Na provozovně nemůže hrát online stream typu Spotify. Právník vysvětluje proč

Mnoho podnikatelů si po umístění rádia na provozovnu je vědomo toho, že i doma za rádio platí koncesionářský poplatek. Ten náleží Českému rozhlasu i za rádio na provozovnách, s tou výjimkou, že pro domácí užití stačí na neomezený počet rádií platit koncesionářský poplatek jeden, podnikatel je povinen ho uhradit za každý jím vlastněný přijímač. Omylem mnoha podnikatelů je však to, že zaplacení koncesionářského poplatku z jejich strany k pouštění hudby na provozovně stačí. Není tomu tak, jelikož se tím nijak neřeší otázka autorských práv. O nároky umělců se stará takzvaný kolektivní správce, který je oprávněn za ně patřičné licenční smlouvy uzavírat a následně licenční odměny zpět mezi umělce přerozdělovat a to i na příhraniční bázi. 

Čtěte také: Když rádio hraje pro osobní potřebu obsluhy, poplatky platit nemusíte

Hlavními kolektivními správci pro díla hudební jsou OSA zastupující autory a INTERGRAM zastupující výkonné umělce, ti uzavírají licenční smlouvy i za menší kolektivní správce zastupující výrobce zvukových nosičů nebo zvukaře. Vzhledem k tomu, že tito kolektivní správci zastupují odlišné subjekty, je potřeba mít licenční smlouvu uzavřenou s oběma z nich. Cena za licenční smlouvu se odvíjí od počtu zařízení, měsíců užití a velikosti obce, v níž se nachází provozovna. Pro televize umístěné na provozovnách platí úplně ten samý režim, jen s tím rozdílem, že autorské odměny z nich jsou vyšší.

Za neuzavřenou licenční smlouvu hrozí několikatisícová pokuta 

Setkáváme se s tím, že podnikatel zná pouze jednoho kolektivního správce a s ním jediným uzavře i licenční smlouvu, případně se domnívá, že platbou jednomu se vypořádá i nárok druhého. Někteří podnikatelé dokonce z principu tyto autorské odměny platit odmítají a spoléhají se na okřídlené tvrzení „Kde není žalobce, není soudce“ s tím, že o tom, že ve své provozovně mají umístěné rádio, se nikdo nedozví. 

Kolektivní správci jsou však vybaveni početným aparátem kontrolorů, kteří všechny provozovny bez ohledu na jejich zaměření obcházejí a případnou veřejnou produkci pak zjišťují. Po zpracování jimi zjištěných podkladů jsou pak podnikatelé vyzváni k vydání bezdůvodného obohacení, které na jejich straně vinou neuzavřené licenční smlouvy vzniklo. To je podle autorského zákona ve výši dvojnásobku obvyklé odměny, tedy dvojnásobek odměny dle sazebníků kolektivních správců, tedy několik tisíc korun, v případě užívání jak rádia, tak televize bez uzavřené licenční smlouvy po celý rok je tato částka dokonce kolem desíti tisíc korun. Spory často končí u soudů, kde dlužná částka narůstá o soudní poplatek a náhradu nákladů právního zastoupení a mnohdy věc dospěje až do exekuční fáze, kde zdánlivá banalita v podobě hrajícího rádia může podnikatele stát až desetitisíce.

Hudba z internetu není univerzální řešení 

V poslední době slýcháme, že problém řeší hudba přehrávaná z internetu. Tato informace je ale zavádějící. Služby jako Deezer nebo Spotify za poplatek nabízí přístup k nepřeberné databázi hudby, ale pouze k osobnímu použití. Na přehrávání na provozovnách se uživatelská licence nevztahuje. Rovněž často zmiňovaná tzv. svobodná hudba není definitivním řešením problému. Např. asi největší provozovatel Jamendo rovněž rozlišuje mezi osobním a komerčním užitím, které je placené a přímo v jeho smluvních podmínkách se dočteme, že licence nepostačuje, pokud je v zemi uživatele legislativa tomu odporující. A to je přesně případ České republiky. 

Mohlo by vás zajímat: Inkasní agentura fotí pro rozhlas provozovny podnikatelů. Dá se tomu zabránit?

U internetových rádií se svobodnou hudbou typu Tunguzka je problém ten, že málokdy podnikatel prokáže (např. zvukovým záznamem z kontroly), že na provozovně hraje jen tato hudba. Naopak často se stává, že na tvrzení hraní pouze svobodné hudby staví podnikatelé svou obranu a fotografie z kontroly pak ukáží, že na provozovně je klasická hifi věž, která ani přijímat internetová rádia není schopná. Snaha o hledání různých právních kliček nejenže před soudem pravděpodobně neobstojí, ale hlavně se stále jedná primárně o snahu krátit někoho na právech, která mu plynou z jeho díla. 

Zákonný rámec je nešťastně nastaven, svítá však na lepší časy 

Právě kvůli výše popsaným postupům je na kolektivní správce nahlíženo skrz prsty jako na jakési vymahače výpalného. Problém však není ani tak v kolektivních správcích, ale v nastavení zákonných mantinelů, které jim toto počínání umožňuje. Jistě je nutno chápat hudbu jako něčí, byť nehmotné, vlastnictví, které je potřeba chránit a stejně tak i její neoprávněné užití chápat jako krádež. Je však přinejmenším rozporuplné to, že by za toto měl být odpovědný koncový uživatel, tedy podnikatel a také to, že cesta, kterou se kolektivní správci svých nároků domáhají, není rovněž úplně ideální. Dalším problémem je i to, že zákon nedělá žádné rozdíly mezi jednotlivými typy provozoven, jejich velikostí nebo dokonce návštěvností, jak je tomu například v Německu. Je nelogické požadovat stejnou měsíční odměnu po pobočce mezinárodního obchodu s oblečením v centru Prahy a malém vesnickém second handu. 

Čtěte také: Za hudbu se platí. Přinášíme příběh podnikatele, který bojuje proti poplatkům

Rovněž u některých provozoven, například restaurací nebo kosmetických salonů hudba slouží k navození lepší atmosféry pro návštěvníky, ale u jiných provozoven jako třeba železářství nebo zastavárna je tato představa poněkud zavádějící. Toho si byl vědom i Ústavní soud, který nedávno judikoval, že v provozovně, která je prodejnou jízdních kol a cykloservisem, nelze o veřejné produkci v souvislosti s rádiem pro personál hovořit. 

Kdo se rovněž může radovat, jsou hoteliéři, kteří nově nebudou za rádia a televize na pokojích platit paušálně, ale podle obsazenosti. Nezbývá než doufat, že podobnou logickou cestou se bude ubírat i zákonodárce, který toto promítne do úpravy v autorském zákoně. Do té doby však nezbývá než zákon, který můžeme považovat za špatně nastavený, dodržovat a případným problémům s kolektivními správci předcházet řádně uzavřenými licenčními smlouvami.