V souvislosti se současnou finanční krizí se začíná stále více mluvit o největší hospodářské krizi v moderních dějinách, o tzv. Světové hospodářské krizi (či Velké depresi) z 30. let předchozího století. Nynější krizi odborníci považují za nejhorší právě od Světové hospodářské krize. Jak vypadala? Čím byla způsobena a jaké si z ní vzít poučení? Čtěte více: exPRESS: Podnikatelé se obávají finanční krize, oprávněně
Počátky krize sahají do roku 1928
První náznaky krize se projevovaly již roku 1928, kdy se do problémů dostalo světové zemědělství. Problémy celoplošného rázu pak odstartoval „černý čtvrtek“, 24. říjen roku 1929, kdy na burze v New Yorku došlo k panickému prodeji akcií, který byl následován dne 29. října ještě masivnějším zbavováním se akcií. Definitivně tím vypukla Světová hospodářská krize.
Deprese pak v podstatě pokračovala až do druhé světové války. Do roku 1933, kdy krize dorazila na svůj vrchol, klesl reálný domácí produkt v USA na dvě třetiny a investice dokonce na 10 % úrovně z roku 1929. Ceny se snížily o 25 % a nezaměstnanost stoupla na 25 %. Krize však nezůstala pouze v USA, nýbrž se rozšířila do celého světa.
Fatální důsledky pro Německo
Nejrozvinutější státy se snažily nastávající recesi čelit měnovými restrikcemi a omezením zahraničních půjček. Hodnoty největších amerických společností klesly o miliardy dolarů a menší firmy krachovaly. V důsledku toho začaly americké banky vymáhat zpět své krátkodobé půjčky z Evropy, což mělo fatální následky zejména pro křehkou německou ekonomiku. Dopad stahování půjček z Německa byl násoben tím, že většina tohoto kapitálu byla vložena do dlouhodobých investic,
poznamenává k tomu česká historička Dagmar Moravcová. Němci si na splacení půjček brali půjčky další, kapitál se začal přesouvat ze země a odstartovala se velká nestabilita. Krize značně postihla průmysl. Došlo ke snižování výroby a platů, krácení pracovní doby a propouštění zaměstnanců.
Během tří let, do roku 1932, klesla v Německu průmyslová výroba skoro o polovinu. Za tutéž dobu stoupl počet nezaměstnaných o 3 miliony a dosahoval něco přes 5 milionů, což v té době představovalo takřka třetinu práceschopného obyvatelstva. Systém podpory v nezaměstnanosti byl ale nastaven maximálně pro 800 000 osob bez práce. Navíc počítal jen s krátkodobou podporou v horizontu několika měsíců a ne s několikaletou cyklickou nezaměstnaností v rámci hospodářské deprese. Německou ekonomiku postihla krize nejvíce a i díky krizi se během děsivě krátké doby dostal k moci Adolf Hitler a jeho NSDAP.
Příčin krize bylo několik
Co způsobilo tehdejší krizi? Na tom se ekonomové neshodují dodnes. Někteří z nich se domnívají, že za krizi byl odpovědný samotný kapitalistický systém. Podle jiných došlo k nakumulovaní několika nešťastných faktorů. Asi jako nejpravděpodobnější se dnes jeví ta teorie, která v krizi spatřuje důsledek vážných chyb ve finančním a měnovém systému.
Během 20. let převládal všeobecný optimismus a vytvořil se dojem nekončící prosperity. FEDu (Americké centrální bance) se dařilo úspěšně potlačovat výkyvy hospodářského cyklu a hospodářství se zdálo stabilním. Optimismus všech a víra v nemožnost jakéhokoli problému se neustále zvětšovaly a postupně se tak začala vytvářet spekulativní bublina na finančních trzích. Když poté přišly první náznaky krize, přehnaný optimismus nahradila přehnaná deprese. Uskutečnil se „run” na banky a značně se snížily investice a spotřeba.
Banky očekávaly, že jim FED vypomůže. Jenže FED se rozhodl jinak, a nejen že se nezachoval jako věřitel poslední instance (jako činil dříve), nýbrž ani nezvýšil peněžní zásobu, což je běžné opatření během hospodářské krize. Díky tomu během krize zkrachovalo v USA asi 40 % bank (asi 10 000), což ještě více umocnilo pokračující hospodářskou krizi.
Považujete současnou krizi za
Klíčová chyba FEDu – udržování zlatého standardu
Důležitým faktorem eskalace tehdejší krize byla i propojenost komerčního a investičního bankovnictví a udržování zlatého měnového standardu.
Banky totiž vklady svých věřitelů investovaly na akciovém trhu. V té době ovšem neexistovala jasná pravidla pro vytváření rezerv či pojištění proti kurzovému riziku. Banky díky růstu akcií vydělávaly a mnohdy bezstarostně půjčovaly úvěry rizikovým klientům. Po vypuknutí krize pak neměli tito dlužníci čím splácet a banky po „runu” svých klientů vesměs krachovaly.
I snaha o udržení zlatého standardu se nakonec stala osudnou. Zatímco během konjuktury se FED příliš o kurz dolaru nestaral (a ani starat nemusel), po vypuknutí krize se rozhodl kurz dolaru udržet. To se snažil pomocí zvýšení úroků a restriktivní měnové politiky, jelikož ani jná možnost pro udržení kurzu neexistovala. Což však vedlo ke katastrofálním následkům.
Zvýšila se nezaměstnanost, klesly ceny a zkrachovalo mnoho firem a bank. Ironií osudu je, že FEDu se nakonec stejně nepodařilo udržet stabilní hodnotu dolaru. V roce 1934 musel provést jeho devalvaci na úroveň 35 dolarů za trojskou unci zlata. Toto číslo pak platilo do roku 1971, kdy bylo od zlatého standardu definitivně upuštěno.
Poučíme se?
Ač současná krize zatím nedosahuje (a snad ani nedosáhne) parametrů krize z 30. let, existuje mezi nimi řada podobností. Ať už se jedná o bezstarostnost bank nebo paniku na akciových trzích. Nezbývá než doufat, že vlády, podnikatelé i občané se z dřívějších chyb poučí a nezopakují je i v dnešní době. Čtěte více: Hrozí světu největší hospodářská krize posledních sta let?
ČLÁNKY DO MAILU