Před několika týdny vyšla vaše nová deska zhudebněných villonských balad pojmenovaná podle stejnojmenné básnické sbírky Český kalendář. Deska se hned v prvním týdnu stala nejprodávanější v České republice. Vy album kromě klasického prodeje v obchodech nabízíte i přes specifický server Clickmusic.cz, z jakého důvodu?
Protože Clickmusic.cz vytvořil můj spoluproducent Michal Pekárek, a to s úmyslem, aby co nejvíce peněz mířilo zpátky k tvůrcům a aby se na prodeji alb neživili další prostředníci. Například na iTunes je těžké desku dát, jelikož tím přijdete o polovinu peněz. Server Clickmusic.cz vznikl jako jakási farma pro české hudebníky a já mám za to, že takovou farmu je tady potřeba mít. To je ten hlavní důvod. Navíc si na serveru můžete v PDF stáhnout i celé booklety, takže to máte, jako kdybyste si desku koupil v obchodě, jen je výrazně levnější.
Bude Český kalendář k dispozici i na iTunes?
Zatím ne, protože jak už jsem říkal, vyjde vás to na 50 % ceny. A peněz pro lidi, kteří se hudbou profesionálně zabývají, je čím dál méně. Začíná to být vážný problém. Dneska už žádné vydavatelství natáčení nezaplatí, provizi ovšem žádá i nadále, a pak přijdou další, zejména prodejci, kteří všichni chtějí nemalý podíl. Autoři, instrumentalisté i interpreti to mají hrozně těžké a každá koruna dobrá.
Focení probíhalo v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech, který je nejvýznamnější českou sakrální stavbou 20. století. V roce 1919 byla vypsána veřejná soutěž, v níž zvítězil projekt slovinského architekta Josipa Plečnika. V letech 1928 – 32 vznikla moderní a velmi osobitá stavba, inspirována starokřesťanskými vzory. Zasvěcení Srdci Ježíšově má vyjádřit poděkování za dosažení samostatnosti a prosbu o ochranu naší vlasti.
Čím to, že je tak těžké v současnosti desky prodávat?
U nás si OSA (Ochranný svaz autorský) bere z každého vyrobeného cédéčka 20 korun. To znamená, že když si objednáte tři tisíce kusů CD a prodáte jen tisíc, musíte stejně zaplatit za tři tisíce. Rozdíl proti době ještě tak sedm let zpátky je ale v tom, že dříve si lidi alba kupovali. Aby se člověk dostal na Zlatou desku, musel kdysi prodat padesát tisíc kusů. Potom třicet, pak patnáct, deset a teď dokonce jen pět tisíc. Tedy aspoň naposledy, co vím, možná to je dokonce už méně. A to není tím, že by se nějak změnila pravidla, jen lidé si začali cédéčka vypalovat a prostě si je vzali zadarmo.
Říkáte, že iTunes spolyká až polovinu peněz. Jak je to v případě běžného prodeje v obchodě? Kolik jednotlivým článkům distribučního řetězce připadne peněz?
Když si vezmeme mojí desku Český kalendář, což jsou vlastně dvě CD, tak ta stojí v Bontonlandu na Václaváku 399 korun. To vypadá, že je to vlastně drahé. Ale počítejte se mnou. Musíte dát 21 % DPH státu, což znamená, že zbývá 329 korun. Z toho musíte zaplatit 40 % prodejci, takže zbývá 196 korun. Pak z toho musíte zaplatit OSA zmíněnou dvacetikorunu, zbývá 176 korun. Pak musíte zaplatit podíl všem svým interpretům. Já například všem platím tak, jako by byli Jarek Nohavica nebo Hana Hegerová. To je tedy 20 % podílu z uvedené sumy. Jsme tedy na 140 korunách, které dostane vydavatel, tedy já. Fyzická výroba CD ovšem stojí 50 korun a tak jste na 90 korunách. Pak je obvykle nutné investovat do reklamy, ale to počítat nebudu, protože s výjimkou pár stovek na Facebooku si ji nekupuji. Každopádně z těch necelých devadesáti korun musíte pokrýt 1,5 milionu korun, za které jsem těch 32 písní natáčel v komerčně vedených studiích, zaplatit každému muzikantovi a sboristovi, mistru zvuku, fotografovi, grafikovi… A teď si spočítejte, kolik jich musíte prodat. Na tisíci prodaných deskách máte 90 tisíc korun a na deseti tisících 900 tisíc. Takže musím prodat nejméně 16 tisíc cédéček, abych byl aspoň na svém. A to je prakticky vyloučené. Z vydávání hudby se prostě stal jen místy zábavný, ale vždy nákladný koníček.
Jen tak mimochodem, teď jsem se dozvěděl, že nastávající uvažovaná koalice uvažuje o tom, že zruší DPH na knihy. A to mě fascinuje. Proč má být kniha jako Mein Kampf osvobozená od DPH, ale deska Český kalendář nikoli? Co to je za arbitrární rozhodnutí? Proč knihy a ne desky? A bylo by to stejné, kdyby to bylo naopak. Tady vidíme arbitrární zasahování politických diletantů do tržního prostředí, které má mít pravidla pro všechny stejná a co možná neměnná. Tohle je zásadně špatně.
Vezměte si to jako běžný podnikatel. Tady máte náklady, tady máte nějaké uvažované výnosy. Jestli vydávání berete jako podnikatelský záměr, tak vám každý řekne, že jste se zbláznil. Vydávání hudby prostě už není podnikatelský záměr a nemůže být, a to aspoň u nás skoro od nikoho. Takže jediná možnost, jak dneska můžete dělat složitější hudbu a náročnější projekty, je najmout si dobrá studia, zvukaře, vynikající interprety a zejména vynikající instrumentalisty… ale považovat to jen za to hobby. Když na toto nemáte, celá hudba se smrskne na jednoho muže či ženu s kytarou. Že byste si třeba pozval symfonický orchestr, jako bývalo, když jsme dělali s Hapkou, kdy se od jednoho titulu prodávaly desetitisíce, a pamatuji i dobu, kdy to byly statisíce, hudebních nosičů? Sotva.
To zní značně pesimisticky…
Nejsem pesimistický, jsem naprosto realistický.
Má tedy vůbec složitější hudba, pokud to nebude drahý koníček pro lidi jako jste vy, budoucnost?
Ano, je jedna jediná šance. A to, že zaujmete velkou firmu a řeknete jí: Spojte svoje jméno s námi. Vy jste ČEZ, Česká pojišťovna nebo Telefónica a my děláme zajímavé umělecké výpovědi; potřebujeme na desku aspoň 600 tisíc.
Jenže se obávám, a to opět není pesimismus, že když přijdete do ČEZu, že se nedostanete ani přes vrátnici.
Takže ani talentovaní autoři, zpěváci, muzikanti nemají šanci se v tomto systému prosadit?
Takřka ne. Maximálně má šanci kluk s kytarou, jako je Tomáš Klus. Společně se svým kamarádem jezdili po malých klubech, poctivě a pečlivě vše objeli, v podstatě za své peníze, zaujali lidi a pak natočili cédéčko, které se jakž takž prodávalo. Takže teoreticky to možné je, ale Tomáš Klus se objeví jeden za deset let. Nebo Jarek Nohavica, který dvakrát za sebou vyprodal Sazka Arenu. To vám peníze na desky vydělá. Ale nikdo jiný než ten Jarek, který si ovšem ten zájem posluchačů budoval pětatřicet let, by to nedokázal.
Michal Horáček
Michal Horáček (* 23. července 1952 Praha) je český textař, producent a spisovatel. Napsal texty písní pro řadu umělců (například pro Hanu Hegerovou, Richard Müllera nebo Janu Kirschner). Už v polovině 80. letech začal spolupracovat se skladatelem Petrem Hapkou a společně vydali mnoho úspěšných autorských alb. V roce 2009 představil lyrikál Kudykam, který se hrál dva roky a celkem 84 představení navštívilo 72 tisíc diváků. Zatím posledním uměleckým počinem Michala Horáčka je dvojalbum zhudebněných villonských balad s názvem Český kalendář, které vyšlo před několika týdny.
Michal Horáček spoluzakládal na počátku 90. let společnost Fortuna, která ve střední Evropě rozšířila do té doby neznámý koncept kurzových sázek. Když sázkovou kancelář v roce 2004 prodal, generovala několikamiliardové obraty. V roce 2010 se do Fortuny vrátil, když se stal členem její dozorčí rady.
V roce 2011 získal doktorský titul v oboru obecná antropologie na Fakultě humanitních studií UK. Michal Horáček je podruhé ženatý a má tři děti. Zatímco nejstaršímu Filipovi je 38 let, nejmladší dcera Julie má 2,5 roku.
Když jste před několika lety uváděl lyrikál Kudykam, založil jste kvůli tomu stejnojmennou firmu. Přes Kudykam s.r.o jste vydal i Český kalendář, neplánujete přes společnost vydávat také věci jiných umělců?
Český kalendář byla první deska, kterou jsme vydali a uvidíme, jestli to vůbec zvládneme. Pro mě jsou věci s tím spojené poměrně problematické. Musím se věnovat činnostem, kterých jsem se chtěl zbavit. Nejedná se o podnikatelský záměr, ale podnikatelské povinnosti mi zůstávají. Daně se musí odvádět, musí se udělat smlouvy a musí se vypočítat podíl jednotlivých interpretů. Ano, můžu si někoho najmout, ale stejně ho musím kontrolovat. Mě to jako umělce strašně zatěžuje, takže velkou chuť do vydávání cizích desek nemám. Tu svoji jsem zaplatil a vydal jen proto, že nikdo jiný by to neudělal.
Takže není šance že by přes Kudykam vycházely desky jiných umělců?
Nechal jsem si pootevřené dveře. Je možné, že se někdy něco stane a když se na desce bude dotyčný ochotný finančně spolupodílet, tak desku vydáme. Já mu dám svoji expertízu, svoje doporučení, poskytnu přístup do studií a seženu nejlepší muzikanty a zvukaře. My mu to naservírujeme, pomůžeme s tím, ale musel by si to, stejně jako já svoje věci, zaplatit.
Co tedy plánujete vy osobně v nejbližší době?
Máme s Českým kalendářem velké turné. Záměrně jezdíme hlavně po malých městech, třeba do Lanškrouna nebo Litovle. Když vyprodáte operu v Praze pro tisíc lidí, bere se to jako úspěch. Když ale vyprodáte 200 lístků ve Světlé nad Sázavou, tak to považuji za mnohem větší nářez. A takových koncertů teď máme 25 nebo 30 a šňůra bude pokračovat ještě na jaře příštího roku.
A pak mě láká s Českým kalendářem ještě jedna věc, která mě napadla. Co kdybychom ho předvedli v Severní Americe? Ve Spojených státech totiž žije spousta Čechů, ke kterým se naše porevoluční politická garnitura zachovala hrozně hloupě a arogantně. Sami jsme se tím poškodili o zkušenosti, konexe a různé další možnosti, které by nám naše emigrace pomohla přinést. A já to cítím jako dluh. Rád bych jim proto nabídl možnost, aby na náš koncert mohli přijít.
Začal jsem to maličko řešit, ale je to strašně obtížné. Je sice seznam řady krajanských spolků, ale najednou zjistíte, že v nich je třeba 15 členů, většinou babičky, které mají rádi Hašlera. Tak jsem těm spolkům napsal, ale ukázalo se, že řada z nich ani nemá fungující e-mailové adresy. Jde o další ztracený případ, a o to více mě láká hlavně zvítězit nad tzv. okolnostmi. Většinou totiž lidé říkají, že okolnosti se proti nim spikly, a proto skončili jako pokladní v samoobsluze. Jenže každý má nějaké okolnosti. Mě je baví překonávat, a proto vyhledávám podobné bláznivé věci. Přijet, jako teď jezdíme do Litovle, do Los Angeles a představit tam lidem, kteří se stále, aspoň částečně, cítí jako Češi, Český kalendář. Já si to samozřejmě můžu zaplatit z vlastní kapsy, ale to mě neláká, protože chci, aby se podobná akce neodehrála v takhle umělém prostředí, ale ve skutečném, aby měla aspoň trochu reálný ekonomický základ.
Jak to vypadá se scénářem k filmu s názvem Spící pes a tancující medvědi, který jste psal?
Dokončil jsem ho a předal producentovi Jaroslavu Boučkovi, který si ho ode mě objednal. Sice už v roce 1991, ale nevadí, to tak někdy mám. A teď už to není na mně. Já film nebudu financovat, takže v tomhle případě je konečně vše, jak má být. Tvůrce něco předloží, dostane za to zaplaceno a někdo jiný to udělá. Tento postup se mi líbí, jelikož mi dovoluje býti umělcem a tvůrcem a nestarat se o DPH a další věci. A jestli to Jaroslav Bouček dokáže zprodukovat, je to na něm.
O čem je ten scénář? Četl jsem, že jde o autobiografii, je čistě o vašem životě?
Ano, je dost o mně, ale ne úplně. Scénář je o člověku, kterému je v roce 1970 přesně 18 let a má život tzv. před sebou. Nalézá se ovšem na počátku normalizace, v čase zrad, podvodů, triumfu pochybných charakterů a v době mizejících možností. Má před sebou otázku, co udělá. Bude kolaborovat či emigruje? A nebo… co? Já naznačuji jinou cestu, moji vlastní, nikomu nic nedoporučuji, jenom vydávám svědectví. Je to svědectví o boji s okolnostmi.
Druhá část rozhovoru s Michalem Horáčkem: Způsob provedení české privatizace byl výplod chorého mozku, říká Michal Horáček
ČLÁNKY DO MAILU