Organizujete služební cestu? Do odpracované doby se čekání či spánek na cestě nepočítá

Problematiku cestovních náhrad řeší zákoník práce. Popisuje se zde výčet náhrad, na které má nárok zaměstnanec i osoba samostatně výdělečně činná, včetně maximálních sazeb stravného za dobu strávenou na pracovní cestě. Co ale není až tak zřejmé, je doba strávená zaměstnancem na pracovní cestě a její posouzení z hlediska pracovního výkonu. Může být celodenní pracovní cesta přesčasem? Co je skutečným výkonem práce a co čekáním či odpočinkem? Čtěte více: Cestovní náhrady v roce 2010

Přesčasem je jen výkon práce. Odpočinek se nepočítá

Doba trvání pracovní cesty je doba od jejího nástupu v určeném místě až po návrat z pracovní cesty do určeného místa. To je důležitý údaj z hlediska posouzení délky pracovní cesty a výpočtu nároku na stravné. Stejně tak je ale důležité i určení, která část pracovní doby se považuje za výkon práce a zda náhodou nejde o přesčas. Zaměstnanci bývají na pracovní cestu vysíláni z různých důvodů. Může jít například o uzavírání smluv, nákup materiálu, jednání s klientem nebo účast na školení. Logické je, že po tuto dobu nevykonávají práci nepřetržitě. Určitou část dne stráví v dopravním prostředku, čekáním na klienta, odpočinkem a při vícedenním pobytu i spánkem. Čtěte více: Změny v cestovních náhradách v roce 2010

Ptejte se odborníka v poradně Mzdové účetnictví

PhDr. Dagmar Kučerová

mzdový poradce

Položit dotaz

K vysvětlení uvedené problematiky nejlépe poslouží názorný příklad:

Účast na školení za účelem prohlubování kvalifikace se považuje za výkon práce. Podle § 230 odst. 3 zákoníku práce přísluší za tuto dobu zaměstnanci mzda nebo plat. Výkonem práce je však i ostatní činnost na pracovní cestě, která zasahuje do stanovené pracovní doby. A to v souladu s ustanovením § 210: Doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí. V uvedeném případě se tedy do odpracované doby započte i cesta na školení, případně doba strávená na ubytovně od 6 hodin do počátku semináře v 8 hodin. Čtěte více: Vzdělávání zaměstnanců jako daňově uznatelný náklad?

Přesčasem je výkon práce mimo stanovenou pracovní dobu. Tím bude doba prvního semináře od 14.30 do 17 hodin. Za tu přísluší zaměstnankyni mzda nebo plat, případně náhradní volno. Čas strávený zaměstnancem na pracovní cestě mimo pracovní dobu jinak než výkonem práce není a nemůže být přesčasem. Do pracovní doby se nezapočítává. Čtěte více: Za neposkytnutí kompenzace přesčasů může být uložena pokuta

Rekapitulace příkladu:

1. den školení

• 6 – 8 hodin = začátek pracovní doby a současně odjezd na školení (překážka na straně zaměstnavatele, mzda se nekrátí)
• 8 – 17 hodin = seminář (8 – 14,30 hodin výkon práce v pracovní době, 14,30 – 17 hodin – výkon práce nad stanovenou pracovní dobu, tj. přesčas)
• od 17 hodin doba odpočinku – do odpracované doby se nepočítá.

2. den školení

• 6 – 8 hodin = začátek pracovní doby, doba strávená čekáním na školení (překážka na straně zaměstnavatele, mzda se nekrátí)
• 8 – 14 hodin = seminář (výkon práce)
• 14,30 – 17 hodin = cesta domů (14 – 14,30 hodin – pracovní doba strávená na cestě – mzda se nekrátí, 14,30 – 17 hodin – doba na cestě mimo stanovenou pracovní dobu, do odpracované doby se nepočítá a není přesčasem).

Zjednodušeně se dá říci, že v době trvání pracovní cesty je vše, co zasahuje do pracovní doby zaměstnance, výkonem práce nebo překážkou na straně zaměstnavatele, při které se mzda nekrátí. Dobu, která do stanovené denní pracovní doby nezasahuje, je nutné posoudit zvlášť. Buďto se jedná o výkon práce, v tom případě jde o přesčas nebo se jedná o čas strávený čekáním, odpočinkem, cestováním atd. Tato doba není přesčasem, do odpracované doby se nepočítá a nepřísluší za ni ani mzda, případně plat.

S vysláním na pracovní cestu zaměstnanec musí souhlasit. Obvykle je tento souhlas součástí pracovní smlouvy. Celkovou dobu vyslání zaměstnance na pracovní cestu ani vzdálenost od místa jeho bydliště zákon nijak blíže nespecifikuje. Pouze, že zaměstnance lze vyslat na pracovní cestu jen na dobu nezbytné potřeby. A tu určí zaměstnavatel.