O příznivých účincích smíchu na lidský organismus toho již bylo mnoho napsáno. Například jako starší článek na Vitalii o józe smíchu. Ten mne v roce 2013 zaujal na první pohled. Byl uveden těmito slovy: „Smích léčí nejen duši, ale i tělo. Že byste se rádi smáli, ale nemáte čemu? Pak vyzkoušejte jógu smíchu. Ta už vás smát naučí, bez důvodu, bez vtipu. Kdo se směje, prodlužuje si život.“ Tenkrát mne zarazila myšlenka, že vůbec existuje spousta lidí, kteří se nemají čemu přirozeně a od srdce zasmát. Musí se proto smát plánovaně a s centrálním řízením de facto ničemu, aby svému organismu tento blahodárný lék, kterým smích určitě je, dopřáli.
Zákazník si v obchodních řetězcích připadá občas jako blázen.
Podle mne si mnozí lidé jen neumí užít tuto technicky vyspělou a pokrokovou společnost, v celé kráse její úžasně vyspělé blbosti, kterou je zcela prostoupena. Řekl bych dokonce, že hloupost populace jako celku narůstá s narůstajícím % vysokoškolsky vzdělaných osob v ní. Vysvětlit tento paradox ale moc neumím. V každém případě, věci, které nás obvykle naštvou, rozzlobí, přivedou do varu k nepříčetnosti, mají v mnoha případech své úžasné kouzlo. Jsou přímo prostoupeny humorem konkrétní situace jako takové. Chcete-li se bavit a chcete-li se upřímně zasmát a nemůžete pořád najít čemu, stačí v mnoha případech pouze nepromarnit příležitost, která jde sama kolem vás. Poté si dokážete s hlubokým hlasitým nebo i vnitřním smíchem opravdu užít i situace, které by na vás mohly snadno zapůsobit zcela opačně. Nedopusťte to. Chtějte se pobavit. Ta volba je skutečně nezřídka pouze na vás samotných.
V tomto článku nechci více psát o blahodárných účincích smíchu na lidský organismus. Nejsem na to žádný odborník. Chtěl bych pro vás dnes udělat něco více než pouhý publicista. Namísto informací o smíchu se pojďte zkusit přímo zasmát. Snad se mi podaří tím některé čtenáře zaléčit. Věřím, že vás to bude inspirovat k podobnému typu samoléčby, kterého jste určitě také schopni.
Klíčíme se synkem vzácná semínka
Při velkém domácím úklidu se nám nedávno z jedné krásné ozdobné borové šišky vysypalo semínko. Bylo opravdu velké, tak 9–10 mm dlouhé. Šišku jsme si přivezli před několika lety z Chorvatska. Můj mladší synek byl nadšen tím, že necháme semínko vyklíčit. Vzpomněl jsem si, že v nějaké plechové krabičce mám z téže dovolené ještě několik menších semínek z jiné šišky, která byla také hezká. K mému překvapení jsem tu krabičku nalezl a semínka v ní ještě byla. Položili jsme tedy na mističku chumáč vaty, podlili vodou a naše „vzácná“ semínka jsme do vaty vložili. Pravda, tvrdá semínka jehličnanů stará pět let a bílkovinami nabušená macatá fazole – to je asi v klíčení jiná liga. Více než týden se pak nedělo vůbec nic. Zájem syna o klíčení cizokrajných dřevin začal opadat. Rozhodl jsem se semínka vyhodit s přesvědčením, že z toho už nic nebude. A právě v ten kritický den jsem objevil, že jedno z menších semínek pustilo malý klíček. No radost synka byla obrovská. A právě v této chvíli vyklíčila a zapustila kořínek i má příhoda.
Potřebujeme substrát pro klíčení semen
Ihned jsme otevřeli mnoho internetových stránek a hledali, co teď. Co s naším „Sémou“, jak semínko mezitím pojmenoval kluk. Našel jsem někde návod, jak navrstvit do květináčku vhodné materiály pro klíčení semen jehličnanů. Chtělo to tzv. startovací substrát, který se má ještě podsypat drenážní vrstvičkou hrubšího písku či štěrku. Substrát jsme doma neměli. Bauhaus máme naštěstí blízko. Po pohledu do očí syna jsem raději vyjel hned. Kdo ví, co by se mohlo klíčícímu Sémovi stát. Kluk se strašně těšil a já vlastně taky. Už jsem viděl, jak jej pedagogicky zaučím do zahradnického minima, které jsem si právě před pěti minutami nastudoval.
V Bauhausu jsem poměrně rychle objevil 5 l startovacího substrátu a chtěl jsem odjet z oddělení zahrady koupit domů ještě novou sprchovou hlavici. Projížděl jsem přitom náhodou kolem dřevěné palety, na které ležely pytle písku. Byly to velké 20litrové pytle s dětským pískem pro pískoviště. Jeden pytel stál 75 Kč. Kolem palety byla spousta písku vysypaného, jak se občas při manipulaci nějaký ten pytel protrhne. I kolem vedlejší palety, kde byl písek hrubozrnný, byla spousta písku rozsypaného všude okolo. Vzpomněl jsem si, že na spodek květináčku má přijít drenážní vrstva. Než si brát písek z pískoviště před domem, kam chodí močit každý pes, přišlo mi jako dobrý nápad vzít si pár hrstí tady z těch rozsypaných hromádek všude kolem. Nelenil jsem a v oddělení železářství jsem si vzal dva prázdné pytlíky na šroubky a vrátil jsem se zpátky nabrat pár hrstí písku.
Krást se nemá
K situacím, kdy bych měl něco ukrást, mám však odpor. Pytlíčky s pískem jsem tedy řádně vložil do košíku. Byl jsem připraven paní prodavačku upozornit, že jsem si nabral trošku jejich „smetí“ rozsypaného u palet. Chtěl jsem ji požádat, zda bych si tu trošku rozsypaného písku směl vzít domu pro syna na zasazení semínek. Za slušné jsem poté považoval nabídnout, že to samozřejmě zaplatím. S ohledem na téměř nicotnou cenu jsem očekával stejně slušnou odpověď, že si to samozřejmě mohu vzít domů zdarma. Ostatně v košíku jsem měl i jiné zboží za celkem asi 340 Kč a byl jsem tedy platícím zákazníkem. Toho si nadnárodní korporace údajně předcházejí, jak přednášejí jejich zástupci na všech konferencích. Zákaznická sleva 5 % na mém nákupu by ostatně dělala 17 Kč, tedy téměř čtvrtinu celého pytle s pískem. Abyste si představili, co jsem si vlastně chtěl vzít a případně i symbolicky zaplatit, udělal jsem si obrázek. Bylo to maximálně 0,5 litru písku, ba spíše méně.
U pokladny stál…
U pokladny č. 6 stála mladá milá dáma nebo možná – dle věku – ještě i slečna. Namarkovala mi nákup a já ohlásil své dva pytlíky s pískem. Vysvětlil jsem, že jsem si nametl do sáčků jen trošku písku, co zbyl kolem palet z rozsypaných pytlů. Také, že to máme na přesazení vzácných semínek se synkem, který se na to těší. Slečna zjevně znejistěla a zaváhala. Poté, co jí z očí vymizel mlžný závoj, mi velmi slušně sdělila, že mi to nemá jak namarkovat. Neméně slušným hlasem jsem jí sdělil, že bych to opravdu rád zaplatil. Ale dodal jsem, že cena toho písku je tak malá a problémy s markováním tak zjevné, že by byla velmi laskavá, kdyby mi umožnila si to s nákupem vzít domů zdarma jako pozornost společnosti Bauhaus svému zákazníkovi. Ostatně pokud může obchodník udělat svému zákazníkovi radost i svým pouhým smetím a odpadem, neměl by takovou příležitost nevyužít. No ne?
Slečna ztišila hlas, mírně se naklonila a téměř jako tajemství mi sdělila, že to opravdu nemůže udělat. Všude jsou prý kamery a kontroloři by viděli, že mi něco dává, co nemarkuje, a měla by z toho velké potíže. Dát mi to zkrátka nesmí. Poté přistoupila ke košíku a něžně vyndala mé dva pytlíčky s pískem a postavila si je za pokladnu. Asi proto, aby je večer společně s kolegyněmi vysypali do nějakého odpadu. Byl jsem rázem zbaven písku a měl jsem odjet s prázdnou. Smetí totiž nemá v Bauhausu přidělený čárový kód a skladové číslo. Prodavači poté žijí v takovém strachu z pravidel a vnitřní kontroly, že nejsou schopni udělat zcela normální a obyčejné lidské věci, které nejsou ničím proti ničemu. Měl jsem silný pocit, že za těmi monitory v kukaních, do kterých nevidím, sedí někdo, kdo si v rámci studia MBA zaměnil pojem řízení lidských zdrojů za jejich zřízení. Všudypřítomný strach zaměstnanců z porušení pravidel v situacích, kdy nemají tato pravidla už vůbec žádný smysl. Připomnělo mi to současnou situaci v akreditovaných nemocnicích.
Rezignovat, naštvat se, hulákat, nebo ne?
V takové situaci se můžete spravedlivě rozčílit, naštvat, hulákat, křičet a nadávat na hloupost jiných – a budete mít pravdu. Budete mít pravdu, ale už nebudete mít písek. Budete mít pravdu, nebudete mít písek, a ještě budete muset chodit na kurzy jógy smíchu, kde se musíte smát bezdůvodně, protože si příležitosti k normálnímu smíchu nevytváříte nebo necháváte trestuhodně unikat. Rozhodl jsem se nenechat si tuto příležitost uniknout, a na účet nebohé slečny prodavačky i společnosti Bauhaus se alespoň pobavit. Morální právo bylo rozhodně na mé straně.
Slečně prodavačce jsem oznámil, že zcela chápu, že mi pár hrstí písku z podlahy nemůže dát zdarma. Společnost Bauhaus by to mohlo položit. Ostatně nějakou svou cenu má i ta trocha písku i ty dva plastové pytlíčky. Dodal jsem však, že trvám na tom, že si toto zboží nyní koupím a zaplatím. Problém s markováním a absencí čárového kódu ať přijde k pokladně vyřešit nadřízený pracovník. Dále jsem sdělil, že pokud mi bude zabráněno si koupit zboží, mám jako spotřebitel právo na písemné sdělení důvodů, proč mi nebylo vyhověno, jako formu zákonného vyřízení mé reklamace jejich služeb. Slečna mi asi rozuměla jen na půl, ale leklo jí to celou. Zvedla telefon a volala někam do vzdálené kukaně, co má dělat.
Kukaň rozhoduje
Z kukaně přišel zcela strohý a direktivní pokyn, že prodat to nejde a zdarma mi to dát nikdo nesmí. Kukaň zjevně nechtěla zvednout svůj zadek a trápit se s nějakým řešením obyčejného problému obyčejného člověka, který má syna, kterému vyklíčilo týden sledované a zalévané semínko. Skutečné lidské radosti i strasti jsou zaměstnancům korporátů zcela vzdálené. Situace se pro mne začala tedy vyvíjet dobře. Souboj s lidskou leností můžete vyhrát právě tehdy, pokud sami nejste líní. Zůstanete vždy pánem akce tím, že budete trvat na tom, aby lenoch něco udělal. I kdyby měl pouze vstát a přijít, už to je vítězství. Oznámil jsem tedy paní prodavačce, že chci s nadřízeným pracovníkem mluvit osobně a zdůraznil, že budu požadovat písemné odůvodnění, proč si nemohu koupit šest hrstí písku z podlahy, tam, kde se písek přímo prodává. V té chvíli už nás poslouchaly a sledovaly od volných pokladen nejméně 2–3 další prodavačky.
I zaslechl jsem jednu dámu, jak přispěchává na pomoc své zjevně trápené kolegyni: Pane, my za tohle nemůžeme, my jsme jenom zaměstnanci.
Měl jsem už na jazyku, že v takovém případě se chci telefonicky spojit s majitelem společnosti Bauhaus, protože každý zde v této budově je pouze její zaměstnanec. To by ale nebyla optimální pointa. Rozhodl jsem se nehnout se z Bauhausu do té doby, než mi ten písek prodají, i kdyby mne musela od pokladny vyvést jejich ochranka. Už jsem totiž viděl v médiích ten titulek:
Chtěl u pokladny zaplatit, a proto jej z Bauhausu musela vyhodit ochranka
Čekal jsem, že slečna prodavačka bude volat prudérní kukaň podruhé. Zjevně se jí do toho nechtělo. Podívala se na mne a navrhla mi, zda bych si nechtěl koupit za 75 Kč celý ten dvacetilitrový pytel s pískem. (Myslím, že jsem pár vět předtím prohlásil něco v tom smyslu, že o peníze mi teď vůbec nejde, že chci jen ten písek.) Řekl jsem jí, že si žádný pytel písku koupit nechci, protože celý pytel písku vůbec nepotřebuji. Musel bych ho někde vysypat do trávy, což nechci udělat z jiných důvodů. Nicméně navrhl jsem slečně, že pouze za ty dva malé pytlíčky zaplatím 75 Kč jako za celý pytel písku, ať mi tam tedy namarkuje celý pytel. Odvážet si jej ale nikam nebudu, protože ho nepotřebuji. Ať ten pytel někomu prodají klidně podruhé.
Nejde, nejde, nejde… Už jde
Slečna nebyla ještě natolik zřízeným lidským zdrojem, aby ji nenapadlo, že když prodá jeden pytel písku, který nevyskladní, bude jeden pytel písku ve skladovém hospodářství společnosti Bauhaus přebývat. Přijde kontrola z kukaně, proč přebývá materiál a bude se hledat chyba. Kdo prodal ten pytel, který zůstal na paletě? Možná by jej musela do trávy na parkovišti vysypat po službě se svými kolegyněmi sama. Slečna se zmohla na zoufalou odpověď, že to opravdu nejde. Nejde to tak, ani tak, ani jinak. Buď si koupím a odvezu celý pytel písku, nebo nic. Ty dva pytlíčky mi dát opravdu nemůže. Trval jsem opět na zavolání nadřízeného pracovníka. Už jde, už jde, volaly najednou kolegyně.
Sušéf
Jak jsem později pochopil, nebyl to sice onen zadek z kukaně, ale nějaký malý sušéf přeci jen musel vyběhnout vyřešit problém k pokladně ze svého stanoviště. Slečna prodavačka mu vysvětlila situaci. Já jsem sdělil, že trvám na zakoupení vysypaného písku z podlahy, když tady prodávají písek. Kdyby Bauhaus prodával parfémy do pneumatik, pochopil bych, že mi písek prodat neumí. Ale Bauhaus je prodejce písku a není ochoten mi prodat písek, což jako zákazník nechápu. To je jako kdyby vám byl zubař ochoten zaplombovat tři zuby současně, když potřebujete spravit jenom jeden.
Sušéf, či spíše sušéfka zvedla telefon a podruhé se volala kukaň. Již o něco delší hovor střídala místa významného mlčení. Sušéfka musela popsat, kolik že toho v pytlíčcích mám. Poté, co popsala těch šest větších hrstí, přišlo z kukaně nacenění.
Bauhaus má nejdražší písek na světě
Když naštvete lenocha a donutíte jej pracovat a řešit, i když vám předtím dal jasně najevo, že to nehodlá dělat, může být zle. V některých jiných lidských situacích určitě ano, ale u pokladny v Bauhausu spíše nikoliv. Už jsem měl dokonce připravenou druhou pointu. Pokud by mi pytlíky s pískem ani nyní neprodali, požádal bych o jejich vydání s tím, že je řádně vrátím na původní místo. Poté bych je znovu rozsypal na podlahu v oddělení zahrady a scénku bych si samozřejmě natočil na mobil.
Avšak kukaň prohlásila to, co pro ni bylo před 10 minutami zcela nemožné, za nyní již možné. To, že Bauhaus mění přístup k potřebám a žádostem svých zákazníků každých deset minut, nelze spolehlivě označit za svévoli vedoucích zaměstnanců. Možná, že vždy první zářijovou neděli právě v tomto večerním čase dochází ve společnosti Bauhaus ke změně vnitřních směrnic a pravidel. Vyloučit to nemohu. Kukaň tedy napodruhé určila cenu, kterou mám zaplatit za své dva pytlíčky s pískem, jejichž prodej jsem si na obchodníkovi s pískem po více než 10 minutách „jednání“ nakonec vynutil. Cena byla stanovena na 50 Kč.
Dlouho jsem tak rád nezaplatil za tak nehorázně předražené zboží. Počítejte se mnou. 20litrový pytel stojí 75 Kč. Tohle bylo maximálně 0,5 l. Dostal jsem tedy litr písku za 100 Kč (litr za kilo). 20litrový pytel písku posbíraný ručně na podlaze v Bauhausu jako smetí by mne vyšel na 2000 Kč.
Zasmál jsem se a vy můžete také
Když jsem tu historku povídal večer doma, věřte, všichni jsme se upřímně a od srdce zasmáli. Možná jsme se tímto stali i trošku zdravějšími. Jsem moc rád, že nemusíme doma praktikovat jógu smíchu. Tak zle na tom ještě s vlastním přístupem ke světu a ke kouzlu situací, do kterých nás tak často sám přistrkuje, nejsme. A pokud se chcete v Bauhausu pobavit u pokladny i vy, poradím vám. Trik s pískem už je tímto otřepaný. Zkuste si ale v oddělení železářství koupit na váhu pouze jeden malinký šroubek. Proč? No protože v životě často vypadne z nějakého přístroje pouze jeden šroubeček, který poté pouze jeden člověk potřebuje. Proč máte kupovat patnáct šroubků, když potřebujete jenom jeden? A to, že váha není dostatečně citlivá, aby takto malé množství kovu zvážila, to přece není vaše vina ani váš problém. Hodné paní prodavačky by vám ten šroubek věnovaly u pokladny určitě zdarma, ale nesmí. Někdo jim kamerami zřídil lidské zdroje. Proto si nechte zavolat z kukaně vedoucího pracovníka. Od toho tam je, aby vyřešil nedostatky vlastních interních pravidel při jejich praktické aplikaci. A to, že to udělat může, to už víte.
Redakce se rozhodla, že autorovi tohoto článku zaplatí jako satisfakci 50 Kč, pár zrnek písku má tedy zadarmo.
ČLÁNKY DO MAILU