V praxi občas dochází k situacím, kdy zaměstnanec odjede na pracovní cestu po odpracování části nebo celé pracovní směny. Čtěte, zda má v takové situaci nárok na stravné na pracovní cestě, včetně příspěvku na stravné nebo stravenky od zaměstnavatele.
Automatický nárok na stravování není
V souladu s § 236 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování. Kolektivní smlouvou nebo interním předpisem si může dohodnout nebo stanovit další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výši finančního příspěvku na stravné, bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje, organizaci stravování, způsob jeho provádění a financování.
Zaměstnavatel poskytuje dle § 88 zákoníku práce nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut (mladistvému nejdéle po 4,5 hodinách). Pokud byla přestávka rozdělena, musí alespoň jedna její část činit nejméně 15 minut. Přestávky se neposkytují na začátku a konci pracovní doby a nezapočítávají se do pracovní doby.
Z toho plyne, že na příspěvek na stravování či stravenku nevzniká zaměstnanci automaticky nárok. Ze zákona mu zaměstnavatel musí pouze umožnit stravování, a to v době přestávek v práci. Pokud příspěvek na stravné či stravenku zaměstnancům poskytuje, dohodou v kolektivní smlouvě nebo interním předpisem určí bližší podmínky. Příspěvek na stravné může zaměstnavatel v podnikatelské sféře poskytovat rovněž bývalým zaměstnancům po odchodu do starobního nebo invalidního důchodu, zaměstnancům po dobu čerpání řádné dovolené nebo v době jejich pracovní neschopnosti.
Nárok na stravné
Další pojem, který zákoník práce používá, je stravné. To se zaměstnanci poskytuje na pracovní cestě a přísluší v závislosti na její délce. Minimální výše stravného se každoročně mění, stanovuje se vyhláškou. Jestliže však bylo zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto bezplatné jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, přísluší mu krácené stravné (§ 163 zákoníku práce).
Je tedy rozdíl mezi poskytnutím stravenky či příspěvku na stravování a stravným. Na rozdíl od stravování, má zaměstnanec při služební cestě delší než 5 hodin nárok na stravné vždy. Samozřejmě za podmínky, že mu nebylo poskytnuto bezplatné jídlo, v takovém případě se nárok na stravné přiměřeně krátí.
Čtěte více: Změny v cestovních náhradách 2013
Stravné a stravenky v daních
Je rozdíl mezi pojmy stravné a stravování, kterým se rozumí příspěvek zaměstnavatel na stravování nebo stravenka.
Pro zaměstnavatele je ale důležitá otázka daňové uznatelnosti, tj. zda si může stravné či příspěvek na stravování uplatnit v daňových nákladech. Stravné je v souladu s § 24 odst. 2 písm. k zákona o daních z příjmů daňově uznatelným nákladem. Opět se vychází ze sazeb stravného (§ 163 odst. 1 a v § 176 odst. 1 zákoníku práce). Sazby jsou uvedeny dvakrát, protože paragraf 163 platí pro zaměstnance v podnikatelské sféře a paragraf 176 pro zaměstnance ve státní správě. Zásadní rozdíl je v tom, že zákoník práce první skupině přesně určuje maximální hodnotu stravného za každý kalendářní den. Zaměstnavatel ve státní správě si naopak každoročně stanoví vnitřním předpisem výši stravného v rozpětí daném zákoníkem práce. Může tedy vyplatit minimální hodnotu stravného, ale pokud má v rozpočtu dostatek finančních prostředků, i maximální hodnotu stravného.
Zaměstnavatel v podnikatelské sféře rovněž může na stravném vyplatit více. Ovšem stravné vyplacené nad rámec náhrad uvedených v zákoníku práce pro státní sféru nebude daňově uznatelným výdajem. Podle § 24 zákona o daních z příjmů bude tento nadlimit daňově uznatelným pouze za podmínky, že se stane součástí mzdy zaměstnance. Samozřejmě včetně odvodu sociálního a zdravotního pojištění.
Podle § 24 odst. 2 písm. j bod 4 zákona o daních z příjmů je daňově uznatelným nákladem příspěvek na stravování za zaměstnance poskytovaný až do výše 55 % ceny jednoho jídla za jednu, maximálně však do výše 70 % stravného vymezeného při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin. Další podmínkou je přítomnost zaměstnance v práci během stanovené směny aspoň 3 hodiny.
Daňová uznatelnost souběhu nároku na stravné a stravenku
V praxi však často zaměstnavatelé řeší souběh příspěvku na stravování a stravného poskytnutého v jednom kalendářním dni. Důležité je již uvedené odpracování alespoň 3 hodin z pracovní směny. Ovšem zákon o daních z příjmů popisuje ještě jednu podmínku, a to že příspěvek není možné uplatnit za zaměstnance, kterému v průběhu směny vznikl nárok na stravné podle zákoníku práce.
Paragraf 24 odst. 2 písm. j zákona o daních z příjmů: Příspěvek na stravování lze uplatnit jako výdaj (náklad), pokud přítomnost zaměstnance v práci během této stanovené směny trvá aspoň 3 hodiny. Příspěvek na stravování lze uplatnit na další jedno jídlo za zaměstnance, pokud délka jeho směny v úhrnu s povinnou přestávkou v práci, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci podle zákoníku práce, bude delší než 11 hodin. Příspěvek nelze uplatnit na stravování za zaměstnance, kterému v průběhu směny vznikl nárok na stravné. Za stravování ve vlastním stravovacím zařízení se považuje i stravování zabezpečované ve vlastním stravovacím zařízení prostřednictvím jiných subjektů ..
Příklad:
Zaměstnanec vyjel na pracovní cestu po odpracování 3 hodin z pracovní doby. Před posouzením nároku na příspěvek na stravné je třeba zjistit rozvržení pracovní směny. Pokud je například jeho stanovená pracovní doba od od 7 hodin do 15.30 hodin, mohou v případě vzniku nároku na stravné (pracovní cesta trvala alespoň 5 hodin) nastat varianty:
- Zaměstnanec pracuje od 7 hodin a odjede na pracovní cestu v 10 hodin. Nárok na stravné vzniká po 5 hodinách, tj. v 15 hodin (ještě v průběhu směny) – nárok na příspěvek na stravné nevzniká.
- Zaměstnanec pracuje od 7 hodin a odjede na pracovní cestu v 11 hodin. Nárok na stravné vzniká po 5 hodinách, tj. v 16 hodin (nevznikne v průběhu směny) – má nárok na příspěvek na stravné (stravu za sníženou úhradu nebo stravenku).
ČLÁNKY DO MAILU