Luxusní kavárny? Ne, spíše secesní atrakce

V jedné věci jsem při návštěvě restaurací a kaváren nekompromisní: za vyšší cenu chci přiměřenou kvalitu. A také nejsem v poslední době ze zásady ochotná platit za dvě deci jahodového džusu ve skle a třetinku neperlivé vody více než 35 korun za kus. To je nutné dnes poznamenat na úvod.

Ach, ta Paříž…

Kavárna: Café de Paris


Lokace: U Obecního domu 1, Praha 1

Pětihvězdičkový Hotel Paříž v centru Prahy nabízí kromě luxusního ubytování také služby Restaurace Sarah Bernhardt nebo Café de Paris. Gurmán do zdejší pařížské kavárny zavítal vlastně náhodou, při zimních toulkách Starým městem. Zážitek, který si odnesl, však kavárně v pětihvězdičkovém hotelu moc nelichotí.

Čeština je k smíchu

Ve čtyřčlenné skupině se usazujeme u nekuřáckého stolku blízko dveří do hotelové lobby. Jediný muž v naší skupince odebírá dámám kabáty a číšník ho se zájmem pozoruje zpovzdálí. Na to, kam si lze kabáty pověsit, se musíme sami zeptat.

Zdejší jistě vybrané lahůdky bohužel nemůžu hodnotit, protože se nám podařilo objednat jen kávu, čaj a čokoládový bonbón. Číšník na nás při objednávce nejprve automaticky spustí anglicky a tím dává jasně najevo, že s domácími hosty tady vůbec nepočítají. Když se ukazuje, že může mluvit česky, rozesměje se. Ze tří možností Petit Fours si vybírám Nugát s marcipánem (1 kus za 20 korun), ten však nemají, musím tedy zvolit náhradní čokoládové řešení.

Při popíjení kávy nás obtěžuje jen průvan z hotelové haly. Když požádám servírku, aby zavřela vstupní dveře, po chvilce snažení hlásí, že to nejde. Zavíráme si je tedy sami.

Ochutnáním kávy (opravdu dobré) v cenách nad sedmdesát korun nakonec nejen začínáme, ale i končíme. Nikdo si nás totiž už nevšímá, s naší případnou další objednávkou se zkrátka zřejmě nepočítá. Když už jsme přivolali číšníka, raději rovnou platíme a vycházíme do mrazu. Za sebou necháváme nejen krásnou secesní Paříž, kterou asi navždy proslavil Bohumil Hrabal v knize Obsluhoval jsem anglického krále, ale také pianistu, který má hostům zřejmě zpříjemnit čekání na číšníka.

Snad se jen dívat…

Zatímco v Café de Paris bylo v ten mrazivý podvečer poloprázdno, v Kavárně Obecního domu byla hlava na hlavě. Protože jsme se do Obecního domu nevešli, vyrazila jsem s odstupem několika dnů alespoň vyzkoušet, jak to tady s místními hosty a číšníky vypadá.

Borůvky a kouzlo secese

Ve všední den před polednem je v Kavárně Obecního domu skoro prázdno. Usedám kvůli výhledu do překrásného interieru na polstrovanou lavici ke stěně. Jenže při své výšce 170 centimetrů (a to včetně vysokých podpatků) zapadám pod stůl tak, že bych konzumovala dortík, na který se chystám, jen s obtížemi. Proto měním výhled za pro mne přece jen komfortnější sezení na židli.

Když jsem za vysokoškolských studií pracovala v knihkupectví, neexistovalo, aby si personál mezi sebou vesele povídal. Ani v případě, že nebyla v prodejně ani noha, natož před zákazníky. Byla to zkrátka součást profese. V Obecním domě mají číšníci poměrně volnou zábavu. S češtinou tedy evidentně žádný problém nemají, nikdo mě tu neoslňuje svým cizojazyčným umem. Jdu si tedy raději okatě prohlížet vystavené dorty, abych upoutala pozornost a nemusela zkoušet, za jak dlouho si mě někdo všimne.

Borůvkový dort mi přinášejí okamžitě, jen v tom, co je káva au lait a latte nemá číšník tak úplně jasno. Ale čert to vem, jinak jedná poměrně profesionálně a káva je alespoň dobrá, pochutnávám si na ní. Mnohem horší je to s dortem. Podivnou pachuť borůvky zřejmě získaly mražením a trochu jí nasáklo i těsto. Piškot promazaný marmeládou a obalený v kokosu je vzhledem k ceně 100 korun na můj vkus až příliš průměrný. Na pravidlo čerstvosti si tu zjevně u zákusků moc nehrají, možná by v Obecním domě mohli dokonce vyměnit cukráře. Posléze ještě zjišťuji, že požadovaná konečná cena dortu a kávy byla sice správná, na účtu však mám pouze kávu za 75 korun, dort chybí.

Vodu tu ke kávě nepodávají automaticky a lahev běžné neperlivé vody za 60 korun kupovat prostě odmítám. Chvíli jsem v pokušení dožadovat se vody z vodovodu, ale pak volím cestu pasivní rezistence – vodu si prostě nedávám. Ani oblíbenou sklenku jahodového džusu za stejnou cenu.

Interier je nadevše

Kavárny hotelu Paříž a Obecního domu prostě lákají hlavně svým vzhledem. Moje slabost pro secesi a velkolepé historické kavárenské interiéry vůbec jsou také nakonec tím zásadním, proč dávám kavárnám dvě Gurmánské hvězdičky (interiery samotné by si jinak samozřejmě zasloužily všech pět a ještě minimálně jednu navíc).

Jakýmsi všeshrnujícím mementem po návštěvě obou kaváren v mých očích zůstává tabule, která v okně Kavárny Obecního domu do ulice hlásá „Turistické menu za 280 Kč”.