Náklady mohou být rozúčtovány dvěma způsoby. Buď "na kus" nebo "procentuálně dle hodnoty".
Obojí má své výhody a nevýhody. V německu se rozšířil systém nazývaný EC Karte (dnes spřávně Giro Card). Byl naplánovaný jako extrémně nízkonákladový, obchodníci platí z každého nákupu 0,10 EUR bez ohledu na jeho výši. Tento systém má dvě nevýhody:
1) kdekoliv kromě Německa s Rakouska s ním nezaplatíte a zároveň v terminálech EC nezaplatíte jinou kartou než EC. Samozřejmě obchodník může akceptovat i jiné karty, ale z těch už platí standardní poplatky
2) vzhledem k pevné výši poplatku mívají obchodníci stanoven minimální nákup, který je možný platit kartou, většinou 5 EUR.
Platební karty jsou kompromisem mezi několika věcmi. Jedno z nich je riziko zneužití - tedy aby s kartou pokud možno nezaplatil nikdo jiný, než ten, kdo je k tomu oprávněn. Zcela proti tomu jde požadavek na možnost zaplatit pokud možno všude, tedy i v zahraničí, tam kde není k dispozici terminál schopný číst čipy nebo není dokonce terminál vůbec či je dočasně nefunkční (tedy embossované karty a platba přes imprinter). To samozřejmě zvyšuje šanci na podvodné transakce a i ty se musí z něčeho hradit - opět je zde lepší rozpočítání procentem dle výše transakce, než pevná platba.