Pokud stát vypíše daň, a ta je v praxi zhusta, masově či dokonce v převážné většině případů obcházena a neplacena, je nutné říci, že v této oblasti stát selhal a neplní to, co plnit má, k čemu je zřízen. Vytváří tím navíc nerovné podmínky, protože poctiví jsou trestáni za svou poctivost, ti, kteří umějí zákon obcházet či šikovně porušovat, jsou odměněni. Současně pak také trpí další skupiny obyvatel a podnikatelů, kteří musí svými daněmi zaplatit mezeru, vzniklou po neplatícím podnikatelském segmentu. V restauracích a pohostinstvích tato situace skutečně existuje. Je však vhodné si tu pěkně popsat a ilustrovat, jak to v branži chodí.
Jak to chodí v hospodách
V restauracích běžně funguje to, co v jiných sférách – výroba, obchod – možné není, a to vyplácení pracovníků takzvaně na ruku. Znamená to, že pracovník hospody, typicky kuchař nebo obsluha u stolu, je buď zaměstnán jen za minimální mzdu, v některých případech vůbec ne (“jakože pomáhá”) nebo je na dohodu či na částečný, maličký úvazek a hlavní peníze dostává mimo, v čistých. Pracovníci v pohostinství si zvykli tento režim využívat a vyšperkovávají ho často k dokonalosti: pracovník je formálně nezaměstnaný a bere podporu, či je coby “nízkopříjmová osoba” příjemcem další finanční podpory ze strany státu. Ve skutečnosti zařezává jako divý v putyce, majitel mu dává peníze v obálce a další ne zrovna drobné si odnese na dýškách. Obrázek pak dokreslují další přivýdělky personálu či přímo krádeže (personál tentokrát nešidí stát, ale majitele podniku, případně hosta), které patří rovněž do hospodského folklóru, ale jdou už nad rámec článku.
V okamžiku, kdy budou všechny tržby v účetnictví, nedostane provozovatel restaurace “do kapsy” ani korunu.
Uvedené postupy mají pro stát tristní následky a vlastně se ani nedivím, že si z toho na financích rvou vlasy, když se jim scházejí výsledky ze staťáku. Nejde však o oškubaný stát, ale o oškubané nás všechny; jestli personál restaurací je oficiálně na pracáku, pak vězte, že mzdu číšníka platíte hezky ze svých krvavě odvedených daní.
Jak časté jsou tyto případy? Mohu posloužit osobní zkušeností (vlastnictví hotelu s restaurací). Nepamatuju jediného zaměstnance, který se k nám kdy hlásil, a neptal se po mzdě na ruku – všichni ji očekávali jako standard. Většina zájemců měla nějakou podporu od státu a když se dozvěděla, že na to nepřistupujeme a že to bude na zaměstnanecký poměr, tak reakce byla obvyklá: no jó, ale to pak přijdu o tuhle podporu, a to mně teda budete muset dát o moc víc.
Není pak potřeba říkat, že ujednání “peníze v čistém” je výhodné i pro majitele podniku. Jeho celkové výdaje – které jsou samozřejmě v tomto oboru nejvyšší složkou všech nákladů – totiž dramaticky poklesnou. Můžeme si uvést i příklad, který je sice poněkud krajní, ale ne neobvyklý. Pracovník Pepa je na podpoře (má řekněme 6 tisíc), kývne tedy i na osmičku na ruku, protože celkově mu to dá už přijatelnou částku v čistém a ví, že si to na dvacku čistého dorovná na dýšku a na drobných vlastních podvůdcích (prodej vlastního zboží, typicky kafe, panáky atd.). Zaměstnance tedy Pepa stojí 8000 Kč.
Nyní druhá varianta. Provozovatel na tuhle hru nepřistoupí a Karla zaměstná, žene všechno přes účtenky a hlídá lokál, takže si jakž-takž ustráží i okrádání ze strany zaměstnanců. Karel, aby si tedy přišel na svou dvacku čistého, musí chtít cca 26 000 hrubého, z čehož ovšem zaměstnavatel odvede dalších devět tisíc, takže ho tento zaměstnanec stojí 35 000 Kč v superhrubé mzdě. (Realita se může mírně lišit podle počtu dětí atd.). To je ovšem propastný rozdíl mezi Pepou a Karlem: 8000 proti 35 000. Vynásobte si to počtem zaměstnanců – řekněme pět u menší, deset u větší restaurace – a rokem a zjistíte, že restauratér v prvním případě ušetří (nebo vydělá navíc, jak chcete) 1.7 milionu ročně, u větší restaurace pak dvojnásobek, 3.4 mil.
Je dobré dát si tato čísla do proporcí s tržbami restaurace: restaurace běžných rozměrů může otočit denně 200 hostů, ročně tedy má tržby osm-deset milionů korun. Je tedy vidět, jak může “úspora” na personálních nákladech zásadně otočit profitabilitu typické hospody. Vzhledem k tomu, že restauratér je spíš malopodnikatel, jsou to pro něj obrovská čísla – v praxi, domnívám se, tomuto pokušení pak málokdo odolá, je-li restaurace jeho hlavním příjmem a je-li v ní navíc v nájmu, takže musí vydělat i na něj.
Aby podnikatel mohl odměňovat své zaměstnance na ruku, musí tyto čisté peníze, které neprošly režimem žádného zdanění, vyrobit. Cesta, kdy vykáže účetní zisk a ten si řádně vyplatí, samozřejmě nefunguje, protože peníze jsou po cestě tvrdě zdaněny. Použije tedy metodu, která je evidentní a proti které právě ministerstvo financí jde: nepřiznává tržby. Zákazník mu zaplatí, hostinský tuto tržbu nevykáže v účetních příjmech.
Zde to však není úplně jednoduché. Hospoda musí “z něčeho vařit”, musí nakupovat suroviny a bečky s pivem. Není možné, aby hostinský zaúčtovával na vstupu metráky jídla a řádky sudů s pivem do nákladů a současně je nepromítal do příjmů na výstupu – pokud by to dělal hloupě “stoprocentně”, berňák by na něj brzy přišel (neboť by ještě požadoval vratku DPH, což je u pohostinství vskutku bizarní představa).
Fint je zde několik.
Finta 1.
První a nejčastější je, že část surovin hostinský kupuje mimo účetnictví, za hotové například v běžném supermarketu. Tyto pak přetvoří v jídlo, které mimoúčetně prodá zákazníkům, a výnos si může vesele strčit do kapsy. Nevýhoda této finty je, že hostinský kupuje s DPH, v potravinách tedy typicky s 15%, a jelikož to neúčtuje, nemůže si DPH odečíst.
Finta 2.
Používá se pak tedy finta druhá, a tou jsou “ztráty”. Pivo se nevytočilo, zkysalo a muselo se vylít. Zelenina zplesnivěla a vyhodila se. S touto fintou hospodští též zacházejí, ale s opatrností, protože to samozřejmě nesmí moc udeřit do očí.
Finta 3.
Třetí fintou je “provaření”: koupíte kilo masa, okrájíte z něj odřezky a máte už jen tři sta gramů, z nichž vyrobíte jen jeden řízek 150 g, protože se to na pánvi, pane inspektore, jaksi smrsklo. (Ve skutečnosti kuchař usmaží dvacet řízků á 75 g masa a 200 g strouhanky, a hosté se jen oblizují.). I zde je však potřeba určité opatrnosti a hospodské prohnanosti.
Finta 4.
Čtvrtá speciální finta se pak používá u alkoholu, zejména u tvrdého, kdy se pořizuje neregistrovaný (nekolkovaný) alkohol a obchází se tak i spotřební daň.
Jak je vidět, možnosti jsou vskutku široké a svědčí o tom, že domácí podnikavé obyvatelstvo je velice vynalézavé. Ministerstvo financí tváří v tvář množství a pestrosti fint usoudilo, že pokud se jim nepodaří docílit, aby veškeré tržby byly účtovány, únikům nezabrání. A mají tentokrát pravdu.
V okamžiku, kdy budou všechny tržby v účetnictví, nedostane provozovatel restaurace “do kapsy” ani korunu, když nepočítám spropitné. Nebude mít z čeho vyplácet bokem personál a byl by sám proti sobě, kdyby nakupoval suroviny mimoúčetně.
Česko, ráj levných hospod
Kdo cestuje hodně po světě, potvrdí, že tak levné a hojné hospody jako u nás nejsou snad nikde. Meníčka “pod tři eura” jsou pravděpodobně vůbec unikátem, a připočtěte k tomu slušné pivo pod euro. Kromě tradice hojných, rozšířených pohostinství, kam nemá problém i rodina se spíše podprůměrnými příjmy chodit na pravidelné obědy (což např. v západní Evropě neexistuje, nedoplatila by se!) hrají roli právě i výše naznačené “úspory”, přesněji řečeno obcházení daňových zákonů, čímž se pronikavě sníží náklady podniku a zlevní nabídka.
Tento faktor není nevýznamný, ba právě naopak. I přes to, že meníčka zrovna nejsou kulinářskými zázraky, jedná se o relativně poctivě uvařená, teplá jídla, která k normálnímu stravování patří; je to pořád lepší než fastfood nebo někde drapnout bagetu z celofánu. Pohostinství je velkým zaměstnavatelem, nabízí službu, o kterou je obrovský zájem a která dokáže oživit i malé obce, kde by bez živé večerní hospody, kde se všichni sejdou a poplkají, jinak chcípl pes. Pokud by nový zákon dokázal situaci “napravit”, tedy hospodským výrazně zvýšit příjmy, došlo by skutečně ke zdražení jak jídla, tak pití (odhaduji o 20 %, ale není za tím žádná “analytická práce”, jen asi kousek zkušenosti z branže) a český fenomén hospody na každém druhém rohu by nejspíš prošel nemalou redukcí. To, že české hospody jsou “pro každého” a ne jen pro skupiny s hodně nadprůměrnými příjmy, počítám za jeden z významných přínosů života u nás a bylo by velice neblahé jej začít likvidovat.
Proto je v návrhu zákona obsažena “vábnička”, která by tuto bolístku aspoň pofoukala: zařazení produkce restaurací do snížené sazby DPH, tedy z 21 na 15 %. Není to málo, ale myslím si, že tato branže by si zasloužila druhou sníženou sazbu, tedy 10 %.
Jak na to?
Jsem názoru, že zavést systém, který by přinutil restauratéry účtovat příjmy, tedy “nejet černotu”, je správný krok, důvody jsem už uvedl výše. Je však správná metoda elektronické evidence tržeb?
Zde jsem na pochybách, a jejich důvody, myslím, není potřeba moc rozvádět. Komplikovanost a nákladnost celého systému, pracnost na straně personálu restaurace spolu s jistým faktorem “šmírování” je velkým negativem. Je navíc otázka, jakým způsobem se zabrání podvody či vůbec ignorování tohoto nařízení: zkušenosti s Chorvatska, kde byl tento systém zaveden, totiž říkají, že ve většině přímořských podniků se účtuje “po starém”, tedy žádné účtenky nikdo nevydává, nic se neúčtuje.
Evidenci tržeb pomocí tzv. registračných pokladníc má už řadu let i Slovensko. Jaká je praxe?
Většina restauratérů má pokladnice dvě. Tržby z jedné vykazuje, druhá pouze tiskne lístečky. Obávám se, že na nějaký mix těchto fint by brzy přišel i český hospodský, neboť jeho vynalézavost je legendární; hitem dneška jsou tzv. “kluby”, což jsou samozřejmě hospody jako každá jiná, jen se prezentují jako soukromé kluby (něco jako oslava u vás v obýváku), kam berňák nesmí.
Aniž bych se v tomto považoval za odborníka, myslím si, že by bylo lepší pouvažovat o jiném způsobu “cukru a biče”, neboť chci-li něco dosáhnout, musím použít jak lákadlo, tak trest.
Lákadlem by mělo být přeřazení restaurací do desetiprocentní sazby, tedy do druhé snížené sazby daně. To by výrazně redukovalo cenovou výhodu mimoúčetního vs. zaúčtovaného (včetně DPH) podnikání: je to v důsledku spíše pět než deset procent rozdílu, protože podnikatel by si mohl odečíst plné DPH i na vstupu. Výsledně by pak nabízené jídlo i nealko pití mohl zůstat zhruba tak levné jako nyní.
Vykazování tržeb by pak mělo být jednoduché, s pomocí účtenky například z registrační pokladny, s nutností ji zaúčtovat (zavést do účetnictví) během krátké doby, řekněme do 24 či 48 hodin. A nyní ovšem přichází to hlavní: při porušení pravidel hry by následovala pokuta, která by byla tak velká, že by to pro restauratéra byl příliš velký risk: řekněme v řádu stovek tisíc, při opakovaném zjištění pak násobně více.
Logika je totiž velmi prostá. Není možné zabránit každé krádeži, ohlídat každý podvůdek – to je příliš nákladné. Proto jsou kontroly náhodné a namátkové (neznamená to ovšem “jednou za dvacet let”, ale spíše “jednou za kvartál”), jsou kvalitní (kvalitní maskování kontrolorů je základem, jednou za uříceného cyklistu v pestrém oblečku, jednou za babičku, co jde jen na kafíčko, jednou za cizince s Německa…), způsob prokázání podvodu musí být nesporný a tresty jsou velké. Současná výše trestů je totiž příliš nízká, prokazování sporné, což restauratéři vědí a stojí jim za to riskovat. Nehledě na to, že většina pinglů pozná kontrolora po čichu.
Nejsem znalcem podobných systémů v západní Evropě, ale vedl jsem o tom pár diskusí s lidmi, kteří venku podnikají a toto v obecné rovině (tj. nevztahuje se to jen na pohostinství) potvrzují: státy nepodezírají každého, že krade, takže nevynucují “sebebonzování” každé jednotlivé tržby na úřad, ale kontrolují – namátkově, ale pečlivě. A za porušení jsou tresty, které jsou tak bolestivé, že… si každý uvědomí, že je přece jenom lepší podnikat poctivě. Je to tedy opačný přístup státu, než je plánován u nás: myslíme si, že jste poctiví, neztěžujeme vám život složitými sebebonzovacími systémy. Ale přece jenom to občas zkontrolujeme, když dopadnete dobře, poděkujeme a popřejeme mnoho zdaru do podnikání, když špatně… no tak jste podvodník a budete přísně potrestáni.
Nevím, jak vy, ale já bych tento, řekněme, německý přístup preferoval velmi silně – na rozdíl od chorvatské cesty.
ČLÁNKY DO MAILU