Mohou podnikatelé žádat po státu náhradu škody kvůli EET? Odpovídá právník

Ústavní soud svým nálezem částečně zrušil povinnost vedení elektronické evidence tržeb zejména pro internetové podnikatele, kde jsou platby prováděny kartou nebo přes platební brány – tedy bezhotovostně. Na absurdnost evidovat bezhotovostní platby jsme upozornili již před samotnou účinností daného zákona a bylo to také v návrhu pro úpravu před jeho přijetím. Bohužel se tímto Ministerstvo financí ČR ani poslanci nezabývali. Povinnost elektronické evidence tržeb tak odpadne především internetovým obchodům, podnikatelům poskytujícím své služby online (např. internetovým „startupům“, poskytovatelům online marketingových služeb či některým technologickým firmám). Důvodem pro zrušení příslušné části zákona o EET je dle názoru Ústavního soudu všeobecně lepší dohledatelnost plateb prováděných bezhotovostně a elektronicky. 

Psali jsme: Co rozhodnutí Ústavního soudu znamená? Změny #EET v otázkách a odpovědích

Podle Ústavního soudu je třeba si „položit otázku, zda zákonodárce postupoval přiměřeně – poměřováno právem na ochranu soukromí a na informační sebeurčení – když definoval evidované tržby tak, jak je uvádí § 5 zákona o evidenci tržeb. Několikrát již bylo zmíněno, že účelem citovaného zákona je – technicky pojato – lepší dohledatelnost hotovostních i jim obdobných plateb. To se jistě může týkat zejména těch jejich forem, kdy nad tím, zda a jak byla tržba zaevidována, má kontrolu jediný subjekt a kdy platba nemá (respektive nemusí mít) žádnou stopu v elektronické podobě. Uvedené ovšem obecně neplatí pro platby uskutečněné bezhotovostním převodem.“ V nálezu tedy soud zrušení EET zdůvodnil především tím, že tržby plynoucí z bezhotovostních převodů jsou ze své podstaty velmi lehce a rychle dohledatelné a neexistuje tak dostatečně silný a legitimní zájem státu na jejich plošné evidenci. 

Dle názoru Ústavního soudu vyjádřeném v nálezu sice „sama evidence bezhotovostních převodů specifikovaných podmínkami v § 5 pod písm. b) zákona o evidenci tržeb jistě přispívá k naplnění cílů zákona o evidenci tržeb. Zahrnutí tohoto typu plateb do systému jednotné evidence lze považovat za efektivní – správce daně specifikované platby nemusí individuálně ověřovat u daňového subjektu atp. Nicméně jednotná evidence plateb prováděných bezhotovostním převodem peněžních prostředků, k němuž dává příkaz plátce prostřednictvím příjemce, kterým je poplatník tržbu evidující, neobstojí podle Ústavního soudu ve třetím kroku testu proporcionality, neboť negativní důsledky evidence v tomto dílčím aspektu převáží pozitiva, která jinak má evidování plateb.“ 

Čtěte také: Kdo nám zaplatí 60 000 Kč, co nás stála implementace #EET v e-shopu?

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že systém elektronické evidence tržeb je u bezhotovostních plateb ve společnosti spíše na obtíž nežli přínosem a by měl být nastaven tak, aby povinné subjekty měly zachovánu možnost evidenci nepodléhat. Nikoliv proto, aby tím z pohledu daňových povinností pro sebe získaly nějakou výhodu, nýbrž proto, aby byla v co největší možné míře zachována jejich svoboda a autonomie. V nálezu soud totiž opakovaně zdůrazňuje, že „smyslem evidence tržeb podle Ústavního soudu není (a nemá být), aby správce daně měl co možná nejširší přehled o uskutečněných platbách (…), ale jen to, aby dohlédl na ty platby, jež jsou pro něj fakticky (a ze své podstaty) nedohledatelné.“ 

Zrušení povinnosti uvádět DIČ na účtenkách a zrušení 3. a 4 vlny EET 

Ústavní soud svým nálezem zrušil také povinnost podnikatelů uvádět na vydaných účtenkách své daňové identifikační číslo, obsahující rodné číslo podnikatele – v případě, že jde o fyzickou osobu. Podle názoru Ústavního soudu totiž „zákon o evidenci tržeb sám (ani například shora citovaná důvodová zpráva k němu) nevysvětluje, proč je nutné, aby na každé účtence vydané poplatníkem – fyzickou osobou – bylo, až na výjimky, uvedeno její daňové identifikační číslo, tedy ve svém důsledku rodné číslo. (…) Je ovšem třeba zkoumat, zda takto stanovená povinnost identifikace je při pluralitě možných (stejně efektivních) řešení nejšetrnější k dotčeným základním právům – tedy k právu na ochranu soukromí (…) Z napadené právní úpravy nevyplývá, proč by mělo být přiměřené vystavovat poplatníka jen těžko ohraničitelnému riziku, že jeho rodné číslo je vytištěno na každé účtence (!) a nebude zneužito.“ Zrušení se dočkal také náběh třetí a čtvrté vlny elektronické evidence tržeb, která se měla dotýkat např. advokátů, účetních nebo lékařů. Toto své rozhodnutí Ústavní soud odůvodnil nedostatečným zvážením a vyhodnocením veškerých možných dopadů na zbylou část povinných osob. 

Má smysl žalovat stát na náhradu škody? 

V důsledku zrušení předmětné části zákona o EET přišly podnikatelům, kteří by jinak povinnost elektronické evidence tržeb vůbec neměli, veškeré náklady vynaložené na její zavedení vniveč, jelikož povinnost se jim nálezem nyní ruší. Do jisté míry by se dalo říci, že mnohým podnikatelům tak vznikla škoda v důsledku poněkud necitlivého a nepromyšleného počínání státu, který vydal zákon, jenž byl v předmětné části v rozporu s ústavním zákonem, čímž podnikatelům vznikla škoda na majetku ve formě zbytečně vynaložených nákladů na zřízení evidence tržeb. 

Mohlo by vás zaujmout: Zlikviduje zrušení náběhu 3. a 4. vlny #EET dodavatele pokladních systémů?

Podání žaloby na náhradu takto způsobené škody státem tak určitě jisté opodstatnění má, je však otázkou, zda by jednání státu a vydání částečně protiústavního zákona bylo soudy vyhodnoceno jako zaviněné porušení zákonné povinnosti, eventuálně jako porušení povinnosti generální prevence ze strany státu. Současně by bylo nutné zkoumat, zda vynaložené náklady se nepromítly do hospodaření daného podnikatele ve smyslu (uplatnění) snížení daňového základu. Účinnost podávání podobných žalob na stát se tak na první pohled nezdá být velmi vysoká a je otázkou, zda se za tímto účelem vyplatí vynakládat náklady spojené s podáním žaloby (vč. případného právního zastoupení), jakož i čas a energii spojenou s vedením soudního sporu. 

Chyba byla na straně zákonodárce

Na straně podnikatelů s největší pravděpodobností převládá spokojenost s odpadnutím povinnosti vést elektronickou evidenci tržeb u bezhotovostních plateb. Na druhou stranu je řada z nich jistě i nespokojena se zbytečnými investicemi a neúčelně vynaloženými náklady na zavedení evidence tržeb, která byla po krátké době Ústavním soudem zrušena. Ústavní soud však zaujal naprosto logické stanovisko, které v nálezu dostatečně vysvětlil a odůvodnil, a nezbývá než konstatovat, že pokud se někde stala chyba, byla na straně zákonodárce.