Podle zákoníku práce musí alespoň jedna část dovolené činit nejméně 2 týdny vcelku, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné délce čerpání. Tato věta bývá často v praxi vykládána jako povinnost zaměstnavatele nařídit alespoň dvoutýdenní dovolenou. Ovšem úprava čerpání dovolené, obsažená v § 217 zákoníku práce, patří k těm ustanovením zákoníku práce, od nichž je možné se dohodou zaměstnance a zaměstnavatele v podstatě bez omezení odchýlit. A zákon nevyžaduje ani písemnou formu této dohody. To ostatně potvrzuje i Státní úřad inspekce práce.
V praxi to podle našeho názoru znamená, že ačkoli zákoník práce preferuje čerpání dovolené pokud možno v celku nebo alespoň v délce dvou týdnů v celku, nic nebrání zaměstnanci čerpat dovolenou i v kratších časových úsecích, pokud se na tom dohodne se zaměstnavatelem, resp. zaměstnavateli nic nebrání určit zaměstnanci čerpání dovolené v kratších časových úsecích, pokud se na tom dohodne se zaměstnancem,
vysvětluje Jiří Macíek, náměstek generálního inspektora. Dodává, že za dohodu je možné považovat i postup, kdy si zaměstnance požádá o takto (na kratší časové úseky než 2 týdny ) rozvržené čerpání dovolené a zaměstnavatel jeho žádost akceptuje, resp. pokud zaměstnavatel určí zaměstnanci čerpání dovolené v kratších časových úsecích a zaměstnanec s tím souhlasí. Čtěte také: Chytré tipy pro účetní: jak správně vypočítat délku dovolené
Podle Státního úřadu inspekce práce nastupuje povinnost na straně zaměstnavatele i zaměstnance dodržet způsob čerpání dovolené v situaci, kdy se zaměstnanec se zaměstnavatelem na jiném způsobu nedohodli. To znamená pokud zaměstnavatel určil zaměstnanci čerpání dovolené jako 4 samostatné na sebe nenavazující týdny a zaměstnanec naopak požaduje čerpat dovolenou vcelku, nebo naproti tomu zaměstnanec např. po dnech a zaměstnavatel by mu ji odmítl takto určit.
Porušení stanovené povinnosti vztahující se k čerpání dovolené je správním deliktem, za který lze uložit sankci až do výše 200 000 korun. V případech, kdy je dovolená čerpána v jakýchkoli časových úsecích, avšak na základě vzájemné shody zaměstnance a zaměstnavatele, však neshledáváme důvod pro intervenci orgánů inspekce práce, a to ani za situace, že by se tak dělo u většiny zaměstnanců kontrolované osoby,
uzavírá Jiří Macíček.