Je nad slunce jasné, že není možné zavděčit se všem, ale na druhé straně je třeba mít věci promyšlené, dotažené, a nezaškodí sem tam i špetka sebereflexe. Jinými slovy, jestliže navrhuji další bič na zaměstnavatele, bylo by fér popřemýšlet také o tom, jak by to onen zaměstnavatel vlastně prakticky měl udělat, aby se zákonu zavděčil. A k daňovým poplatníkům je pak také fér zvážit, jestli kontrola a reálnost vymožení nové povinnosti nebude stát majlant (rozuměj: často výrazně více než lze získat).
Korunu návrhu nasazuje deklarovaný cíl nového zákoníku práce, jenž zní jako citát z pohádky O chytré horákyni, totiž prohloubení flexibility za současného posílení ochrany zaměstnance.
Čtěte také: Novela zákoníku zavádí práci bez stresu. Je to apríl? Ptají se podnikatelé
Řídící pracovník musí brát nad 100 tisíc korun
Ilustrační obrázek.
Zákoník práce například vytváří novou zvláštní kategorii zaměstnanců, tzv. vrcholových řídících zaměstnanců, u nichž by se oproti tradičním obecným pracovněprávním institutům mohly aplikovat určité odchylky. Je pravdou, že po změně současných rigidních pravidel zaměstnavatelé volají již nějaký čas. A bylo jim evidentně dopřáno sluchu, tedy vzniklo jedno z mála skutečně flexibilních opatření návrhu nového zákoníku práce. Znamená, že si manažeři v předních liniích řízení budou moci sami určovat pracovní dobu.
Právnickou hantýrkou řečeno: odpadne u nich povinnost pro zaměstnavatele rozvrhovat jim pracovní dobu, budou tak „nově“ činit sami. Nedosáhnou za to na žádné příplatky za přesčas apod., což vychází z logiky věci. Potíž je, že zákoník poměrně zajímavým způsobem vymezuje, kdo vlastně je tímto vrcholovým řídícím zaměstnancem. Mimo jiné je to totiž osoba, jejíž průměrný měsíční výdělek musí být minimálně 100 tisíc korun, aby dosáhla na kýžený stav, tedy, že si sama rozvrhuje svou pracovní dobu.
Těžko říci, v jakých sférách se pohybuje předkladatel takového návrhu, ovšem většina malých či středních firem (řekněme do 100 zaměstnanců), jichž je statisticky 99 %, běžně neplatí manažery „na nejvyšších dvou liniích řízení“ nad sto tisíc měsíčně, mimo jiné i proto, že nutně nesídlí v Praze. Přesto jsem skálopevně přesvědčena, že si již nyní pracovní dobu reálně rozvrhují sami. Měla-li bych tak totiž činit já coby majitel, pak i přes své pacifistické tendence takového „manažera“ vymetu z mé firmy březovým koštětem.
Loď se potápí? Zaměstnanec musí se změnou souhlasit
Produktivitu práce totiž nelze měřit vyšoupanou židlí, a většina moderních zaměstnavatelů to již dnes dávno ví. Jasně vykomunikovaná výkonová kritéria za určité období totiž dávají dýchat jak zaměstnanci, který ví na čem je a svou práci si řídí sám podle toho, jak se zrovna cítí, tak i zaměstnavateli. Ten tak nepotřebuje být drábem hlídajícím minuty navíc strávené na obědě, neboť se tak či tak musí věnovat efektivnějším činnostem, jako je třeba rozvíjení byznysu, a tím zajišťování práce pro své zaměstnance. I proto, aby je, nedej bůh, nemusel převádět na jinou práci.
V přirozených ekonomických cyklech však i přesto prosperitu střídají zpomalení a propady, tedy se jen těžko lze vyhnout kormidlování v bouři. Aby se jí podařilo proplout s minimálními škodami a loď opět nasadila stabilní kurz, kdy se všichni mají dobře, musí každý námořník dočasně napnout síly a dělat i něco drobně odlišného, než má tučným písmem napsáno na papíře zvaném smlouva. Anebo loď opustit. Není totiž tak zcela možné, aby škrábač brambor odmítl v bouři zajišťovat šuplíky a police proti vysypání nádobí a spokojeně seděl mezi těmi, kteří se o to horečně snaží. Prostě proto, že na to nemá glejt. Přesně to však navrhuje novela zákoníku práce. Pokud se zaměstnavatel na dočasném převedení na jinou vhodnou práci se zaměstnancem nedohodne, pracovník bude zkrátka sedět na své židli s nohama na stole a čekat, až to všichni ostatní vyřeší.
Kdo opravdu může za stres?
I v této atmosféře ovšem zaměstnavatel musí zabránit tomu, aby se na pracoviště vplížil stres. Souhlasím, že je to strašák současné doby, a v žádném případě jej nepodceňuji, skrytě totiž stojí za celou řadou onemocnění. Je třeba však korektně říci, že stres si z velké části způsobujeme my sami. Tím, že si nakládáme víc, než zvládneme, tím, že se neustále s někým srovnáváme, i tím, že si volíme takové pozice, pro něž zkrátka nemáme předpoklady. S tím je však nyní konec, naštěstí to za nás vyřeší zaměstnavatel.
Pravidla pro homeworking homeworking zlikvidují
Příliš se nepovedl ani pokus o úpravu práce z domova. Je nasnadě, že jde o typ práce, který je v určitých životních etapách vítaný až nezbytný ze strany zaměstnance, a může být výhodný i ze strany zaměstnavatele. Ti k tomu však přistupují výrazně méně často, než by bylo užitečné. Vzhledem k poměrně mizivému využití práce z domova v ČR (asi 2 % úvazků, což je jedno z nejnižších čísel v Evropské unii), by tak jeden čekal od modernizace zákoníku práce spíše její podporu. Opak je však pravdou.
Návrh zákona práci z domova „podpořil“ náloží striktních příkazů, které zaměstnavatel musí splnit. Namátkou je zabránění izolaci zaměstnance, aby nebyl znevýhodněn vůči těm, kteří pracují na pracovišti zaměstnavatele. Dále jsou zaměstnavateli uloženy též povinnosti týkající se instalace a udržování technického a programového vybavení potřebného pro výkon práce, zajištění ochrany údajů, které se zpracovávají dálkovým přenosem, a informování zaměstnance o všech omezeních použití technického vybavení a zákazu shromažďování a rozšiřování materiálu v rozporu s právními předpisy i o sankcích, které zaměstnanci hrozí za porušení těchto povinností. Takové motivaci se prakticky nedá odolat.
Čtěte také: Pravidla pro homeworking se budou buď ignorovat, nebo homeworking skončí
Další pikanterie se předkladatel návrhu dopouští v oblasti nemožnosti kontrolovat, co je odnášeno z pracoviště. Novela totiž říká, že nyní pro takovou kontrolu musí existovat závažný důvod spočívající v povaze činností zaměstnavatele. Pokud tedy tento není například bankou, výrobnou zbraní či léků, nemá onen „závažný důvod“ a kontrolu vynášených věcí tak již dělat nemůže. Podíváme-li se na toto opatření seriózně, pak by byl majetek firem v mnoha provozech podstatně ohrožen.
Změny u výpočtu dovolené dávají smysl
Návrh novely ale obsahuje i pár smysluplných opatření. Jde o zjednodušení dosud zbytečně složitého výpočtu nároku na dovolenou. Také opětovně umožňuje převod zbývající dovolené do dalšího roku. Dovolenou však nový zákoník velkoryse navrhuje povinně i pro poměr konaný na dohodu o pracovní činnosti. To je diskutabilní opatření, které v takto svázané formě funguje pouze na ficovském Slovensku, což, dle mého, není tak zcela směr, jímž se vydat.
Jak řečeno, deklarovaným cílem právě diskutované novely zákoníku práce je sice „prohloubení flexibility pracovněprávních vztahů“, ale svými místy až komickými návrhy jde přesně opačným směrem. Nikdy v historii navíc zaměstnanec nepožíval silnější ochrany, než je tomu dnes. Novela zákoníku práce jde však ještě dál. Přitom platí přímá úměra, že čím striktnější je zákoník práce, tím menší chuť firmy mají k tomu kohokoli zaměstnat. V praxi to znamená, že si pětkrát rozmyslí, zda nového pracovníka skutečně přijmou, a už vůbec nebude řeč o tom, že by to mohlo být na dobu neurčitou. U neklíčových pozic (kterých je ostatně v každé firmě většina) je to téměř jistotou. Do takového rizika by na první dobrou šel jen zaměstnavatel trpící sebedestruktivními sklony nebo bílý kůň, po němž potopa.
ČLÁNKY DO MAILU