Jednalo se o případ společnosti Vyrtych, které finanční správa zamítla odpočet na DPH, jelikož se prý zapojila do podvodného řetězce. Podle soudu ale firma o zapojení do podvodného nevěděla a ani vědět nemohla. Soud navíc odmítl přístup správce daně, který postupuje tak, že upřednostňuje vybrání daně u toho daňového subjektu, u něhož je to z hlediska vymahatelnosti práva jednodušší a je zjevné, že daňový výnos bude zaručen.
Čtěte také: 3 příklady, kdy finanční úřady ignorovaly rozsudky Nejvyššího správního soudu
Prověřování obchodních partnerů nejde rozšiřovat donekonečna
Nejvyšší správní soud (NSS) vydal dle svých slov zásadní rozsudek, ve kterém se zastal společnosti Vyrtych proti finanční správě. Úřady totiž firmě odmítly odpočet na DPH, jelikož se zapojila do podvodného řetězce a přestože sama nepodváděla a z podvodu nic neměla, měla či mohla o něm prý vědět. NSS dal ale za pravdu společnosti a uvedl, že splnila veškeré podmínky stanovené platnými právními předpisy pro přiznání nároku na odpočet a že unesla důkazní břemeno stran faktického uskutečnění zdanitelného plnění co do jeho ceny a rozsahu, které přijala od plátce DPH a které použila v rámci ekonomické činnosti.
Kdo naopak podle soudu neunesl důkazní břemeno, byla finanční správa. Důkazní břemeno stran skutečností, jež by mohly oprávněně zapříčinit ve smyslu relevantní judikatury SDEU výjimečné odepření nároku na odpočet, tj. vědomost o podvodném jednání či účast na něm a neobezřetelnost při uzavírání obchodu, správce daně ani žalovaný neunes,
uvedl NSS.
Čtěte také: Pokud je finanční správa náročná na firmy, musí být i na sebe, říká soudce Šimka
Podle NSS nelze požadavek evropské judikatury stran prověřování věrohodnosti obchodních partnerů v řetězci extenzivně a bezmezně rozšiřovat, a dovozovat, že se má jednat o nekonečně dlouhý řetězec osob, kam až by měla povědomost osoby povinné k dani, která zdanitelné plnění uskutečnila a její „obezřetnost“ sahat.
Jak uvedla soudkyně Lenka Matyášová, znakem podvodu ve smyslu evropské judikatury je zjednodušeně řečeno skutečnost, že jeden z účastníků daň neodvede a další si ji odečte. Nelze však stricto sensu za „jednoho“ a „dalšího“ automaticky považovat „kteréhokoli“ z účastníků v řetězci obchodů, ale vždy je třeba hledat skutkové souvislosti a příčinnou souvislost mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu a prokázáním vědomosti o skutečnostech svědčících možnému podvodnému jednání za účelem vylákání odpočtu na dani mezi těmito subjekty. Opačným způsobem by byla zcela nepřípustně zakládána objektivní daňová odpovědnost kteréhokoli subjektu zapojeného v obchodním řetězci a odpovědnost za pohyb a osud zboží,
doplnila soudkyně.
Soudci rovněž zdůraznili, že nelze akceptovat přístup správce daně, který postupuje tak, že daň vyměří fakticky „komukoli“, resp. upřednostňuje její vybrání u toho daňového subjektu, u něhož je to z hlediska vymahatelnosti práva jednodušší a je zjevné, že daňový výnos bude zaručen.
ČLÁNKY DO MAILU