Žně na venkově pokračovaly také o víkendu. Neděli zemědělci nesvětí jako den slavnostní a odpočinkový, obilí zkrátka musí z pole pod střechu. A tak se po polích rozléhal hluk kombajnů a traktorů, z polí se prášilo a lufťáci mohli – podle momentálního rozpoložení – buď nadávat na hluk, prach (i když modernější stroje práší o poznání méně) a zpomalení dopravy při přejezdu zemědělské techniky nebo obdivovat pracovitost a péči zemědělců. Alespoň tentokrát nebylo na návsi slyšet vrčení sekaček a kvílení cirkulárek.
Žně bez jednotných zemědělců
Žně v České republice však ve skutečnosti už pomalu spějí ke konci. K 10. srpnu podle dat Ministerstva zemědělství sklidili domácí zemědělci z polí téměř 4 680 000 tun obilovin a více jak 1 000 000 tun řepky olejky. Letošní léto ovšem zemědělce vytrestalo povodněmi, při kterých na polích nejvíce utrpěly právě obilniny a olejniny. Škody tak podle ministerstva u obou plodin přesahují 40 milionů korun (celkově se však škody napáchané povodněmi v zemědělství letos vyšplhaly až na 200 milionů korun).
Méně optimističtí jsou sami zemědělci v souvislosti s letošními výkupními cenami obilí. Na anketní otázku zveřejněnou na webových stránkách Agrárního poradensko-informačního centra Agrární komory České republiky, zda letos budou lepší výkupní ceny obilí, odpověděla ne
nadpoloviční většina respondentů. V lepší ceny pak věří necelá čtvrtina účastníků ankety.
Žně už také dávno nepatří mezi hlavní mediální události. Více se jimi zabývají regionální média nebo regionální mutace deníků, než média celostátní. A je to asi dobře, po kombajnech ze znělky hlavních večerních televizních zpráv se zřejmě zasteskne málokomu.
Zemědělská politika EU je?
A jako nejsou žně v centru pozornosti domácího zpravodajství, nejsou ani středobodem života jednoho městysu ve Středočeském kraji, ve kterém pamatuji právě i socialistické žně. Místo organizovaných výjezdů kombajnů za bučení krav z místního Jednotného zemědělského družstva (JZD) žne teď svá pole pár soukromých hospodářů. Evidentně s větší péčí a šetrněji. Z JZD je opět zámek a z tehdy průchozího parku soukromý uzavřený a piplaný zámecký areál. Naštěstí.
Místo bez hrobníka?
Nijak přímo to sice nesouvisí, ale oč soukromí majitelé lépe pečují o svá pole, o to hůře se místní úřad stará o svůj hřbitov. Hrobničina tu od té doby, co zde asi před dvaceti lety zemřel starý místní hrobník – zahradník, prostě není práce na plný úvazek. Hřbitovní domek, dřív obydlený nejen starým pánem, ale také slepicemi, kohouty, králíky a včelami, se rozpadá, z márnice se starožitnými márami se stala obyčejná nepoužívaná stodola, ze skleníků zbývají zarostlé ruiny. Na hřbitově se dřív nakoupilo všechno, co bylo třeba, věnce i květiny – dnes si je sem návštěvníci dovážejí z tramtárie. Hřbitov je jaksi ošuntělý, neudržovaný, chybí mu hrobník – správce jako spiritus agens.
Hrobníkům se přitom zřejmě blýská na lepší časy – pomyslela jsem si nedávno, když ve veřejnoprávní televizi hovořil první český certifikovaný hrobník Jiří Svoboda. A došla mi pozapomenutá souvislost a skutečný příběh o tom, jak si dceru venkovského hrobníka vzal syn největšího sedláka ve vsi.
Pravda ale je, že zato je v našem městysu kde nakupovat, vysedávat, bavit se i vzdělávat. Nákupní centrum (se sortimentem od šroubku a sekery, přes petrolej, školní potřeby, až po lampičku do obývacího pokoje), troje potraviny (zřejmě bez potřeby reklamního boje a dravého marketingu, zato s velkou vahou osobních sympatií), dvě hospody, benzínová pumpa, pošta, kino (i když zavřené přes letní prázdniny), obecní knihovna, mateřská i základní škola, odborné učiliště, Sokol. Řemeslníka na cokoliv tu lze sehnat tak nějak po sousedsku. A to i v případě, že je třeba vykopat hrob. Majitel nedaleké malé soukromé pohřební služby si navíc na řemesle velmi zakládá a na svého mistra, u kterého se jako mladík vyučil, nedá dopustit. Čtěte více: Smrt jako úspěšný předmět podnikání
Venkov se prý přibližuje městům, životní styly se sjednocují, obyvatelstvo na venkově žije městsky (psal například architekt a urbanista Miroslav Baše, který se venkovu intenzivně věnoval). Celkově vzato možná. Lokálně však člověka často překvapí příjemné rozdíly – i v případě podnikání. A to doslova za humny velkoměsta.
ČLÁNKY DO MAILU