Když jsme začínali (1992, -OSVČ) podnikat, platili jsme na soc. a zdravku taxativně 500,-Kč/měsičně, zbytek se zdanil dle výše zisku - 15%. 20, 25, 32, 40, 47% a hotovo. Co nedostal stát přímo - 500,-Kč/měsíčně, tak vybral na daních.
Žádného zaměstnance nezajímá kolik mu strhne zaměstnavatel na socku a zdravku, ale kolik dostane do ruky. Ani doktora nezajímá kolik pacient odvedl, a léči ho. Dle mého, by měl stát stanovit jednu pevnou měsíční částka na pojištěnce, za tu by stát garantoval základní zdravotní, sociální služby a stejnou výši důchodu. Čím víc si člověk vydělá tím víc si může sám odložit i na důchod. Jsme si rovni. Ostatní "nadstandard" si každý může, dle svého rozhodnutí, zajistit sám, ať vhodnou investici nebo svým pojištěním. Jedno osobní číslo pro identifikaci pojištěnce (žádné rodné č.) jeden účet u státu na vše.
Pokud někde v tomto systému chybí peníze, stát je tam stehně musí dosypat a nemůže si dovolit aby zkolaboval. A kde vezme peníze? Zase z daní. Peněz je dost, ale užírají je zbytečná, uměle vytvořená tuzexová pracovní místa. Má nějaký vedoucí úřadu zájem ztenčovat svůj aparát, když je placen podle počtu podřízených?
Zjednodušilo by se ale vše, a těch báječných křesel co by ubylo, to by bylo najednou lidí do práci. Žádné pracovní agentury. Muselo by se ale chtít vyházet.
Tyto změny k ničemu nevedou, jen se plýtvá penězi lidským potenciálem.