Možná už se vám to někdy stalo. Finanční úřad začal prověřovat správnost daňových přiznání vaší firmy v rámci postupu k odstranění pochybností nebo zahájením daňové kontroly. Hned na úvod vás vyzval k dodání „tuny“ všemožných dokladů a k jejich předložení stanovil lhůtu v řádu jednotek dnů.
Ilustrační obrázek
S vypětím všech sil jste veškeré požadované dokumenty shromáždili a ve stanovené lhůtě je zaslali finančnímu úřadu. Očekávali jste zcela legitimně stejně rychlou reakci ze strany finančního úřadu na vámi předložené informace, a pokud možno brzké ukončení daňové prověrky, abyste se mohli opět v klidu soustředit na svou práci.
Jenže co se stalo v horizontu následujících jednotek dní nebo týdnů? Vůbec nic. Dokonce několik měsíců po finančním úřadu nebylo ani vidu ani slechu.
Mohlo by vás zaujmout: Náhodné daňové kontroly OSVČ nemají smysl, přiznává šéf Finanční správy ČR
V momentě, když už jste téměř zapomněli, že u vás probíhá daňová kontrola, finanční úřad se náhle ozval s tím, že od vás chce zodpovědět „hromadu“ otázek a že chce další „tunu“ podkladů. Pokud jste na kontrolu nezapomněli, tak často zejména z důvodu, že vám správce daně po celou dobu zadržuje vaše finanční prostředky (např. v podobě nadměrného odpočtu na DPH).
Daňové příjmy jsou pro fungování státu zajisté důležité, a je tak pochopitelné, že finanční úřady kontrolují plnění daňových povinností. Konkrétní úřední osoby by tak ale měly konat jen v mezích, které jim stanovuje zákon.
V tomto článku rozebereme nejčastější „nešvary“, kterých se dopouštějí někteří úředníci finančních úřadů a také možnosti, jak se vůči nim bránit.
Nesrozumitelné požadavky finančního úřadu
Jak se říká, na hloupou otázku, hloupá odpověď. Pokud vám finanční úřad není schopen dostatečně srozumitelně vysvětlit, co po vás požaduje, nelze se vám divit, nebo vám dokonce vyčítat, že nedokážete správně reagovat.
Čtěte také: V Praze k vám přijde daňová kontrola jednou za 114 let. Čím ji přivoláte?
Tento „nešvar“ se týká specificky postupu k odstranění pochybností. Vaše firma podala daňové přiznání k některé z daní. Následně od finančního úřadu obdržíte tzv. výzvu k odstranění pochybností, ve které vám správce daně sděluje, že se mu na podaném daňovém přiznání „něco nezdá“ a vyzývá vás k předložení vysvětlení a dokladů, kterými byste pochybnosti správce daně odstranili.
Přímo z daňového řádu, jakož i z rozsudků Nejvyššího správního soudu (NSS) vyplývá, že by pochybnosti finančního úřadu měly být vyjádřeny dostatečně konkrétně. A to tak konkrétně, aby se daňový subjekt k pochybnostem mohl vyjádřit, neúplné údaje doplnit, nejasnosti vysvětlit, nepravdivé údaje opravit nebo pravdivost údajů prokázat a předložit důkazní prostředky tak, aby došlo k odstranění těchto pochybností. Jenže tento požadavek na dostatečnou konkrétnost pochybností finanční úřady mnohdy nerespektují.
Finanční úřad například pouze konstatuje, že vaše firma v daném přiznání k DPH vykázala vyšší hodnoty přijatých zdanitelných plnění než uskutečněných zdanitelných plnění a že má tudíž pochybnosti o tom, zda přijatá plnění byla využita pro účely uskutečňování ekonomických činností firmy. Takovou výzvu za dostatečně konkrétní zcela určitě považovat nelze. Finanční úřad by měl uvést, z čeho konkrétně vyplývá jeho podezření, že je na vykázaných údajích něco špatně.
Čtěte také: Jak vypadá daňová kontrola v praxi? Živnostníci by si ji neměli vést domů
Proti nedostatečně konkrétně vyjádřeným pochybnostem se lze bránit podáním stížnosti podle § 261 odst. 1 daňového řádu. Finanční úřad by měl námitky uvedené ve stížnosti prošetřit, a pokud je shledá důvodnými, měl by bezodkladně učinit nezbytná opatření k nápravě. Podání stížnosti přitom nesmí být stěžovateli nijak na újmu. Pokud má daňový subjekt pocit, že jeho stížnost nebyla řádně vyřízena, má možnost požádat Odvolací finanční ředitelství, aby prošetřilo způsob vyřízení stížnosti. Pokud ani to nepomůže k nápravě, nezbývá, než se bránit soudní cestou. V případě nekonkrétních pochybností je vhodným žalobním typem žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Zde je samozřejmě nutné dodržet zákonné lhůty pro podání žaloby.
Pomalost finančního úřadu
Obecně platí, že by finanční úřad měl vždy postupovat bez zbytečných průtahů. Pokud takto nepostupuje, dopouští se nezákonnosti. Ve specifických případech může daňový subjekt u Odvolacího finančního ředitelství podat podnět na ochranu před nečinností finančního úřadu. Tento podnět lze podat v situacích, kdy:
- marně uplynula zákonem stanovená lhůta, v níž měl finanční úřad provést úkon,
- finanční úřad neprovedl úkon ve lhůtě, která je pro provedení úkonu obvyklá,
- finanční úřad nevydal rozhodnutí bezodkladně poté, co došlo ke shromáždění podkladů potřebných pro rozhodnutí.
Pokud není splněna ani jedna z uvedených podmínek, lze podnět na ochranu před nečinností podat v případě, že finanční úřad nevydal rozhodnutí, ačkoliv již uplynuly 3 měsíce ode dne, kdy byl učiněn vůči vám nebo vámi poslední úkon v daném řízení.
Pokud ani podání podnětu na ochranu před nečinností finanční úřad nerozhýbe k aktivitě, opět nezbývá, než se bránit soudní cestou. Zde je situace o něco komplikovanější, neboť je třeba zvolit vhodný žalobní typ. Logicky by se nabízela žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a následujících soudního řádu správního. To ale ne vždy musí být správně, protože touto žalobou se žalobce domáhá vydání rozhodnutí správního orgánu. Některé postupy finančního úřadu ovšem nekončí vydáním rozhodnutí a v takových případech žalobu proti nečinnosti nelze použít. NSS např. v minulosti judikoval, že vhodným prostředkem obrany v případě nečinnosti finančního úřadu v rámci postupu k odstranění pochybností a daňové kontroly je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a následujících soudního řádu správního.
Čtěte také: Strašák jménem daňová kontrola. Seznamte se s ním krok po kroku
Za připomínku stojí i fakt, že za nečinnost je nutné považovat i situaci, kdy finanční úřad sice určité úkony v řízení činí, avšak tyto úkony jsou neúčelné a nijak nepřispívají k vyřešení dané věci.
Požadavek nadměrného množství dokladů a informací
Mezi základní zásady správy daní patří i zásada, že finanční úřad při vyžadování plnění povinností daňových subjektů používá jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a přitom ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.
Pokud máte pocit, že se finanční úřad této zásady nedrží a že toho po vás požaduje více, než je nutné, je opět na místě podání stížnosti podle § 261 odst. 1 daňového řádu. V případě neúspěchu pak může opět následovat žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti, eventuálně žaloba.
ČLÁNKY DO MAILU