Kolotočáři, komedianti. To jsou výrazy, kterými jsme zvyklí označovat komunitu lidí provozující zábavní parky, pouťové atrakce nebo cirkusy. V širším významu jsou nepřesně označováni také jako komedianti, ale takové označení je obvykle považováno za hanlivé, a navíc není přesné. Výraz komediant má svůj základ ve slově komedie a byl jím označován loutkoherec, který uváděl své komedie. Pokud jde o majitele pouťových atrakcí, není tedy slovo komediant vůbec na místě. Ti divadlo nehrají. Jsou to prostě provozovatelé zábavních atrakcí. Případně slyší i na pojmenování z minulého režimu, který se spokojil s pojmem provozovatel lidové technické zábavy.
Lochneska je malý technický zázrak
Už po čtyři generace se v rodině Janečkových provozuje Lochneska. Atrakci za dob první republiky pořídil děda jejího nynějšího majitele, pana Karla Janečka. Ten ji zdědil po svém otci a dnes už ji pomalu předává svému synovi. Jde o rodinné, ale skoro také národní dědictví. Lochneska rodiny Janečkových je totiž nejstarší a plně funkční v celé České republice. Vyrobena byla už v roce 1904 a podle současného majitele jde o fajnovou práci. Projel jsem s naší Lochneskou velký kus světa. A všude dokázala zaujmout. Od bývalého Sovětského svazu až po západní státy, všude dokázali ocenit, jak jsou Češi technicky zdatní. Dobré jméno mívala nejen naše nákladní auta nebo tramvaje, ale právě i pouťové atrakce. V cizině něco takového vůbec neznali,
říká Karel Janeček.
Karel Janeček se živí jako provozovatel pouťové atrakce. Jeho Lochneska je nejstarší v republice.
Moderní atrakce se bez serva a hydrauliky neobejdou. Lochneska rodiny Janečkových je ale stará 110 let, a proto funguje na trochu jiných principech, nad kterými dnes konstruktéři atrakcí žasnou. Její plynulý rozjezd zajišťuje kroužkový motor. Ten původní pocházel z dílen firmy Škoda, pak ho nahradil motor z ČKD a dnes Lochnesku pohání už třetí motor v řadě. Vedle motoru je taková vana se solným roztokem a spirálami, které se do ní zapouští. Právě toto zařízení zajišťuje, aby se atrakce plynule rozjížděla i brzdila. Je to systém z první republiky a je dokonalý,
říká hrdě majitel Lochnesky. Moderní atrakce mají problém s dodávkami elektrického proudu. Jakmile dodávka zakolísá, atrakce se z bezpečnostních důvodů blokují. U letité Lochnesky toto není problém. Přesto je zcela bezpečná. Dnes je u atrakcí běžná dvojitá ochrana, já mám čtyřnásobnou. Proto je taky pořádná fuška Lochnesku složit. Je to práce pro čtyři chlapy na celý den. Konstruktéři moderních atrakcí se s tím tak nepářou. Ti jednoduše předimenzují použité materiály a tím je pro ně hotovo,
líčí Karel Janeček.
Z důvodu bezpečnosti je u atrakcí velice nutná jejich pečlivá konstrukce. A ani tady naši předkové nezklamali. Na stavbě této konkrétní Lochnesky se podílely známé firmy Poldi Kladno a pražská Walter Motors. Inženýři propočítávali odstředivou váhu středu atrakce, aby nevykolejila v případě, kdyby na jedné její části seděli těžší lidé. Nejvíc práce jim ale dalo vypočítat ideální vlnění evokující pohyb draka, kterým je Lochneska proslulá. To byl velký háček. Nejdříve byly vlny malé a nudné, pak je navrhli příliš prudké a lidem se při jízdě dělalo zle. Naše Lochneska má ale tyto hupy naprosto ideální. Je to dobře odvedená inženýrská práce. A můžu prohlásit, že si nepamatuju, že by na naší atrakci někdo zvracel. Každá Lochneska je ale jiná a na některých z nich je vidět, že se při jejich výrobě vlněním nikdo příliš nezabýval. Lidem pak bývá špatně a já mám problém je přesvědčit, že u nás je to jiné,
říká Karel Janeček. Bezpečnost je u provozování zábavních atrakcí na prvním místě. Je přísně kontrolována státními úřady. V případě Janečkových byla nejvážnějším úrazem boule. Já mám ochranné jističe i na žárovkách osvětlení. Kdyby mi někdo byť jen jedinou urazil, atrakce se zastaví. Je to důležité, protože já bych si nikdy nevzal na triko zranění zákazníků. Na to nemám povahu ani žaludek,
dodává majitel Lochnesky.
Pomalé a nudné jízdy pro děti? Ani náhodou!
Lochneska není atrakcí, která uspokojí jen děti. Může jet úplně krokem, ale překvapivě také rychlostí až 80 kilometrů v hodině. To si málokdo uvědomuje. Stačí přepnout na druhou rychlost a vzápětí jízda na atrakci připomíná jízdu na splašeném koni. Díky tomu vyvolává upřímné překvapení lidí nejen v České republice, ale také v zahraničí. Jednou jsem přijel do Německa a vedle tamních atrakcí působil jako chudý příbuzný. Mám sice na Lochnesce 240 osvětlovacích žárovek, ale svítil jsem vedle všech těch moderních neonů jako bludička. Když jsem říkal, že v plném obsazení, tedy se 44 lidmi, můžu uhánět až osmdesátikilometrovou rychlostí, tak se mi smáli a nevěřili. Na důkaz jsem jim nabídl svezení. Ostatní provozovatelé atrakcí obsadili tu naši do posledního místa a jelo se. Když pak s otevřenými ústy jízdu dokončili, chtěli hned zjistit, co moji Lochnesku pohání. Chtěli ten „tschechische patent“ okamžitě koupit. Já jim na to s usměvem říkal, že by jim na to nestačily ani čtyři jejich atrakce a pohonnou jednotku jsem uzavřel do bedny, aby si to nemohli ani fotit,
vzpomíná s úsměvem Karel Janeček.
K jeho atrakci vede jen jediný přívodní kabel o síle malíčku, což mezi ostatními provozovateli vyvolalo další údiv. Na moderních atrakcích by stačil maximálně pro osvětlení. Opět nevěřili, že se plně obsazená atrakce dokáže vůbec pohnout. Lochneska to nejenže zvládla, ale dokonce dosáhla zmíněné maximální rychlosti. Tehdy Karel Janeček v sázce s ostatními vyhrál basu koňaku. A vyhrává dodnes. Zvlášť ve chvíli, kdy mu přijdou účty za elektřinu. Zatímco jiní potřebují 400 kilowatt, Lochneska má přívod jen 14 kilowatt. Sice se jim atrakce rychleji rozjedou, ale ta spotřeba je neúměrná. Česká republika navíc na takové odběry mnohde není připravena. V zahraničních zábavních parcích budiž, ale u nás bych s takovým odběrem vypálil každou vesnici, kam bych přijel. Nejde totiž o plynulý, ale okamžitý odběr,
vysvětluje Karel Janeček.
Klasická Lochneska si i dnes dovede získat své zákazníky a konkurovat moderním adrenalinovým zážitkům, které jsou na poutích nabízeny. A její majitel nezřídka dokázal přilákat víc lidí než jeho konkurenti. Jednu nevýhodu ale atrakce přeci jen má. Dospělí se na ni stydí a usednou na ni jen vedle svých dětí. Takový zážitek má majitel atrakce nejen z Matějské pouti, ale třeba i Pivních slavností pořádaných na výstavišti v Letňanech. Pivní slavnosti jsou určeny dospělým a tak si kdekdo ťukal na čelo, když se tam Lochneska objevila. První den jsem jen vyhrával naprázdno a svezl jen pár dětí. Dospělí nás obloukem obcházeli. Všechno zachránila až skupinka opilých Angličanů. Nasedlo jich 30 najednou a chtěli pořádnou jízdu. Tak jsem jim ji dopřál. Výsledkem byly vytřeštěné oči a křečovité držení se sedaček. V nadšení si okamžitě koupili druhou jízdu a přilákali i Čechy. Angličané nebo Němci jsou v tomto ohledu skvělí zákazníci. Kdy se baví, tak se baví. Zahazují všechny předsudky a přetvářku. Naši lidi tohle moc neumí,
říká Karel Janeček a dodává: Já říkám, že když to rozjedu naplno, tak zapomenete na horskou dráhu. Budete křičet ne radostí, ale strachy.
Lochneska se v průběhu více než století svého provozu objevila na mnoha místech. Tím nejneobvyklejším byl ale areál Pražského hradu. V roce 1993 se tam stěhovala z pražské Kampy přímo na osobní přání nově zvoleného prezidenta Václava Havla. Ten tehdy uspořádal lidovou veselici u příležitosti vítání demokracie a atrakce vozila lidi přímo na I. hradním nádvoří. Bylo to tehdy hodně náročné. Areál Pražského hradu byl plný lidí, špendlík by mezi nimi nepropadl. Mezi nimi spousta opilců, kteří mi atrakci pokřtili nejznámějšími značkami českých piv. Po skončení akce jsem byl pozván do Hradu a dostal písemné poděkování za bravurní zvládnutí akce přímo od prezidenta Václava Havla. Tehdy mi Ladislav Špaček kladl na srdce, abych si to nechal, protože takový dokument časem získá na hodnotě,
vzpomíná Karel Janeček. Na Pražském hradě pak zůstal celé dva týdny. Na Kampě pod Karlovým mostem se naopak už nikdy neobjevil. Nové vedení města mu trochu paradoxně oznámilo, že Lochneska se do historického centra Prahy nehodí. Co snesl Pražský hrad, to nesneslo podhradí.
Start: Začněte podnikat s Podnikatel.cz
Život na pouti rozhodně není sladký jako turecký med
Za největší problém považují provozovatelé pouťových atrakcí počasí. Jsou na něm zcela závislí. Zákazníci přijdou, jen když je venku hezky. Navíc je tlačí stále se zvyšující náklady. Můj děda dokázal Lochneskou uživit svou ženu a osm dětí. A to tehdy vozil za 5 haléřů, za stejnou cenu se dal koupit i bochník chleba. To bylo něco. Dnes je situace v oboru mnohem horší. Já se na provozu naší atrakce živím napůl se synem. Ten má k tomu ještě jednu práci. A moje žena je klasickým zaměstnancem tady na holešovickém výstavišti. Jinak bychom nepřežili,
líčí Karel Janeček.
Provoz atrakce je rok od roku finančně náročnější. Rostou výdaje za pronájem plochy, energie, platí se poplatky OSA a tak dále. Náročné je i udržování nákladního auta, které je pro převoz atrakce zapotřebí. Janečkovi už si drží jen jeden starší nákladní vůz, protože na objíždění štací rezignovali. Je to moc drahé a nevyplácí se to. Na autě je pořád potřeba něco opravovat, nafta je drahá. Navíc není jednoduché naši Lochnesku rozmontovat a zase složit dohromady. Každý, kdo mi s tím jednou pomáhal, už se podruhé neobjevil. Jen podlážky mají 180 kilogramů a všechny kusy atrakce do sebe musí perfektně zapadat. Není to jen o tom, že něco vezmete a někde položíte. Musí se balancovat, naklánět. Je to pořádná tělocvična,
říká Karel Janeček.
Na rozdíl od obyvatel západních zemí si Češi zatím neumí dostatečně vážit svého kulturního dědictví. V Německu nebo Nizozemsku by provozovatel historické atrakce získal nejrůznější bonusy, aby byl konkurenceschopný. Například by platil poloviční poplatky za užívání silnic nebo spotřebu energie. V České republice zatím nic podobného neexistuje. My si tady spíš jdeme jeden druhému po krku. Nejlacinější moderní atrakci pořídíte za 7 milionů korun. Na to by v mojí rodině ušetřila až třetí generace. Na západě není problém vzít si leasing a pokud se po roce ukáže, že atrakce nevydělává tolik, kolik je potřeba, tak je možné ji bez problému vyměnit za jinou. U nás bude naopak po nezaplacení jednoho účtu za prvním rohem čekat exekutor. My se vůbec nesnažíme byznys zachraňovat, spíš jeden druhého potápíme,
praví Karel Janeček.
Provozování zábavních atrakcí se podle něj, vzhledem k současným nákladům na provoz a údržbu atrakcí, pronájem ploch, účty za elektrickou energii, náklady na údržbu a opravy, proměnilo v čistou honbu za penězi. A z těchto důvodů se v tomto oboru zbohatnout nedá. Čtvrtina z původních provozovatelů už tento život opustila. Nic není zadarmo. Každý, kdo si zkusil podnikat, mi určitě bude rozumět. Do podnikání se musí dát úplně všechno, obětovat víkendy, svátky, dovolené. A to ne proto, aby člověk zbohatnul, ale proto, aby si udržel práci,
říká muž, který se živí jako provozovatel Lochnesky. Lidé od pouťových atrakcí si podle něj v ničem nezadají s živnostníky z běžnějších oborů.
Karel Janeček nikdy nezkusil jinou práci. Prostředí poutí a lunaparků zná už od dětství a říká, že teď, když se mu blíží šedesátka, už nic jiného ani hledat nebude. Mockrát přemýšlel o tom, že by začal jinde, ale s tímto životem se prý loučí jen těžko. Mám spoustu nabídek na prodej Lochnesky do zahraničí, ale to by mi bylo líto. Nechci dopustit, aby dopadla jako jiné. Kdysi jsme u nás měli spoustu starých kolotočů, byly dělané poctivě, českýma rukama. Teď tyhle koně s žílami na krku dělají parádu jinde, u nás nic nezbývá. A to je velká škoda. Dokud to půjde, budu proto naši Lochnesku držet v rodině. Za pár let už to bude jen na synovi. Bude si muset umět poradit, protože jen vozením dětí si atrakce nevydělá ani na vlastní provoz,
vykládá Karel Janeček.
Nebude to tedy lehké. Provozovatel musí riskovat. Není možné akrakci nepustit, dokud není plně obsazená. Když se na ní vezou dva lidé a k tomu svítí osvětlení, tak už ale jízda není rentabilní. Přesto se kolotoč musí točit, aby přilákal další zákazníky. Jsme tady na Matějské pouti vůbec nejlacinější atrakcí. Jezdíme za 30 korun. Nemá cenu nasadit dvojnásobnou cenu jen proto, že mám historickou atrakci. Už takhle má spousta lidí problém těch 30 korun zaplatit. Mockrát vidím, jak rodiče táhnou své dítě pryč a říkají, že musí šetřit. To jsou smutné pohledy. Když už někdo přijde, tak chci, aby si užil a dopřál si alespoň dvě jízdy. A jak velký regiment tahle Lochneska povozila zadarmo, to už by se ani nedalo spočítat,
končí své vyprávění Karel Janeček.
ČLÁNKY DO MAILU