech a která se poněkud podobá jistotám, které opakovaně slibuje KSČM. ODS zase podává ruku těm, kteří preferují řešení před strašením a trochu tak podceňuje inteligentnější voliče.
Mimochodem, jediným členem nové vlády, který přežil politické zemětřesení, je Michael Kocáb, staronový ministr Vlády ČR pro lidská práva. Nejpozději od loňských senátních voleb už díky němu víme, že nám chybí laskavost a nadhled, a hlavně: Bez vzájemné laskavosti a přívětivosti se dobrého životního pocitu docílit nedá!
A bez základních pravidel slušného chování, mezi které patří nezákeřné podání ruky? Dobrý životní pocit mizí v dáli… Nebo je to s tím podáním ruky dnes jen příliš složité a běžná pravidla už zkrátka nestačí?
Kdysi se prý ruka podávala na důkaz, že v ní nedržíme zbraň. Dnes si musíme dát pozor, abychom nakonec místo podané ruky nedrželi jenom leklou rybu.
Etiketa v přecpaném autobuse
Problematičnost pravidel etikety známe ostatně z každodenního života. Jaká jsou pravidla slušného chování v přecpaném autobuse? Na nohu nešlapej zlovolně, jen v případě nejvyšší nutnosti; když tě někdo dloubne do žeber, oplať mu úsměvem? Přitom má člověk největší chuť všem vynadat, pošlapat jim nohy a na zbytek života se uchýlit do osobního automobilu (kdyby si tím nějak zásadně pomohl) – k čemu je dodržovat etiketu mezi hulváty. Jedno dilema za druhým. A to nemusíme zdaleka řešit takové sofistikované věci jako prezident.
ČLÁNKY DO MAILU