Odpovědnost zaměstnance za škodu. Kdy a jak ji můžeme uplatňovat?

Jestliže zaměstnanec takto k odvrácení škody zakročí a sám přitom nějakou škodu způsobí, tak za ni neodpovídá, jestliže nebezpečí sám nevyvolal a postupoval při zákroku přiměřeně. Těžko tedy bude například zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci, který předešel hašením rozšíření požáru, náhradu škody za počítač poškozený vodou. V případě, že zaměstnanec svou povinnost zakročit zanedbá, je zaměstnavatel oprávněn po něm požadovat náhradu škody až ve výši trojnásobku svého průměrného měsíčního výdělku. K porušení pracovní povinnosti nemusí dojít jen v místě práce.

Čtěte také: Škodu způsobenou zaměstnancem musí vždy platit firma. Máme jasný příklad

Jestliže se ani přes veškerou prevenci nepodařilo vzniku škody zabránit, nevzniká zaměstnanci odpovědnost automaticky. Zákoník práce v ust. § 250 stanoví, že zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zákon však dále jednotlivé aspekty tohoto ustanovení nerozvádí, a tak je jejich výklad spíše otázkou judikaturní a doktrinální. V prvé řadě je tedy potřeba, aby došlo k porušení povinností při plnění pracovních úkonů nebo v souvislosti s nimi. 

Tím se rozumí porušení nejen interních pracovních směrnic, pokynů zaměstnavatele a vedoucích zaměstnanců a pracovní smlouvy jako takové, ale i jakékoliv porušení obecně závazného právního předpisu. K porušení nemusí dojít jen v místě výkonu práce, ale i například na služební cestě, nebo když zaměstnanec v rozporu s pokyny zaměstnavatele používá služebního automobilu. Aby se toto porušení dalo posuzovat jako porušení při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi, je podstatné objektivně posoudit, zda se jedná o činnost, která věcně, místně a časově odpovídá činnosti konané pro zaměstnavatele bez ohledu na motivy nebo pohnutky zaměstnance.

Škodou může být i ušlý zisk

Zákoník práce pro vznik odpovědnosti zaměstnance za škodu počítá se vznikem škody, definici tohoto pojmu však nepodává. Vychází se tak z obecné nauky, kdy škoda je chápána jako újma, která se projeví v majetkové sféře zaměstnavatele a lze ji objektivně vyjádřit, nejčastěji v penězích. Škoda vzniká jako následek jednání zaměstnance a je možno ji napravit buď navrácením do původního stavu, nebo finanční kompenzací. V pracovně právní oblasti tak zaměstnavateli může vzniknout škoda nejen zničením jeho majetku ze strany zaměstnance i jako důsledek nutnosti hradit škodu způsobenou zaměstnancem třetímu subjektu, ale i jako ušlý zisk v podobě toho, že majetek zaměstnavatele v důsledku konání zaměstnance nevzrostl o to, o co by jinak vzrostl.

Příčinná souvislost není ani tak otázkou právní

Aby vůbec odpovědnost zaměstnance mohla vzniknout, je potřeba, aby vznik škody byl v příčinné souvislosti s jednáním zaměstnance. Pokud by teda zaměstnanec porušil pracovní povinnosti a škoda vznikla, nicméně tyto dva jevy by nebyly navzájem v poměru příčina-důsledek, zaměstnanec by nebyl odpovědný. Otázka příčinné souvislosti rovněž není v zákoně řešena, nicméně zde je to z čistě pragmatického důvodu, že se nejedná ani tak o otázku právní, jako spíše reálné skutkové posouzení vzniklé situace. Jestliže dojde k více škodním událostem, je každou potřeba posuzovat vzhledem k jednání zaměstnance zvlášť v konkrétních souvislostech.

Zavinění rozhodne i o výši možné požadované náhrady

Posledním rozhodujícím faktorem pro vznik odpovědnosti zaměstnance za vzniklou škodu je zavinění. Zde pracovní právo veskrze vychází z trestněprávní nauky. Aby mohla být náhrada škody na odpovědném zaměstnanci vymáhána, je potřeba minimálně zavinění z nedbalosti. Je přitom na zaměstnavateli, aby toto zavinění prokázal. Stejně jako v trestním právu je otázka zavinění silně subjektivní a k jejímu posouzení je potřeba vycházet ze všech individuálních okolností dané události. 

Jedinou výjimkou, kde toto neplatí, je odpovědnost za schodek na zaměstnanci svěřených hodnotách, se kterými je oprávněn disponovat, nejčastěji s penězi, ale i s ceninami, zbožím, zásobami a jinými hodnotami, které jsou předmětem obratu nebo oběhu. Ani zde však neodpovídá zaměstnanec objektivně bez ohledu na zavinění, ale může se vyvinit, pokud prokáže, že schodek vznikl bez jeho zavinění. Tady důkazní břemeno, které jinak nese zaměstnavatel, je v tomto případě obrácené. Zda je škoda zaviněná úmyslně či z nedbalosti, potom rozhodne o tom, jakou výši náhrady škody je zaměstnavatel oprávněn po zaměstnanci požadovat.

Čtěte také: Co vás zaručeně zničí? Pravidelné drobné krádeže ve vašem obchodě

Nedbalostní škody hradí zaměstnanec maximálně do výše 4,5násobku svého průměrného měsíčního platu v době, než škodu způsobil. U škod úmyslných může zaměstnavatel požadovat náhradu škody v plné výši, stejně jako u škod způsobených v opilosti nebo pod vlivem zneužitých návykových látek a v případech prokázaného schodku u svěřených hodnot nebo v případě ztráty svěřených věcí. To, jakou výši škody bude zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat, mu po vzájemném projednání, nejpozději do měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá, sdělí písemně. Na výši požadované náhrady škody se strany mohou dohodnout. Jestliže se věc dostane až před soud, je v odůvodněných případech hodných zvláštního zřetele oprávněn tuto výši přiměřeně snížit.