Aby toho nebylo málo, obnovily i šest set let starou tradici hrnčírny v Levíně. Pod Brdy tvoří ručně malovanou keramiku, na severu Čech zas rozpálily historickou pec.
Z hotelu za hrnčířský kruh
Keramička Magdaléna Brožová je klínecká rodačka. Vystudovala sice hotelovku, ale práce v hotelu ji nenaplňovala. Chtěla pracovat fyzicky a keramice se věnovala paralelně. Učila se točit keramiku na kruhu, získávala praxi, vyseděla za kruhem hodiny a hodiny. Udělala si hrnčířskou rekvalifikaci.
Když odešla z práce na mateřskou, získala svobodu věnovat se víc i keramice a do hotelu už se nevrátila. Přesto i teď využije jazyky a komunikaci s lidmi, kterou si tehdy osvojila. Nejdřív si keramikou přivydělávala, pak se jí začala živit. Doma měla elektrickou pec, ale na jednom semináři se setkala s výpaly dřevem. Poznala jsem, že to je přesně to, co chci dělat,
říká k tomu. První pec na dřevo u ní na zahradě vyrostla v roce 2006, učila se zase od píky, začátky byly trnité. Tvrdí, že je vlastně zázrak, že v oboru podniká. Zařídit keramickou dílnu totiž rozhodně není levná záležitost. Kruh i elektrické pece stojí desítky tisíc korun, jedna cihla pro postavení pece na dřevo stovku. Magdě v začátcích pomohla půjčka od rodičů.
Zafungovaly rodinné a přátelské vazby
Magda se souběžně zajímala o hrnčířskou a keramickou tradici, která po 2. světové válce v Klínci zanikla. Chodila po lidech, mapovala staré originální kusy keramiky, fotila je. Přitom se v roce 2010 seznámila s Ivanou Švarcovou, pravnučkou Antonína Šimůnka. Poslední klínecký hrnčíř Josef Šimůnek byl bratr Ivanina dědečka. Ivana přitom vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, vyzkoušela si i spoustu neuměleckých povolání a jako malířku ji lákala malba na keramiku. Tak Magda vytočila pár kusů, Ivana je pomalovala a výsledek je příjemně překvapil. Začaly pracovat spolu.
Nejdřív si daly cíl vydělat keramikou právě na brožurku o klíneckých hrnčířích, na níž Magda pracovala. Jenže jejich činnost se rozvinula mnohem víc, keramika se líbila a vzbudila zájem. Nejdřív jsme pálily v elektrické peci, ale pak jsme přešly na pálení ohněm, abychom se víc přiblížily původní technologii. Keramiku vyrábíme pořád, zato knížečka nakonec není hotová dodneška. Materiál je totiž mnohem rozsáhlejší a pořád narůstá,
vypráví Magda příběh vzniku unikátní Podbrdské keramiky. Jak dodává Ivana, název zvolily podle toho, jak se ve 30. a 40. letech místní malované keramice říkalo. Byla to právě podbrdská nebo středočeská keramika, což ví z pamětí svého dědečka.
Technologie znovu objevené
Zpočátku pro ně byly oříškem technologie. Nikdo si je nepamatoval. Nevěděly, jak přesně jejich předchůdci keramiku malovali, jaké materiály používali, na kolik stupňů vypalovali. Musely všechno zkoušet, vychytávat barvy, glazury, několikrát změnily dodavatele barev, aby ve vysokém žáru dobře zafungovaly. Zatímco dřívější mistři malovali na bílý podklad, ony přiznávají, že jde o kameninu.
Přečtěte si také, jak dnes funguje košíkářské řemeslo: Až košíkáři vymřou, nikdo to dělat nebude, říká jeden z Březolup.
Zprvu kameninové hlíny kupovaly, pro rustikální styl jejich keramiky jim ale nevyhovovaly. Začaly si proto připravovat svoji hlínu, protože, jak tvrdí, hmota je základ. Opravily si na to stroj. Třeba týden teď věnují jen tomu, že si připravují hlínu – je natěžená z přírody, pak si mísí materiály, přidávají kamínky, kousky želez, aby byla hlína „živá“. Jindy jim přivezou dříví do pece, tak se týden věnují jenom dřevu. Pece stavěla Magda s pomocí kamarádů; oklepávala cihly, spárovala, vařila (jak dodává, neumí zdít). Se vším je spousta práce. Zjistily jsme, jaké jsou naše limity,
konstatuje Magda.
Příběh oslovuje
Důležitá pro ně vždycky byla myšlenka, nikoliv tolik úvahy o podnikání. Měly jsme chuť obnovit něco, co tu někdo jiný zanechal, navázat na odkaz, když můžeme. Řekly jsme si, co která z nás umí, a pustily jsme se do toho. Myslely jsme si, že uděláme čas od času menší série. Vlastně samo se to pak díky zájmu, se kterým jsme se setkaly, mnohem víc rozvinulo,
vysvětluje Magda, která proto trochu upozadila svou vlastní keramickou tvorbu. Za sebou mají i výstavy místní keramiky. Zákazníci se k nim vrací. Příběh zafungoval.
Začaly jsme z nadšení. Ale důležitý je celý příběh za tím, který naši keramiku prodává. Vycházíme z původních malířských vzorů malíře Zdislava Hercíka, který v klínecké dílně, kde se do té doby dělalo užitkové nádobí, hostoval. Vzory naučil malíře Zdeňka Hrubého, který tu pak malířskou techniku vyvinul k dokonalosti,
dodává Ivana. Protože byla ve 30. letech v keramice velká konkurence, vymysleli tu hrnčíři malovanou keramiku jako něco, co je odliší. Bylo to luxusnější zboží. Svou ručně malovanou keramiku přitom malíři signovali.
Hlavní jsou květinové dekory, ale také zvířata, výjevy z krajiny atd. Podle Ivany se při jejich neustálém pátrání po starých původních kusech vždycky někde objeví další obrázek, který ještě neznají. Původní vzory i samy posouvají dál. Nejdřív Ivana jen kopírovala, pak dekor, který je jí blízký, dostala do ruky a zařazuje i vlastní nápady, ale v původním duchu.
Od A do Z všechno samy
Keramiku, v níž je každý kus originál, pálí v peci na dřevo a prodávají si ji samy. Jezdí na farmářské trhy na pražské Náplavce, na keramické a hrnčířské trhy. Začaly se účastnit i trhů v Německu, kde potkávají nejen další zákazníky, ale i kolegy – komunita se tak podle Ivany pěkně propojuje. A prezentovaly se s úspěchem také v Číně, v mece výroby malovaného porcelánu, kde navázaly další kontakty. Postupně si ustálily kalendář i mapu akcí a míst. Větší věci dávají i na Fler.cz. Nejnovější kousky si zákazníci rychle zamlouvají přes Facebook, pro který čerstvé věci Magda s Ivanou vždy nafotí.
Nechrlí velké série levného zboží, které by nabízely obchodníkům. Ačkoliv je naše keramika plně užitná, je to umělecká keramika, která by se spíš mohla prodávat v některých galeriích, ale to dnes moc nefunguje. Navíc s marží, kterou by si na naši keramiku museli v galeriích dát, je neprodejná. Proto děláme všechno od A až do Z samy,
objasňuje Magda s tím, že díky vlastnímu prodeji se setkávají s koncovými zákazníky, kteří se často stávají jejich známými a přáteli.
Jak k prodeji přistupují jinde, se dočtete v článku Zachutnal jim hummus, tak ho začali vyrábět. Inspiraci našli na cestách.
Vzniká síť lidí, kteří jejich keramiku kupují pravidelně, znají technologii, čtyřikrát až pětkrát ročně jezdí na vykládání pecí – na naplnění pece totiž pracují zhruba dva měsíce, pálí pak šestnáct až osmnáct hodin, ve vysokém žáru kolem 1300 stupňů. Nezastírají, že je to náročná cesta. Ale osobní kontakt je pro nás důležitý. Protože je důležitý příběh naší keramiky, nejlépe ho zákazníkům odvyprávíme samy,
tvrdí Ivana.
Obnovování tradic jako osud
Zároveň pořádají jarmark v Levíně u Úštěka. I tam totiž dosahuje jejich snaha o obnovování hrnčířských tradic. Jak to vzniklo? Zmíněný malíř Zdislav Hercík jezdil po různých dílnách. Po 2. světové válce dostal lano do Levína, kde osiřela keramická dílna po Němcích. Byla to jeho poslední štace, v Levíně se usadil, pálil tam ve staré peci, která se doteď zachovala,
vypráví Magda, jak ji její historické pátrání právě do Levína zavedlo.
Tvrdí, že když do dílny vstoupila, byl konec. Byla jsem okouzlená. V Levíně byly dřív desítky dílen, je to městečko prostoupené keramikou. Měla jsem vizi, že by se tam mohl život keramiky obnovit,
popisuje. V roce 2013 uspořádaly v Levíně keramické sympozium, od roku 2014 si dílnu pronajaly a před rokem a půl Magda dílnu koupila. Začaly pořádat jarmarky, kulturní akce věnované řemeslu, Levín je aktivní v iniciativách evropských keramických měst. V dílně ukazují, jak vzniká keramická hlína a jak funguje celé keramické řemeslo. Včetně pálení v historické peci, kterou se po desetiletích nečinnosti podařilo znovu rozpálit.
Dílna, auto – keramika na cestách
Magda pendluje mezi Klíncem a Levínem, postupně se do Levína přestěhuje. V Levíně s Ivanou plánují pálit i velké vázy z podbrdské keramiky. Do dílny – hrnčířského domu zvou koníčkáře i profíky. Pokračují tak v tradici, která trvá už 600 let. Je to zodpovědnost,
dodává Magda, která ve své tvorbě navazuje i na levínskou keramickou techniku.
Ivana žije v Praze. Maluje v Klínci, dojíždí i do Levína. Jejich keramika tak najezdí hodně kilometrů v krabici v kufru auta. S Ivanou i dalšími dvěma malířkami, s nimiž spolupracují, mají vypracovaný převozový systém a logistiku. Magda připomíná, že zatímco ve 40. letech tvořili tým klínecké dílny samí chlapi, jak je vidět na zachovaných fotografiích, teď je to pro změnu ženská záležitost. Uvažují trochu o někom, kdo by spolu s Magdou keramiku točil, ale zatím se nikdo vhodný neobjevil.
V naší práci je skvělé, že má svůj vývoj, někam vás vede. Máte chuť zkoušet další věci. Já si třeba přičichla také k malování na porcelán a Čína můj zájem podpořila. Je tu spousta možností kudy pokračovat dál. Nejsme vázané striktní výrobou, nejsme manufaktura, která jede. Jsme tvůrkyně, které si práci řídí samy,
uzavírá Ivana.
Zjistěte také to, jak ve své dílně pracuje dýmkař Jan Klouček.
ČLÁNKY DO MAILU