Na první pohled nenápadná budova Navrátilovy pálenice se nachází v jedné ze zlínských ulic v centru města. Na člověka však hned po příchodu původními dveřmi dýchne závan historie. Právě tady a ve stejných kotlích pálí už pátá generace této rodiny. A i s tou šestou to vypadá nadějně.
Historie je milým závazkem
Historie Navrátilovy pálenice se začala psát v roce 1922. Tehdy František Navrátil, praděda Radka Navrátila, který nás uvítal jak jinak než pálenkou, předložil Městské radě ve Zlíně list. V něm žádal o povolení ke stavbě pálenice ve své zahradě. Bylo mu vyhověno a od té doby se tady pálí bez přestání 96 let, a to i během války – pro slivovici si sem jezdili Němci i Rusové. Špatné období přišlo až kolem 50. let, kdy se znárodňovalo a pálenice byla zařazena pod Sloko Uherské Hradiště (Slovácké konzervárny a lihovary), jako ostatní pálenice. Radkovi a jeho otci bylo umožněno, aby mohli přes zimu pálit – jako zaměstnanci ve své pálenici. Dostali jsme ve Svitu půl roku neplacené volno, stali jsme se zaměstnanci Sloka a pálili jsme tady slivovici a byli placeni Slokem,
vzpomíná na smutné období.
Dneska Navrátilovi umí docenit, že to jejich předkové nevzdali. Mohli si tehdy říct: Sebrali nám to, kašleme na to, zavíráme to – pálit se tady nebude,
zamýšlí se Radek Navrátil. Jeho syn Adam, představující se svým bratrem Davidem pátou generaci Navrátilů, poznamenává, že pálenice se dědí z generace na generaci, ale cesty k tomu jsou různé. On sám působil v jiném oboru, ale cítil tu rodinnou tradici a vracelo jej to zpět. Podle něj jde o silný závazek, kde je občas hodně starostí, ale pálení slivovice je opravdu baví. My, i přes překážky, prostě jdeme dál, protože před námi to naši otcové 96 let budovali,
doplňuje. Sám má nyní syna Matěje. Když bude chtít pálit, tak budeme moc rádi, ale nikoho do toho nechceme nutit. Samozřejmě by bylo moc hezké, kdyby pokračoval v rodinné tradici. Byl by už šestým nositelem příjmení Navrátil v naší pálenici, rodí se nám totiž samí synové,
dodává s úsměvem.
Pálenice je tedy stále ve stejné budově a nezměnily se ani technologie, ani postup výroby. Potřebná je jen údržba. Například kotel je přeplátovaný stejně jako měděné vložky uvnitř. Když chtěl Radek Navrátil starý kotel vybourat a dát místo něj nový, okamžitě jej zastavil jejich opravář, který jim řekl, že kotel je tak nasáklý švestkami, že i on dodává slivovici tu jedinečnost.
Pálí se zde hlavně ze švestek
U pálení je naprostým základem kvas; záleží hlavně na ovoci. Jeho vlastnosti ovlivňuje, jaký byl rok, kolik bylo slunce nebo vláhy. Dále záleží na tom, jak se kvas udělá a pak taky z jedné třetiny záleží na pálení a pálenici – na samotném procesu. Univerzální odpověď na to, jak pracovat s kvasem, neexistuje a je potřeba zkoušet. V Navrátilově pálenici se stále topí dřevem, které si zákazníci musí dovézt. My jsme to nechtěli měnit, protože to tady bylo. Proč bychom měli pálit elektrikou, když tu bylo dřevo, k naší pálenici to prostě patří,
popisuje Adam Navrátil. Když praská pod kotlem, tak za prvé vytváří teplo a za druhé jedinečnou atmosféru, za kterou jezdí lidé i z Brna nebo Prahy. Právě na tu lidé slyší. Jeden pán z Brna nám říkal, že když vyměníme ta okna nebo ty stoleté dveře, tak sem přestane jezdit,
doplňuje David.
V pálenici se z 90 % pálí švestky, dále jablka, hrušky, meruňky, broskve a také mirabelky nebo oskeruše. K experimentům patřily nektarinky nebo švestky ze Španělska. Radek Navrátil podotýká, že někdo pálí i banán, jahody nebo ananas. On tyto rarity odmítá, a i když kdokoliv doveze kvas, než jej nalije do kotle, pořádně se na něj podívá.
S rodinnou tradicí jsou spojeny také železárny Stará Huť u Dobříše, o kterých jsme psali v článku Rodinné huti táhne na 100 let. Přežila bolševika i módní trendy
Pálenice má dva módy
Navrátilovi viděli, že pěstitelské pálení funguje a má dlouhou tradici, ale hledali způsob, jak svou práci ještě někam posunout a přišli s vlastní slivovicí. Ta nese název Navrátilova slivovica, má designovou láhev doplněnou stuhou, ale Navrátilovi si stojí hlavně za obsahem uvnitř láhve. Jedná se o poctivou slivovici s tradicí, která se dá koupit jen na několika málo místech. Ochutnat ji můžete v pár vybraných restauracích, nejen na Moravě, ale také například v michelinské restauraci v Praze. Švestky do této slivovice berou Navrátilovi od drobných sadařů z okolí Zlína, kdy každý dá několik tun různých odrůd. Máme vyzkoušené, že čím více odrůd se dá dohromady, tím je ta slivovice lepší,
vysvětluje Radek Navrátil. Ten už ví, kolik jakých švestek přidat a hlavně jaká má být výsledná chuť samotné slivovice.
Na Valašsku má každý půl litr slivovice v lednici, protože je to lék, který se například na rýmu dává do čaje už i malým dětem. Po revoluci však všichni chtěli zahraniční destiláty – vždycky jde o nějaké období a teď se lidé zase vrací ke slivovici. Máme názor, že je to opravdu nejčistší. Jde o ovoce – tady se to nalije, tady to vyteče, není nic mezi tím. Je to čistý destilát, není tam žádná chemie a lidi se k tomu začínají vracet,
popisuje Radek Navrátil. Adam v této souvislosti zdůrazňuje, že lidé také začínají více přemýšlet, co jí a pijí, a jsou ochotní si za to připlatit.
Dalším důvodem, proč se rozhodli pro výrobu vlastní slivovice, je dnešní doba, kdy lidé sice chtějí slivovici, ale nemají na to časový prostor. Přeci jen je potřeba mít zahradu, starat se o ni a o stromy, otrhat ovoce, mít bečky, hlídat si kvas, poté zajistit dřevo a strávit čas v samotné pálenici. Když lidé mají rodinu, tak toho času příliš nezbývá a raději si koupí hotovou slivovici. Navrátilovi jsou v tomto ohledu drobní výrobci a tak to také chtějí nechat. Dávají si postupné cíle, ale také znají své maximum. Určitě nebudeme stavět novou pálenici s novým zařízením, abychom dělali obrovský počet lahví. Možná za těch 20 let dojde k tomu, že pěstitelské pálení nebude a budeme už jen vyrábět, že plynule přejdeme jen do jednoho režimu, ale kdo ví,
dodává David Navrátil.
Ačkoliv jsou Navrátilovi rodinná firma a všechny pracovní činnosti provádějí ve třech: Radek a jeho synové Adam a David, jakmile začali vyrábět tuto slivovici s kolkem, platí pro ně zákony i kauce jako pro velký lihovar. Není to občas jednoduché. Byrokracie roste, za ty 4 roky opravdu docela dost, je to těžké. Ale zatím žijeme,
popisuje Adam. Zpřísnění nastalo také po metanolové aféře, respektive se zavedením nového lihového zákona.
Byznys se rozrůstá také Vojtěchu Čížkovi, který prodává cidery. Připomeňte si jeho příběh Prodává cidery z dovozu a z Česka. O jeho dalších plánech rozhodne i Brexit
Navrátilovi nepřemlouvají
V některých pálenicích se jen otevřou dveře na rampě, člověk v nějaké vedlejší místnosti počká a za půl hodiny si odváží hotovou slivovici. Někomu to takto vyhovuje, jiný u toho chce být. Lidé se tady sejdou, popovídají si, něco pokoštují a mají z toho malý rituál,
popisuje David Navrátil. Takoví lidé jezdí do Navrátilovy pálenice i 50 let. Jsou i tací, kteří si řeknou: pálil tady můj děda, můj táta, teď já a nikde jinde bych nepálil. Jiní zase rádi zkouší nebo volí tu pálenici, kterou mají nejblíže. V životě jsem nikdy nikoho nepřemlouval, ať jde pálit k nám, že je to tu nejlepší. To si každý musí vyzkoušet sám a sto lidí, sto chutí,
říká Radek Navrátil, který pálí 38 let.
K propagaci Navrátilovi využívají webové stránky i sociální sítě, ale to hlavně právě kvůli jejich slivovici. Tu prodávají sami a vybírají si také restaurace, kde ji chtějí mít. Nechceme být někde za každou cenu, chceme být tam, kde nás chápou. Nikde se netlačíme, nechceš, nic se neděje,
popisuje Adam Navrátil. Sázejí na její výjimečnou chuť a nechávají restauratéry, aby sami posoudili. Adam Navrátil závěrem prozrazuje, že blížící se stoleté oslavy už pomalu promýšlejí a mají v hlavě několik výjimečných věcí. Oslavy budou stát za to. Bude to veliké, sto let jedné rodiny v jedné pálenici.
Alkohol se vaří také v rodinném pivovaru ve Dvoře Králové nad Labem. Podívejte se:
ČLÁNKY DO MAILU