Jak naložit s 50 hektary zemědělských pozemků z dědictví po babičce? Tato otázka stála na samém začátku podnikání Lukáše Krejného ze Židovic na Podřipsku. Jde o tradiční zemědělskou oblast, kde se daří jak pěstitelům, tak chovatelům. Mohl jít stejnou cestou jako ostatní, pěstovat obilí nebo řepku, chovat skot a podobně. Nakonec to ale dopadlo jinak a jeho farma Studánka nese přízvisko pštrosí. Vlastně jsem se inspiroval kamarádem, který byl na praxi na pštrosí farmě. Jel jsem se tam za ním podívat a bylo rozhodnuto,
líčí situaci na konci 90. let Lukáš Krejný.
Rozjezd farmy ale nebylo nic jednoduchého. Mladý začínající podnikatel měl sice krátce po absolvování školy k dispozici velké množství pozemků, ale žádný vstupní kapitál. Aby se provoz farmy vyplatil, je potřeba mít stovky ptáků a počáteční investice se proto pohybovaly v řádech milionů. Získat vstupní kapitál pomocí úvěru a nemít žádnou jistotu návratnosti není zrovna ideální řešení. Přesto to tak nakonec dopadlo. Nebyla jiná možnost, proto jsem to udělal. Ale málem jsem na to taky dojel. Spláceli jsme každý měsíc obrovské peníze, ručila za mě firma mého otce. Začátky podnikání nebyly jednoduché, docházelo k výkyvům v prodeji a neměli jsme peníze na překonání těchto propadů,
začíná rozhovor Lukáš Krejný a jeho manželka Eva doplňuje: Říká se, že když dopadnete na samé dno, tak už hůř být nemůže. Není to pravda. U nás bylo to dno dvojité, možná i trojité.
Ze dna ještě níž a pak na vrchol
Před pár lety si Česká republika prošla obrovských pštrosím boomem. V malé zemi uprostřed Evropy, kde o maso těchto exotických ptáků není zájem, bylo najednou 200 farem. Rozkřiklo se, že na chovu pštrosů se dá vydělat. Jenže málokdo si uvědomil, kolik za tím stojí práce a že úspěch není zaručen. Lidé bez rozmyslu kupovali ptáky ze zahraničí, dávali za ně i desítky tisíc korun, ale přiváželi často jen vynesené staré pštrosy a v konečném důsledku byli rádi, že vydělali aspoň něco. Mnoho z farem zaniklo a dnes se dají opět spočítat na prstech. Chovatelé musí kalkulovat i s úhyny, protože pštros jednoduše patří do Afriky, ne do Evropy. Jeho chov je proto dost energeticky náročný. To je důvodem, proč pštrosí farma manželů Krejných odchová jen pětinu své celkové produkce. Aktuálně máme 60 chovných pštrosů, větší odchov nejsme schopni zvládnout. Bylo by sice hezké odchovat ročně 2000 ptáků, ale to by bylo nutné investovat do hal a odchoven. Deset milionů by na to nestačilo. Vím, že by se to v dnešní době vyplatilo, ale zároveň je tu až příliš velké riziko do budoucnosti,
vysvětluje Lukáš Krejný.
Lukáš Krejný chová v Polabské nížině už 12 let africké pštrosy.
V Židovicích každý rok doroste 600 jatečných pštrosů. Poptávka je ale větší a proto farma Studánka funguje i jako výkupna. Ptáky na porážku dováží ze zahraničí, například z Maďarska nebo Polska. S českými producenty se podle Krejných příliš spolupracovat nedá. Je jich málo a není na ně spolehnutí. Naše výhoda je, že máme vlastní jatka. Není ale jednoduché sehnat dodavatele. A to se k nim chováme slušně. Nikdy jsme nikomu neřekli ne, ani když byl problém s odbytem. Vždycky jsem dodavatelům zaplatil a pak se s tím pral sám,
říká farmář, který si pro ptáky určené na porážku jezdí do okolních zemí osobně i čtyřikrát týdně.
Mít vlastní porážku se před pár lety ukázalo jako nutnost. V době největšího zájmu vznikl i Český svaz chovatelů pštrosů, který sliboval zajištění odbytu díky vlastnímu družstvu. Nakonec ale ptáky nebylo kam dávat. Kdyby tenkrát Lukáš nerozhodl investovat do vlastních jatek a situaci nezačal řešit, mohli nám dnes po republice běhat jen přemnožení pštrosi,
komentuje Eva Krejná. Jatka se uchytila a to byl další pověstný hřebíček do rakve spolupráce s českými chovateli. Ukázalo se, že úspěch se v Česku stále ještě neodpouští. Krejných už to ale neřeší. Mají velice dobré obchodní kontakty se zahraničím. Po šesti letech tvrdé práce se jim totiž povedlo zodbytovat prakticky všechen materiál, který pštrosi poskytují. Tím pádem mohli dodavatelům nabídnout i vyšší výkupní cenu a vytáhnout je tak z krize. Obchodujeme vždycky na rovinu a slušně. Platíme okamžitě v hotovosti. Pokud má být tento obor a s ním i naše firma životaschopní, je potřeba mít s dodavateli dobré vztahy a dát jim vydělat. Pro nás to sice znamená nižší zisk, ale proto děláme velké obraty, abychom z toho také něco měli,
vysvětluje Lukáš Krejný.
Zvlášť mezi polskými chovateli je jeho jméno pojem a je zván na tamní kongresy. Tady se na nás dívají přes prsty, ve světě naopak plácají po ramenou. Je to paradox, ale doma není nikdo prorokem. Máme ale radost z toho, co jsme dokázali. Jestli ve světě něco znamenáme, tak je to i zásluhou našeho oboru,
doplňuje Eva Krejná.
Pštros je luxusním zbožím jen u nás
V českých domácnostech a restauracích je pštros stále ještě považován za luxus. Z toho důvodu jde ze Židovic na tuzemský odbyt pouze 10 % celkové produkce. Zbytek míří zpátky do zahraničí. Ve Švýcarsku nebo v Belgii je totiž pštrosí maso na jídelníčku zcela běžné už několik desítek let. V Česku Krejných zásobují desítky pražských a severočeských restaurací. Na pštrosa nemusíte jít do žádných zbytečně drahých podniků. Lidé tady na severu Čech na to ani nemají peníze. Pštrosí maso mohou zpracovávat i obyčejné restaurace. Jde jen o přístup a umění kuchařů,
vysvětluje Eva Krejná.
Pštrosí maso je sice dražší než vepřové, ale levnější než hovězí. A má velmi dobrou kvalitu. Je neobyčejně libové. Zatímco maso vepřové, hovězí nebo drůbeží obsahuje více než 3 % tuku, neobsahuje jediný sval pštrosa více než 0,3 % tuku. Hodnoty cholesterolu jsou zcela nepatrné, naopak má vysoký obsah bílkovin, a to více než 20 %. Pštrosí maso vyniká svou mimořádnou jemností a chutí připomíná hovězí. V běžných masnách je k dostání zřídka. Krejných ho prodávají přímo na své farmě a v nedaleké Roudnici nad Labem, kam si pro pštrosí steaky jezdí gurmáni i z Prahy. O větší expanzi do českých masen se Krejných nesnaží. Náš byznys je založený hlavně na exportu. Co u nás prodáme, to prodáme. Tím to končí. Převážná většina naší produkce je určena pro zahraniční konzumenty,
vysvětluje farmář s tím, že lidé si cestu k pštrosímu masu musí najít sami. Nemají s ním zkušenosti, a když už jdou koupit lepší maso, tak raději sáhnou po dražším hovězím, protože vědí, jak s ním zacházet. Má to ale i jednu nesporou výhodu. Zatímco mnoho farmářů bojuje se zloději, kteří jim kradou ovce nebo krávy přímo z pastvin, na pštrosy si u Krejných zatím nikdo netroufl. Jednak je za tím strach z napadení rychlým a silným ptákem a jednak neprodejnost netradičního masa na černém trhu.
Pštrosí maso je dnes jedním z nejkvalitnějších, které je na trhu vůbec k dostání. Proč? Je to jednoduché. Pštros je na chov poměrně komplikované zvíře. Potřebuje svůj čas a jeho růst se nedá uspěchat. Když se ho snažíte vyhnat různými směsmi, přitápěním nebo přisvěcováním, tak ho neunesou vlastní kosti, zlomí si nohy a selže mu srdce. Produkci pštrosího masa můžu s klidem nazvat tradiční a čistou zemědělskou produkcí. Není to průmyslová výroba jako u jiných druhů masa,
tvrdí Lukáš Krejný.
Ze pštrosů se dá zpracovat prakticky všechno. A je to navíc nutné z ekonomického hlediska. Pokud by se zpracovávalo pouze maso, tak by více než 70 % celého ptáka přišlo vniveč. Farmáři z Podřipska se po šesti letech tvrdé práce povedlo zodbytovat prakticky všechny komodity. V nasoleném stavu prodává kůže, které jsou velice kvalitní a ceněné. Kůže je mimořádně odolná a kvalitou předčí i krokodýla. Šijí se z ní například luxusní kabelky a další doplňky. Po konci sezóny se prodávají také pštrosí vejce. Odřezky, šlachy, vnitřnosti nebo krev zase odebírají výrobci psích konzerv. Jediným nezužitkovaným materiálem je dnes na farmě Studánka peří. I o to je sice ve světě zájem, ale chybí velký zpracovatel, který by peří vykupoval. Vlastní zpracovatelský provoz se Krejným při stávajícím objemu nevyplatí. Peří tak končí bez užitku v ohni.
Přímou konkurencí jsou jen Afričané
Ačkoli zakladatel farmy vystudoval zemědělskou školu, musel se chov tak netradičního zvířete, jakým je pštros, naučit až v praxi. Jak sám říká, těžce vydřené praxi. Počáteční finanční ztráty se mu prý už nikdy nevrátí. A učí se pořád. Pštrosi totiž do Evropy nepatří a nikdo nemůže tvrdit, že je v našich podmínkách umí chovat. Každý rok se u ptáků vyskytnou jiné problémy. Zkušenosti od afrických chovatelů jsou na náš kontinent kvůli klimatickým a dalším podmínkám nepřenositelné. Přesto se farmě Studánka na Roudnicku daří. Zvlášť v letech, kdy je omezen africký trh. V České republice žádnou konkurenci nemáme, v Evropě minimální. Největším rivalem jsou pro nás Afričané. Když nemají problémy s vývozem do Evropské unie, tak jim nejsme schopni cenově konkurovat. Naštěstí pro nás je Afrika už třetím rokem zavřená,
popisuje Lukáš Krejný. Jeho farma dnes dodává pštrosí maso od Španělska až po Ukrajinu a své pravidelné odběratele má i v Izraeli.
Pštros je v České republice exotickým zvířetem i pro státní instituce. Chovatelé pštrosů se proto musí spoléhat jen sami na sebe. Zatímco leckterý chovatel skotu nebo ovcí si může požádat o dotace, u pštrosů jsou určeny jen pro šlechtitelské chovy.
Podle Lukáše Krejného je jeho firma po 12 letech provozu na samém vrcholu. Další možnosti rozšíření chovu nebo výrobny masných výrobků po zralé úvaze odložil. Jsme hrdí na to, co jsme vybudovali. Určitě jsme ale nezapomněli na chvíle, kdy nám těsně před expedicí zavolali ze Švýcarska, že obchod ruší, a nám tady zůstaly tuny masa. Je nám jasné, že udržet se na vrcholu není jen tak a zítra můžeme být tam, kde jsme začínali. Už jsme to zažili mnohokrát,
uzavírá Lukáš Krejný.
ČLÁNKY DO MAILU