Jednotný trh a ochranářská politika. Dva hodně skloňované výrazy ať už politiky, ekonomy, zájmovými skupinami či obyčejnými občany. Dva nesmiřitelní nepřátelé stojící na opačných stranách tržního spektra. Co si vlastně představit pod pojmem jednotného trhu Evropské unie (EU) a jaké jsou jeho prvky? Proč a jakou ochranářskou politiku razí EU, kdo stojí za jejím prosazováním a v jakém odvětví ji můžeme nejvíce pozorovat?
Jednotný trh – cesta k prosperitě
Žijeme v globalizujícím se světě, kde se hranice mezi národy a zeměmi začínají opět smazávat. Nacionalismus, který se zrodil v 19. století a který ještě dodnes určuje vidění světa mnoha lidí, je naštěstí již na ústupu. Žijeme ve světě, který z velké části pochopil, že prosperita jeho sousedů znamená i jeho prosperitu. Ve světě, kdy volný obchod je základem růstu všech zemí. Přesto ale zůstávají zakořeněné představy (které jsou žel i realizované), že zahraniční konkurence a rozvoj znamená zhoršení našeho samotného rozvoje. Následkem toho je v různé míře praktikovaná ochranářská politika na celé planetě. Ani EU v tomto ohledu není bohužel výjimkou.
Hlavním nástrojem k dosažení cílů, které si státy vytyčily při založení EU, je vytvoření jednotného vnitřního trhu. Jednotný trh se skládá z několika fundamentů souhrnně označované jako tzv. „čtyři svobody“. Jedná se o volný pohyb služeb, zboží, lidí a kapitálu. Tyto svobody pomáhají k lepším ekonomickým výsledkům EU. Kromě zlepšení makroekonomických agregátů z volného trhu těží samozřejmě i podnikatelé a samotní občané.
Asi nejdůležitější z faktorů jednotného trhu je volný pohyb zboží. Fakticky se jedná o odstranění různých dovozních cel, kvót a dalších tarifních nástrah na zboží z ostatních členských zemí. To, že se k tomuto kroku státy Společenství odhodlaly, bereme jako samozřejmost, ale ne vždy tomu tak skutečně bylo a EU má stále pod tlakem různých zájmových skupin uvalena cla na zboží ze států mimo EU (především na asijské a latinskoamerické zboží). K tomu zájmové skupiny podporuje různými subvencemi a dotacemi. Cla ale provázejí hospodářství celého světa již značnou dobu. A i Evropa není výjimkou.
Merkantilismus stále s námi
Nejvíce se asi cly proslavila merkantilistická éra, která v rámci své doktríny uvalovala na dovoz zboží vysoká cla. Dogma merkantilismu totiž znělo, čím více zlata ve státě, tím je stát bohatší. Způsobem, jakým se snažili merkantilisté dostat peníze do země, byla mimo jiné i právě cla. Ale nejen to. Ve snaze podpořit vlastní vývoz (a recipročně tak obdržení peněz) politici pomáhali domácím exportérům subvencemi, různými privilegii, snižováním daní a dalšími podpůrnými prostředky. Politika merkantilismu byla ukázkovým příkladem ochranářské politiky dotažené až do konce. Je bohužel smutným faktem, že teze o tom, že by bylo nejlepší, kdybychom si všechno vyráběli sami a že nejlepší je zboží domácí výroby, trvá dodnes. Spousta lidí i v dnešní době spatřuje v tomto ekonomickém nacionalismu smysl.
Jenže ani zrušení cel nestačilo pro naprosto volný pohyb výrobků mezi státy EU. Zboží totiž naráželo na různé technické parametry či zdravotní požadavky, které má každý stát stanoveny jinak. Snaha o harmonizaci těchto požadavků trvá dodnes a problém stále není vyřešen.
Zemědělství v EU? Proti všem
V zemědělství je ochranářská politika EU nejmarkantnější. Státy by dle mnohých měly chránit domácí zemědělce před zahraniční konkurencí. Ale ptejme se proč? Při bližším ohledání zjistíme, že k takovémuto požadavku by mohla dojít skoro každá profese. Jak bychom hodnotili např. požadavek, kdyby náhle s požadavkem ochrany před zahraniční konkurencí třeba vystoupili prodejci oblečení? Proč by Textil Prostějov měl být zvýhodňován před značkou Adidas, Levis, či New Yorker? Ale u zemědělců se tomu nikdo nediví a vzhledem k silné lobby jsou i značně protežováni.
Společná zemědělská politika vznikla již přelomu padesátých a šedesátých let. Důvodem jejího zavedení mělo být zajištění soběstačnosti Evropy v zásobování zemědělskými produkty. K dosažení tohoto cíle ale začala Evropská unie využívat různá regulační opatření, jako např. minimální výkupní ceny, které zůstaly dodnes. Evropa se skutečně stala soběstačnou, ale místo ústupu regulačních opatření je naopak politici pod tlakem zemědělské lobby rozšířili. Zavedli další prvky podpory vývozu, což začalo poškozovat hlavně země třetího světa a USA. Navíc Evropa začal zavádět produkční kvóty, které také platí i v současnosti.
Když se podíváme na finance a jejich toky a sektorové rozdělení je jasné, že společná zemědělská politika je především výhodná pro více agrárně zaměřené (jako Francie, či Španělsko), kteří jsou příjemci. Naopak dotovat je budou státy s méně rozšířeným zemědělstvím (např. Benelux).
Neméně závažnou záležitostí je otázka produkčních kvót. Zde je dobré zmínit Norsko, které již v referendu několikrát odmítlo vstup do EU. Důvod je prostý, obyvatelé Norska se obávají kvót, které by uvalila EU na jejich rybolov.
Zemědělská politika v režii zájmových skupin
Na ochranářské politice vydělává jen úzká zájmová skupina. Jenže zájmové skupiny tvoří velmi vlivný prvek v určování hospodářské politiky. Řada politiků se domácím podnikatelským skupinám snaží vyjít vstříc. Je to pochopitelné. Ve většinové společnosti panuje zaběhnuté klišé – co je naše, to je dobré a je důležité, aby naši výrobci, pracovníci, či obchodníci měli lepší podmínky než zahraniční. Nezřídka se stává, že stát dotuje před krachem naprosto neziskové domácí továrny, aby se tak „postaral“ o své lidi. Ač může mít politik řadu ekonomických poradců, ač může být klidně liberálem až za hrob, řídí se také tzv. politickým cyklem, tj. jde mu i o to, aby byl v příštích volbách zase zvolen. Těžko pak neochránit domácí zemědělce před „nekvalitními, lacinými“ potravinami ze zahraničí, když jsou důležitou volební skupinou. Tento odvěký rozpor mezi politickým a ekonomickým cyklem je nejspíše neřešitelný.
Neuspokojivou situaci v zemědělství se rozhodli řešit v červnu 2007 ministři zemědělství EU, kdy se dohodli na reformě zemědělské politiky. Jenže opět vyvstává otázka, nakolik je reforma reformou ve smyslu odbourání překážek volného obchodu a nakolik jen další ochranářskou taktikou.
ČLÁNKY DO MAILU