Svého času pověstné fialové podnikatelské sako už snad zmizelo v propadlišti dějin porevolučního českého podnikání. Přesto se v oblékání mužů i žen najdou různé specifické prvky, které mě nepřestávají fascinovat. Bílé ponožky do letních sandálů a ke kraťasům, vše doplněno efektním kufříkem. V zimě zas není nad oblek prapodivného tvaru schovaný pod sportovní unylou šusťákovou bundičkou místo kabátu. U žen je to vínový kostým zvaný „univerzál”.
Luxusní značková konfekce
Neméně mě fascinuje svět luxusních nadnárodních značek. Vždyť už i kabelky Louis Vuitton, známka francouzského módního luxusu, jsou díky svému rozšíření vlastně tak trochu uniformním zbožím. A lépe než v tlačenici v pražském metru vypadají v butiku v Pařížské nebo rovnou ve značkové nákupní galerii v Paříži. Zvláštní přitom je, kolik lidí je ochotno utratit obrovské sumy peněz v podstatě za nákup luxusní globální konfekce.
Samostatnou kapitolou jsou padělky. Třeba právě vuittonek. Tady už se jedná spíše o zboží hodné kabinetu kuriozit než každodenního pracovního procesu především podnikatelek.
V neposlední řadě je tu klasická konfekce, kterou jsme doslova zaplavení. Firmy přesouvají své výrobny do Asie nebo východní Evropy a kvalita výsledného produktu povážlivě klesá. A přitom na českém trhu působí celá řada lokálních návrhářských značek, které přinášejí něco, co se v oblasti velkosériové kolekce těžko hledá: originalitu, nejvyšší kvalitu i u malosériových kolekcí a často i práci na zakázku.
Co nosí čeští podnikatelé?
Téma oblékání se na business serveru Podnikatel.cz už celkem zabydlelo. K úvahám o tom, co nosí české podnikatelky a čeští podnikatelé, mě nakopla jedna podnikatelská akce v reprezentativních prostorách pražského Žofína. Sandály jsem sice nezaznamenala (asi proto, že venku mrzlo), padělky vuittonek také ne (hurá!), šusťákové bundičky a kostýmy „univerzál” však ano. Říkám si: Kde už by měly mít lokální návrhářské značky zákaznickou odezvu (pominu-li umělce), když ne v místním podnikatelském prostředí? Došla jsem k závěru, že je to otázka cti. Navíc: Někdo vkus má, někdo ne, nicméně nějaké fígle a pravidla může vstřebat každý a návrhář či návrhářka jsou tu i od toho, aby poradili.
Malé návrhářské značky – nákup jako zážitek
Už vás někdy u Diora obsloužil návrhář John Galliano? Těžko. Nedávno jsem šla nakupovat do butiku značky Navarila Martiny Nevařilové. Pracuje s úpletem, ideálním na zimu, který se po jednom praní nevytahá o dvě čísla tak jako úplety z konfekce. Její aktuální dámská kolekce Glamour je také velice elegantní a zároveň maximálně pohodlná. Takže jako dělaná na trasu kancelář, pracovní oběd, kancelář, divadlo nebo večírek u klienta. Jako zákaznice se mě ujala přímo sama návrhářka. A takové nakupování je pak opravdu pozitivní zážitek. Žádné stresující šílenství, žádná anonymita nákupních center. Navíc po dvou, třech návštěvách je zákazník nebo zákaznice v butiku známou tváří, každý si je pamatuje. Čili: Každý může být hvězda! Každý může mít „svoji” návrhářku.
Malé módní značky jsou originální volbou mezi nudnou konfekcí a (zvlášť v Česku) předraženou luxusní módou. Dvakrát ročně se v Praze koná mezinárodní Prague Fashion Week. V souvislosti s touto akcí si organizátoři nechali udělat marketingový průzkum. Jan Chudoba, ředitel společnosti Fashion Point, která akci pořádá, tvrdí: „Výsledky průzkumu nás zobrazují jako málo odvážné zákazníky s malou inklinací k nošení originální módy.” Z průzkumu totiž vyplývá, že pouze 6 % žen opravdu nosí tuto originální módu. U mužů to průzkum nezjišťoval. „Co je u nás příliš extravagantní, je pro Ameriku extravagantní málo!” – tvrdí zasvěcení kolem Prague Fashion Week. A stěžují si, že v Česku chybí také odvážní obchodníci ochotní originální módu zákazníkům nabízet.
Přesto v centru Prahy vyrostly v posledních letech butiky malých domácích značek – jakási módní čtvrť. Je jich ale zhruba pouhá desítka. Pro srovnání – podle Evy Valové, ředitelky Prague Fashion Week, třeba v Kodani působí na 400 malých lokálních značek!
Jak se v Česku podniká v módní branži?
S návrhářkou Iškou Fišárkovou se scházím v jejím atelieru na pražských Hradčanech. Fišárková v roce 2000 z oboru odešla, aby se před 2,5 lety jako návrhářka triumfálně vrátila. Našla pro sebe volnou tržní niku – prosadila se totiž především v pánské módě. Až v poslední kolekci se více vrací k dámské módě, a to pod dojmem práce na kostýmech k inscenaci Nebezpečné vztahy v českobudějovickém Jihočeském divadle. Situace na trhu se podle ní velice změnila. „Pro mě rozhodně k lepšímu. Zaměřuji se hodně na pánskou módu a cítím teď daleko větší zájem ze strany českých mužů. Dřív moji klientelu tvořili převážně cizinci, dnes jsou většinou moji klienti Češi,” říká pro server Podnikatel.cz.
Podle Išky Fišárkové u nás pomalu stoupá zájem o individuální zakázkovou atelierovou tvorbu. „Pro mě jako pro podnikatelku je dnes situace lepší,” tvrdí. Fišárkovou zajímá salonní tvorba i proto, že si tak může maximálně a do poslední chvíle hlídat kvalitu. Podle Fišárkové je na pánském zakázkovém obleku nejcennější, když je šitý na míru. Mezi její zákazníky patří i podnikatelé – spíše ti, kterým je přes třicet, padesátníci ještě v tomto směru moc aktivní nejsou. Nicméně mezi klientkami a klienty nevídí návrhářka příliš velký rozdíl – kdo přijde k ní, je aktivní, muž je stejně tak náročný jako žena. „Mezi mnou a klientem nastává dialog. Musíme dojít k cíli, kdy budou spokojeny obě strany,” popisuje pro business server Podnikatel.cz Iška Fišárková.
„Podmínky pro menší podnikatele pořád vidím jako špatné,” odpovídá na otázku, co jí nejvíc komplikuje podnikatelský život. „Měla by být větší snaha vyjít těmto firmám vstříc. Opravdu pracujeme hrozně usilovně a nikde to necítíme. To by se mělo zlomit. V oblasti módy je komplikací stále malý zájem trhu, kupujících, a také nedostatečná propagace toho, že si můžete koupit také takovou módu.”
Řekněme ne „masovce”
Móda je součástí moderního životního stylu. Tohle vzrušující butikové dobrodružství se mi vybavilo, když jsem se před pár dny zdravila se sevírkou z pizzerie v mojí ulici. Když k nim přijdu, vědí, co si dám. Nesmírně mě to těší. Už zase je možné mít „svoji” návrhářku, restauraci, „svoje” fitness centrum, „svého” zelináře nebo „svoji” prodejnu sýrů… Věc, kterou jsem vždycky milovala v Itálii, objevuji doma. Alternativa k masovému nakupování existuje!
ČLÁNKY DO MAILU