Nestíhám vyrábět, sklad je pořád prázdný, říká košíkářka

Jsem malý živnostník, žádný podnikatel. Nechci vyrábět ve velkém. Mě to řemeslo baví a nechci se honit. Užívám si to, vysvětluje veltruská košíkářka Zuzana Tilajcsiková ihned poté, co vstoupíme do její dílny. Absolventka učebního oboru košíkář a pletař nábytku je uznávanou odbornicí a mimo jiné se pyšní titulem Nositelka tradice lidových řemesel, který v roce 2011 dostala od ministerstva kultury. Má více než třicetiletou praxi, kterou po škole začala v Košíkářském družstvu na Mělníku. Měla štěstí, že se v 80. letech ještě setkala se starými košíkářskými mistry, od kterých se lecos naučila. Pak následovala práce pro soukromou firmu a od roku 1997 už pracuje jen sama na sebe. A neměnila by.

Já mám ještě živnostenský list, kde je psáno, že jsem košíkářka a zabývám se výrobou z přírodní pleteniny. Takový už dnes nedostanete, protože košíkářství jako živnost zaniklo. Sloučili to s výrobou ze dřeva a korku. Svůj původní živnostenský list košíkářky proto nedám z ruky, říká živnostnice. Její dílna je zaměřena především na výrobu tradičních košíkářských výrobků pletených z vrbového proutí, při které respektuje výrobní vzory charakteristické pro mělnickou oblast. Říká, že košíkařina zažívá velkou renesanci. Lidé mají o proutěné výrobky obrovský zájem a tak není problém prodat, ale spíš stihnout vyrobit. Jde totiž o ruční práci, kterou není možné nahradit strojně, a košíkářů, kteří se skutečně živí výrobou a prodejem vlastního zboží, už dnes moc není. Její pracovní týden má proto sedm dní. Od pondělí do pátku plete, o víkendech jezdí po trzích a prodává.

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed

Košíkářka a Nositelka tradice lidových řemesel Zuzana Tilajcsiková. 

Pletu opravdu celý rok. Že bych zboží neměla kam ukládat, to opravdu neřeším. Mám opačný problém, sklad je pořád prázdný. Během týdne vyrobím v průměru dvacet kusů košů a dalších výrobků z proutí. A ty jsou pak za víkend všechny pryč. Kdo jednou vyzkouší poctivý košík, už jiný nechce. Mám zákazníky, kteří si koupili jeden, a pak se vrátili pro další, protože chtěli další pro sebe, příbuzné a kamarády, říká Zuzana Tilajcsiková. Práce má proto dostatek i přesto, že se věnuje čistě tradičním výrobkům jako jsou koše, nůše, různá plata a podobně. Moderní proutěné výrobě, stavbám a plotům, se vyhýbá, protože ji baví historické řemeslo. Kdo si dnes ale koupí třeba takovou nůši? Jsou to lidé, kteří mají hospodářství nebo živnostníci. Na objednávku jsem dělala například nůše a prodejní pulťáky pro majitele pekárny. To jsou taková ta plata, která máte zavěšená na krku a opřená o břicho. Dá se s tím chodit po trhu a prodávat. Ten pekař si objednal jedno velké pro sebe a menší pro své děti. Ale nakupují i lidé z bytů. Jednu nůši si u mě koupila paní z paneláku. Stála u našeho stánku a brečela, díky vůni proutí si totiž vybavila svého dědu, který taky pletl. Tak si aspoň koupila nůši. Teď ji může využít třeba ke skladování sezónního oblečení, vypráví košíkářka z Veltrus. 

Košíkářské výrobky podle ní najdou uplatnění vždycky a všude. Radost má hlavně z toho, že většina zboží slouží svému původnímu účelu. Lidé z venkova se pomalu znovu učí používat ošatky, hospodářské koše nebo kukaně pro slepice. Nejde tedy o výrobu dekorace, ale především o praktické věci. Populární jsou třeba plata, která dřív zahradníci používali při sadbě. Dnes se skvěle hodí jako tácy pro zahradní posezení a podobně. Poptávka je i po koších na dřevo nebo proutěných krmítkách pro ptáky. Zájem se proměňuje i podle roční doby. Jsem ráda, že moje zboží většinou slouží svému původnímu účelu. Dělám proto výrobky, které obstojí při těžké práci. Moje proutěné košíky můžete naplnit i cihlami a vydrží vám. Takhle festovní zboží dělám nejen na objednávku, ale i pro volný prodej. Počítám s tím, že lidi mohou do koše dát cokoli, a nechci, aby si přišli stěžovat, že se jim utrhlo ucho. To já vsazuji přímo do dna koše a něco takového nehrozí. U výrobků z Polska, které se u nás hojně objevují, jsou naopak ucha do košů jen vpíchnutá a lidé se pak často zlobí, že se jim vytrhla, komentuje Zuzana Tilajcsiková a dodává: Není ale správné být kvůli tomu na Poláky naštvaní. Oni mají velkou košíkářskou tradici, která tam na rozdíl od nás nikdy nebyla přerušená. Koná se tam celosvětový košíkářský festival a tamní lidé práci s proutím rozumí. Za to, že se u nás prodává méně kvalitní polské zboží, si můžeme my sami. Obchodníci chtějí co nejnižší ceny a tlačí dolů kvalitu.

Vedle trhů a jarmarků prodává Zuzana Tilajcsiková svoje zboží i na hradních a zámeckých akcích a v zimě, kdy se nepořádají, taky přes internet. Svoji nabídku má vystavenou na Fler.cz, webu s nabídkou rukodělných výrobků. Další zboží pak prodá zcela bez námahy třeba přes Facebook, stačí tam vystavit fotky nových výrobků a lidé si je rozeberou.

• 
• 
• 

Dalších 46 fotografií

Hledáme pěstitele proutí

Unikátnost zboží, které vzniká ve veltruské dílně, je v tom, že jde často o kopie historických výrobků. Technologie vyplétání se nemění, tu si košíkářka nijak neupravuje. Často ale musí vymýšlet, jak a co uplést. Spousta mých výrobků vznikla díky tomu, že jsem je viděla na historických obrazech. K těm samozřejmě neseženete návod na výrobu a tak si musím s každým novým druhem zboží pohrát a vymyslet, jak by se dalo vytvořit. Někdy to nejde hned, ale i to mě na téhle práci baví, vysvětluje košíkářka. Její realizace historických proutěných předmětů jsou k vidění ve skanzenech, muzeích i ve filmech. Výrazné jsou třeba koše, které se objevily ve filmu Bathory. Muzea zase zdobí například plata na sušení ovoce, uzenářské koše, koše na víno nebo galanterní doplňky, které používal hradní fraucimor.

Na objednávku uplete Zuzana Tilajcsiková lecos. Jinak se ale drží mělnické tradice, tedy pletení z proutí s kůrou. Lidé se často ptají i po bělených proutcích bez kůry, ale z těch já skoro vůbec nedělám. Mám ráda místní styl. Proutí s kůrou i po letech krásně voní, loupané košíky tuto vlastnost ztratí. Navíc jsou dražší, protože je dražší výrobní materiál. Stejně tak nedělám ani koše, které sedí na kříži, aby se nestavěly přímo na zem. To je zase moravská specialita, komentuje košíkářka, kterou zajímá i historie proutěné výroby. Doma má proto i staré loupačky a štípací stroje. Vyrábět začala i předchůdce bandasek na sběr borůvek a dalšího drobného ovoce. Jsou to malé, jemně vyplétané košíčky s vysokým uchem, které dovolují sbírat oběma rukama najednou. V nabídce má i zahradní kornouty, které se dříve používaly při česání angreštu a dalšího malého ovoce. Ke každému košíku zákazník dostane i informace o jeho historii a původním využití.

Pokud by si někdo myslel, že výroba košíků se obejde bez nákladů na výrobní materiál, tak je na omylu. Zplaněné proutí z přírody se při práci na plný úvazek používat nedá. Pro amatérskou výrobu několika košíků ročně to samozřejmě jde. A není ho dost. Zuzana Tilajcsiková totiž každý rok spotřebuje tři tuny materiálu. Část si sama vypěstuje, další pak koupí. Nemáme tak velké pozemky, abych si všechen materiál vypěstovala sama. Proto podporujeme ty, kteří si chtějí založit prutník. Prodáme lidem vlastní sadbu a proutí od nich vykupujeme. Moc lidem se do toho ale nechce, protože vrba se musí sklízet ručně, žádné sezení v traktoru. A ještě se navíc sklízí v zimě, kdy je míza stažená do kořenů, říká živnostnice. Přitom jde o poměrně ekonomicky zajímavou plodinu, která se dostává i do hledáčku specializovaných zlodějů. Zájem o pěstování košíkářské vrby není ani proto, že byla vyřazena z dotačních programů. Lidé se raději vrhnou na plodiny podporované dotacemi.

Tradice ve všech ohledech

Stejně tak jako je tradiční její výroba, tradiční je i přístup k předávání zkušeností. Na trzích a kurzech ráda ukáže, co a jak, a pomůže uplést košík třeba dětem. Jinak ale dává přednost systému, který fungoval kdysi dávno, do dílny si zve novodobé krajánky. Prostě přijmu člověka, který má o tu práci zájem, a pracujeme spolu, aby se skutečně výrobu naučil. Nechci tu mít dvacet lidí, kterým povedu ruce. To je k ničemu. Takoví sice na kurzu košík upletou, ale doma už si s ním sami neporadí. Já pracuju s lidmi, kteří jsou schopní uplést koš sami. U téhle práce je důležitá hlavně trpělivost. Základy pletení nejsou těžké, zvládnou je i děti, líčí košíkářka.

Zájem o košíkařinu a tradiční řemesla vůbec je podle ní velký. Vnímá to na specializovaných trzích, kde se setkávají výrobci a fanoušci ruční výroby. Návštěvníci takových akcí neváhají přijet i stovky kilometrů a českou ruční výrobu podporují. Mám radost z takových setkání, jaké jsem zažila třeba s jedním dvanáctiletým klučinou. Ten si u mě na stánku vyhlédl nůši a celý den po ní koukal. Nakonec přišel s maminkou a za vlastní peníze si ji koupil. Rodina chová koně, takže nůše určitě najde využití. Ten kluk byl tak šťastný. Jeho vrstevníci dnes chtějí tablet nebo nový mobil, on chtěl nůši. Díky takovým zájem o řemeslo a tradice nezaniknou, dodává Zuzana Tilajcsiková, mimo jiné i autorka několika filmových dokumentů o košíkářství.

Start: Začněte podnikat s Podnikatel.cz