Manažerské účetnictví by bez podrobné analýzy nákladů, výnosů a zisku nemohlo řádně plnit svou funkci v rozhodovacím procesu. Proto dochází k členění nákladů dle jednotlivých hledisek.
Hlavní předností účetnictví je schopnost zobrazit podnikatelský proces v jeho úplnosti a nepřetržitosti. Tato přednost, předpoklad nepřetržitého pokračování činnosti, je zakotvena v zákoně o účetnictví v § 7. Nákladové účetnictví se zaměřuje hlavně na zjištění skutečně vynaložených nákladů a výnosů podle jejich vztahu k prováděným výkonům, činnostem a i k útvarům, které za vynaložené náklady a realizované výnosy odpovídají. Na základě zjištěných skutečně vynaložených nákladů umožňuje nákladové účetnictví porovnat tyto náklady s plánovaným, rozpočtovaným či kalkulovaným stavem a dát podklady pro krátkodobé a střednědobé řízení pomocí odchylek. Máme-li skutečné náklady a porovnání se žádoucím stavem, potom lze vyhodnocovat různé varianty budoucího vývoje, tedy získáme podklady i pro rozhodování o budoucnosti, kdy můžeme odpovědět na otázku „Co se stane, když…“.
Čtěte také: Účtujeme o barterovém obchodu. Čtěte přehledný návod
Úkolem nákladového účetnictví je poskytovat informace o nákladech jednotlivých výrobků, prací a služeb, kterými se podnik realizuje na trhu. Informace by mělo poskytnout pro řízení po linii výkonů a po linii útvarů.
Druhově vynaložené náklady jsou z hlediska jejich zobrazení prvotní, jsou to náklady externí a z hlediska možnosti podrobnějšího rozčlenění v podniku jsou jednoduché a jsou většinou zachyceny v časově nerozlišené podobě.
Druhové členění známe z členění dle účtových tříd a to:
1. provozní náklady:
50 – Spotřebované nákupy
51 – Služby
52 – Osobní náklady
53 – Daně a poplatky
54 – Jiné provozní náklady
55 – Odpisy, rezervy a opravné položky provozních nákladů
2. finanční náklady
56 – Finanční náklady
57 – Rezervy a opravné položky
3. mimořádné náklady
58 – Mimořádné náklady
Základní význam druhového členění nákladů na podnikové úrovni spočívá v tom, že umožňuje analyzovat ekonomické zdroje. Pro řízení na vnitropodnikových úrovních je však jejich použití omezené, protože nezobrazují příčinu vynaložení nákladů.
Příklad
Podnik vynaložil na výrobu 10 výrobků celkové náklady ve výši 1000 Kč. 8 kusů výrobků prodal za 1200 Kč. Jaký byl hospodářský výsledek, rentabilita nákladů a rentabilita výnosů?
| Náklady | 1000 | Tržby z prodeje | 1200 |
|---|---|---|---|
| Zisk | 400 | Změna stavu výrobků | 200 |
| Celkem | 1400 | Celkem | 1400 |
Rentabilita nákladů = zisk/náklady = 400/800 = 0,5
Rentabilita výnosů = zisk/výnosy = 400/1 200 = 0,33
Změna stavu výrobků není výnosem, ale úpravou nákladů o výši prodaných výrobků v daném období.
Základním nástrojem řízení po linii výkonů je kalkulace. Kalkulací se obecně rozumí propočet nákladů, předpokládané ceny, zisku nebo jiné finanční veličiny na výrobek, práci, službu, investiční akci nebo jiný naturálně vyjádřený výkon. Kalkulaci můžeme označit jako činnost vedoucí ke zjištění nákladů na konkrétní výkon podniku, který je přesně druhově, objemově a jakostně vymezen (tzv. kalkulační jednice). Výsledkem kalkulací je propočet celkových nebo dílčích nákladů na kalkulační jednici.
Metodou kalkulace se rozumí způsob stanovení předpokládané výše nákladů, resp. následného zjištění skutečných nákladů na určitý výkon podniku. Je závislá na vymezení předmětu kalkulace, na způsobu přiřazování nákladů předmětu kalkulace a na struktuře nákladů.
Předmět kalkulace je vymezen:
- kalkulační jednicí = jednotka druhově a jakostně vymezeného výkonu, na kterou se zjišťují nebo stanovují náklady, cena nebo jiná finanční veličina;
- kalkulovaným množstvím, které zahrnuje určitý počet kalkulačních jednic, pro které se stanovují nebo zjišťují celkové náklady. Kalkulované množství je významné z hlediska určení průměrného podílu nepřímých fixních nákladů na kalkulační jednici.
Způsob přiřazování nákladů předmětu kalkulace souvisí zejména s členěním nákladů na přímé a nepřímé; často je kombinován s dalšími hledisky s členěním nákladů podle způsobu stanovení nákladového úkolu na jednicové a režijní, podle jejich závislosti na objemu prováděných výkonů na fixní, variabilní a podle toho, zda jejich výše bude ovlivněna konkrétním rozhodnutím o předmětu kalkulace (na relevantní a irelevantní).
Přímé náklady lze zjistit nebo stanovit na kalkulační jednici poměrně přesně pomocí dělení u výsledné kalkulace nebo na základě norem u předběžné kalkulace. Nepřímé náklady se vynakládají v souvislosti se zajištěním produkce širšího sortimentu výkonů, jsou-li přímo závislé na změně v objemu výkonů, bývají označeny jako variabilní. Nepřímé náklady, které jsou dané a nelze je ovlivnit objemem výkonů, jsou náklady fixními.
Čtěte také: Co je to manažerské účetnictví a jak na něj? Poradíme vám
Alokace nákladů je proces přiřazování nákladů výkonu, útvaru nebo určitému rozhodnutí (tzv. objektu alokace). Cílem tohoto procesu je zpřesnit informace o nákladech týkajících se objektu alokace s hlavním zřetelem na rozhodovací úlohu, kterou je třeba v souvislosti s tímto objektem řešit.
Rozlišujeme různé principy přiřazování nákladů výkonům:
- princip příčinnosti (příčinné souvislosti) vzniku nákladů; vychází z úvahy, že každému výkonu mají být přiřazeny pouze takové náklady, které příčinně vyvolal. Je hlavním principem, který by měl být uplatněn při řešení úloh ovlivňujících rozhodování o využití ekonomických zdrojů.
- princip únosnosti nákladů, je typickým principem uplatňovaným v reprodukčních úlohách a v úlohách spojených s obhajobou ceny. Odpovídá na dotaz, jakou výši nákladů je schopen „unést“ např. v prodejní ceně.
- princip průměrování přichází v úvahu v okamžiku, kdy nelze nebo nemá smysl uplatnit princip příčinné souvislosti.
Dílčí část celkového procesu přiřazování nákladů finálním výkonům je nazývána alokační fází, jejímž cílem je vyjádřit míru příčinné souvislosti mezi přiřazovanými náklady a finálním výkonem.
Čtěte také: Jak v účetnictví na rozvahu a co lze z ní vyčíst? Naučíme vás to
Rozlišujeme tři fáze alokace:
- cílem první fáze je přiřazení přímých nákladů takovému objektu alokace, který příčinně vyvolal jejich vznik (u spotřeby jednicového materiálu nebo jednicových mezd může být tímto objektem alokace i finální výrobek. U přímých výrobkových nákladů tak celý proces alokace touto 1.fází končí).
- cílem druhé fáze je co nejpřesněji vyjádření vztahu nákladů, které jsou nepřímé k finálnímu výkonu, k takovému objektu, který vyvolal jejich vznik. Příkladem je zúčtování nákladů spojených s s výrobou chleba a bílého pečiva. Toto zúčtování může být provedeno např. ve vztahu k počtu hodin, které pracovníci pekárny věnovali výrobě chleba a výrobě bílého pečiva.
- cílem třetí fáze je co nejpřesnější vyjádření podílu nepřímých nákladů připadajících na druh vyráběného nebo prováděného výkonu, popř. na jeho jednici. Příkladem je přiřazení části celkových nákladů na energii při pečení pečiva. Pekárna vyrábí 5 druhů pečiva, základnou pro rozvrh nákladů je čas, který je nutný k upečení jednotlivého druhu pečiva.
Rozvrhová základna je veličina, pomocí níž se přiřazují nepřímé (společné) náklady více objektům alokace. Základním kritériem jejího výběru je to, aby byla jak k rozvrhovaným nákladům, tak i k objektům alokace ve vztahu příčinné souvislosti. Například metry krychlové vytápěné plochy pro rozvrh spotřeby tepelné energie při vytápění různých částí podniku. Význam jakéhokoliv přiřazení nákladů pro řízení a rozhodování vzrůstá a klesá podle toho, jak úzký nebo jak volný příčinný vztah je mezi přiřazenými náklady a objektem přiřazení.
Foto: www.isifa.com
ČLÁNKY DO MAILU