Pošta doručuje v pečlivě vybrané době, kdy je doma minimum lidí - u nás kolem deváté ranní. Kdo pracuje. je v práci pokud nejede na směny a nemá náhodou odpolední nebo noční, protože i ta nejklouzavější pracovní doba začíná zpravidla v devět. Školáci a študenti jsou ve škole, důchodcové a maminky na mateřské zhusta na nákupech ... pošťáci to znají a doručují jenom papírek, protože svůj obvod docela znají a vědí že nemám co být doma. nýbrž v práci, když náhodou doma jsem.
Takže zajet na poštu a platit předražené porto - to si raději zajedu na výdejní místo, přijde to levněji.
No a když se obtěžují, je to různé - od arogantního zaječení v domácím telefonu "poštáááá" a když seběhnete čtyři patra dolů, tak jste seřván, že máte ssebou jenom tisícovku a nikoliv odpočítanou částku a na nesmělé pozeptání, pročže nedoručují ke dveřím, je zaječeno "kam bych přišla, kdybych musela vždycky lézt ty schody" (no, dáma měla dobrých třicet kilo přes váhu, tak se to dalo pochopit; nepochopil jsem ovšem, proč pošta na místo doručovatele nasazuje jedince fyzicky doručení obtížně schopného) až po samozřejmé doručení ke dveřím (čtvrté patro bez výtahu) s popřáním dobrého dne - ale to se stalo jednou jedinkrát.