Na zveřejnění fotky zloděje musíte mít jeho souhlas

Investovat do bezpečnostního kamerového systému se vyplatí. Kamera velkou část nenechavců spolehlivě odradí a umožní snazší vyhledání případného pachatele. Jak je to ale s oprávněností využití kamerových systémů? Tato problematika je velice rozsáhlá a ne zcela jednoznačná. Často může podnikatele, který se snaží chránit svůj majetek, dostat do potíží.

Připomeňte si článek: Kamerové systémy snižují riziko vloupání. Fungují i atrapy

Zveřejnění fotografie z kamerového systému, například ve výkladní skříni nebo na dveřích prodejny, na které je zachycena osoba podezřelá z krádeže, je v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Takovýto způsob uveřejnění znamená porušení tohoto zákona a zásah do osobních práv konkrétní osoby. Ta by se poté mohla bránit podáním soudní žaloby na ochranu osobnosti, vysvětluje Eva Stulíková, vrchní inspektor na Policejním prezidiu.

Autor: www.isifa.com, podle licence: Rights Managed

Ilustrační obrázek.

Příkladem může být mediálně známá krádež kola ve společnosti Ekolo.cz. Její majitel zveřejnil fotku zloděje na facebookovém profilu a rozjel vlastní pátrání. Po nějaké době se díky sdílení odkazu a informacím od jeho příznivců podařilo zloděje vypátrat a ten po zásluze skončil za mřížemi. Tím ale příběh nekončí. Poberta se obrátil na soud kvůli ochraně osobnosti a majitel firmy dostal od Úřadu pro ochranu osobních údajů pokutu 5000 korun a k tomu musel zaplatit dalších 1000 korun jako správní poplatek. Důvod? Fotku zloděje zveřejnil bez dovolení, tedy bez dovolení zloděje. A zde je první z úskalí zákona. Pravděpodobně žádný ze zlodějů nedá dopředu písemný souhlas ke zveřejnění své podobizny. Nejlepším řešením je v takovýchto případech předat záznamy z kamerového systému v prodejně policii, která má povinnost podezření prošetřit. V rámci pátrání po podezřelých osobách se podnikatel může se žádostí o spolupráci obrátit i na média. Pak je zveřejnění záznamů s podezřelými osobami samozřejmě možné, radí Eva Stulíková.

Jakmile nahráváte, jde o zpracování osobních údajů

Co se týká kamerových systémů, je potřeba je dělit na ty bez záznamu a záznamové. I to totiž v aplikaci práva hraje důležitou roli.

Kamerové systémy bez záznamu slouží pro živé sledování snímaného prostoru na monitoru, ovšem bez možnosti zpětného přehrání. Díky tomu je snazší jeho použití. Stačí pamatovat na obecná pravidla ochrany osobnosti vyplývající z Listiny základních práv a svobod a Občanského zákoníku. Snímány nesmí být prostory, kde lidé vykonávají soukromé záležitosti. Typicky se jedná o toalety, šatny a další místa, kde se neočekává, že budou monitorována. Že je toto porušováno, navíc i s pořizováním záznamu, o tom svědčí nedávný skandál s účastnicemi pornocastingu, kdy byly uchazečky bez jejich vědomí natáčeny například v choulostivých situacích právě na toaletě.

Provozovatel kamerového systému má vždy povinnost upozornit všechny lidi, kteří se pohybují v daném prostoru, že jde o prostor monitorovaný. Nejvhodnějším způsobem je informativní cedule, umístěná přímo ve sledovaných prostorech a u vstupů do nich. Je také nutné garantovat práva snímaných osob, zejména jejich právo na přístup k zaznamenaným snímkům v případě, že jsou zaznamenávány. Pokud není pořizován obrazový záznam, není nutné, aby lidé s monitorováním prostoru souhlasili.

Pravdou je, že systémů bez záznamového zařízení už je naprosté minimum. Je potřeba mít u nich pracovníky, a to se pochopitelně prodražuje. Navíc není možné zpětné prokázání situací, které se v monitorovaném prostoru odehrály. Tento systém se může osvědčit v místech, která jsou pod nepřetržitou ochranou a ostrahou.

Jakmile je využit kamerový systém se záznamem, situace je z právního pohledu mnohem komplikovanější. Takový systém se automaticky stává zařízením pro zpracování osobních údajů. Tím totiž obrazový záznam osoby podle zákona je. A zpracování osobních údajů musí mít podle zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů svůj právní titul. Tím může být souhlas subjektu údajů, nebo některá z výjimek dle § 5 odst. 2 písm. a) až g) zákona o ochraně osobních údajů. Souhlasem přitom není a nemůže být pouhý vstup zákazníka do provozovny, a to ani tehdy, pokud je předtím na existenci kamerového systému upozorněn. Vstup do sledovaného prostoru totiž není jednoznačný, svobodný, vědomý a prokazatelný projev vůle, vysvětluje Hana Štěpánková, mluvčí Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Údaje uchovávané v záznamovém zařízení, ať obrazovém či zvukovém, jsou osobními údaji za předpokladu, že je možné na základě těchto záznamů přímo nebo nepřímo identifikovat konkrétní fyzickou osobu. Zákon praví, že člověk je identifikovatelný, pokud ze snímku, na němž je zachycen, jsou patrné jeho charakteristické rozpoznávací znaky, zejména obličej, a na základě propojení rozpoznávacích znaků s dalšími disponibilními údaji je možná plná identifikace osoby. Osobní údaj pak ve svém souhrnu tvoří ty identifikátory, které umožňují příslušnou osobu spojit s určitým, na snímku zachyceným, jednáním. Provozovatel kamerového systému se záznamem, kde je možné člověka rozpoznat, musí zaregistrovat u Úřadu pro ochranu osobních údajů, a musí splnit řadu podmínek.

Zpracování osobních údajů provozováním kamerového systému je přípustné:

a) v rámci plnění úkolů uložených zákonem (např. Policii České republiky); v těchto případech je třeba dbát ustanovení příslušného zákona, 

b) dále je toto možné na základě řádného souhlasu subjektu údajů; to však je prakticky realizovatelné ve velmi omezených případech, kdy je možné jednoznačně vymezit okruh osob nacházejících se v dosahu kamery, 

c) užití kamerového systému však je možné i bez souhlasu subjektu údajů s využitím ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb.; přitom je však nutno respektovat podmínky uvedené sub 4. 

Je potřeba také předem jednoznačně stanovit účel pořizování záznamů. Ten pak musí korespondovat s důležitými, právem chráněnými zájmy správce, například ochranou majetku před krádeží. Záznamy mohou být využity pouze pro zjištění události, která poškozuje právem chráněné zájmy správce. Doba uchovávání dat by neměla přesáhnout časový limit maximálně přípustný pro naplnění účelu provozování kamerového systému. Uchovávaná data by měla být uchovávána v rámci časové smyčky například 24 hodin, pokud jde o trvale střežený objekt, nebo případně i dobu delší, v zásadě však nepřesahující několik dnů, nejde-li o pořizování záznamů policejním orgánem podle zvláštního zákona, a po uplynutí této doby vymazána. Pouze v případě existujícího bezpečnostního incidentu by měla být data zpřístupněna orgánům činným v trestním řízení, soudu nebo jinému oprávněnému subjektu, říká Hana Štěpánková z Úřadu pro ochranu osobních údajů. Úřad obvykle uznává tři dny, ale u systémů bez stálé obsluhy je tolerováno i víc.

Ačkoli není využití kamerových systémů úplně jednoduché, jsou vnímány jako významný pomocník v boji proti kriminalitě. Ne každého zloděje odradí, ale jejich preventivní působení je zcela neoddiskutovatelné. Kamerové systémy začali mnozí využívat také k monitorování svých zaměstnanců. V takových případech se pak uplatňuje také zákoník práce a jde o další rozsáhlou kapitolu, kdy je hranice mezi legálním použitím a překročením zákona ještě křehčí.