Obavy, že lidé budou "simulovat", nejsou tak úplně od věci. Ale na druhou stranu budou simulovat kratší dobu; z vlastní zkušenosti můžu říct, že od zavedení bezplatných prvních tří dnů se mnozí mí známí snažili nemocenskou co nejvíce protahovat, aby si "přišli na své". Místo toho, aby si šli na dva dny "lehnout" s akutním průjmem nebo bolestí v krku, leželi čtrnáct dní se střevní chřipkou potažmo angínou. Marodit krátce se zkrátka nevyplatilo, takže zaměstnanec (zejména v hůře placených profesích) v konečném důsledku chyběl déle.
Druhým poněkud nešťastným důsledkem nízké menocenské je to, že zaměstnanci v zájmu vlastní peněženky přecházejí nakažlivé choroby typu chřipka, takže pak v práci stejně sedí, pochrchlávají a koukají jak půl sůvy z nudlí (produktivita nula, plat sto procent) a navrch ještě nakazí zbytek pracoviště.
Já tedy říkám, dejte jim hned od začátku sto procent, jako je to v Dánsku. Ať se to platí částečně ze státních peněz (například ve formě nějakého pevného paušálu) a zbytek ať se dorovnává ze zvláštního nemocenského fondu, kam si zaměstnanec bude "spořit" podle svého uvážení. Když si zaměstnanec vyčerpá nemocenský fond, dostane jen státní část, dokud si zase nenaspoří - a bude to. Kdo si bude spořit víc, bude moci být nemocný déle za plný plat.
Přestaňme konečně lidem kecat do toho, jak často a jak dlouho budou nemocní; přiznejme si, že platy v ČR nejsou takové, aby nás k něčemu podobnému opravňovaly. :-) Dejme jim do ruky prostředek, aby si míru nemocenské - a své účasti na ní - nastavili podle svého, podle svých potřeb a představ.
Je nelogické, aby si někdo při prvních neplacených dnech prodlužoval stonání, jelikož si na své (jako kdyby byl v práci), jak říkate, nepřijde nikdy. Možnost přecházení je však reálná. Osobně se domnívám, že nejlepší systém je proplácení nemoci firmami, které budou mít větší motivaci hlídat simulování. Samozřejmě by pak příspěvky měly směřovat firmám, které by se samy rozhodly jako součást firemní politiky o velikosti nemocenské.. Bojím se toho, co vy žádáte. Tj. aby si lidé (zaměstnanci) nastavovali sami míru nemocenské - to by pak nepracoval nikdo.
Umělé prodlužování nemocenské je zcela reálný jev v hůře placených profesích. Svého času jsem známému pomáhal s agendou firmy a opravdu to vychází tak, že ti nejméně placení lidé jsou nemocní nejdéle. Příčina je prostá: práce těch lidí je ohodnocena natolik špatně, že se jim stejně dobře vyplatí brát polovinu mzdy a nikam nemuset. Ušetří za dopravu, méně toho snědí, méně toho vypijí, boty neošlapou, kalhoty neprošoupou... a ještě mají celý boží den svatý pokoj. A když jim neproplatíte tři dny na začátku, oni si je prostě nastaví na konci.
Proplácení nemoci firmami mi připadá zhůvěřilé vůči těm firmám, které jsou už takhle dost zatíženy tím, že jim chybí zaměstnanec. To, co navrhuji, je, aby si nemocenskou z části propláceli sami zaměstnanci. Stát by dával nemocným nějaký rozumný minimální základ a zbytek by se bral z nemocenského fondu, kam by si zaměstnanec podle vlastního uvážení odléval nějaké to procento z platu. Při nemoci by si pak mohl zaměstnanec určit, do jaké míry chce svou nemocenskou financovat z fondu. Fond by byl samozřejmě ryze dobrovolný a navíc úročený (ovšem jen tehdy, když by se z něj po určitou dobu nečerpalo).
Příklad 1: Pan Josef Hulán se na svůj svátek zlískal do bezvědomí, teď je mu zle jak psovi a v práci by byl houby platný. Dovolenou nedostane, protože už mu žádná nezbývá, jde tedy k doktorovi a úspěšně nasimuluje střevní chřipku. Jelikož však pan Hulán raději pije než počítá, nedával si do nemocenského fondu nic a bude teď týden doma sušit hubu za paušální státní nemocenskou.
Příklad dvě: Paní Jana Janotová trpí na dutiny a prakticky každé jaro a podzim kvůli tomu zůstává minimálně čtrnáct dní doma. Protože je spořivá, dává si část výplaty do nemocenského fondu, z nějž si následně během marodění dorovnává plat do plné výše, takže nemusí sedět v práci a obtěžovat kolegy svým pšíkáním a posmrkáváním. Navíc už má v nemocenském fondu naspořeno tolik, že kdyby se jí náhodou něco stalo, mohla by si dovolit strávit na nemocenské třeba dva měsíce a stále by pobírala plný plat.
Příklad tři: ráno se probudím a není mi dobře, nejradši bych se zahrabal a tiše zdechnul. Vím, že mi nic není a že zítra mi bude zase dobře, takže nehodlám sebe ani doktora ztrapňovat tím, že budu sípat a předstírat kašel. Zvednu tedy telefon a zavolám do práce, že si beru den z nemocenského fondu. Protože nemám neschopenku, nedostanu paušální státní nemocenskou; díky penězům v nemocenském fondu však přesto dostanu za ten den plný plat - a nejlepší na tom je, že nikdo není škodný, protože za ten den strávený doma dostanu zaplaceno SVÝMI VLASTNÍMI penězi. A co je obzvlášť milé: nepřijdu ani o jediný den dovolené! :-)