Lenin umřel, Stalin umřel a na mě něco leze

Divadlo Na zábradlí oslavilo vloni půlstoletí existence. Scéna byla ve svých začátcích spojená s Ivanem Vyskočilem, Jiřím Suchým, později s mimem Ladislavem Fialkou a nejprve kulisákem, posléze dramaturgem a dramatikem (následně prezidentem) Václavem Havlem, režisérem Janem Grossmanem a v devadesátých letech například s režisérem Petrem Léblem.

Na repertoáru má divadlo (které sídlí na pražském Anenském náměstí) jak klasiku, ovšem pravidelně v rozhodně neklasickém provedení, tak současnou domácí i světovou dramatiku. Do druhé dramaturgické linie se řadí také Polonéza Ogińského současného ruského dramatika Nikolaje Vladimiroviče Koljady.

Marasmum a vodka na kuráž

Lenin umřel, Stalin umřel a na mě něco leze. Dal bych si něco kyselýho. Nejen filmy Hřebejka nebo pro teenagery mají svoje hlášky, ale i divadelní inscenace. Tohle je asi ta nejvýraznější z Polonézy Ogińského. Koljada popisuje ruský marasmus, chudobu a životní bezvýchodnost spojenou s dravou chamtivostí. Ukazuje deziluzi z návratu z ciziny domů, do Ruska, do Moskvy. Asociace s českou realitou lze jen se zavřenýma očima považovat za čistě náhodné. Depresi ale vyvažují herečky a herci s obdivuhodným komediálním talentem. Jejich postavy jsou ujeté, ale díky tomu rozhodně ne nudné. A režisér je v inscenaci nechává tak trochu ironizovat i samo herecké řemeslo.

K výročí padesáti let od založení divadla uvedlo Zábradlí premiéru francouzské současné hry My, hrdinové. Zatímco tam jsou to hrdinové – divadelníci, kteří kočují od města k městu a pro výdělek se musí divákům podbízet, v Polonéze jsou to obyčejní hrdinové prachmizerného všedního dne. A etiket vylepovaných na skříni za každou další vypitou láhev vodky přibývá…