Tibeťanů žije v Česku málo, tibetská kultura se tu však těší oblibě. Pozornost má i Dalajláma, který nedávno vyprodal Lucernu a nastavil politikům zrcadlo.
Od cestování k podnikání
Indie, Nepál a Tibet (či místa, kde žijí Tibeťané v exilu) patří mezi frekventované turistické destinace. A často právě cestováním začíná podnikatelská cesta spjatá s tímto regionem. To je také případ Jiřího Engliše, který tsampu, tedy tradiční tibetské jídlo z mletého praženého ječmene, poznal a zamiloval si během svého pobytu v indickém Himálaji a v Nepálu. Když se vrátil, začal tsampu připravovat nejprve pro sebe a své přátele. Z toho se postupně zrodil nápad zkusit nabídnout ji více lidem a prodávat. Tsampa je chutná, zdravá, k tomu velmi praktická, a to mě motivovalo se o ni podělit a dostat ji mezi lidi,
vysvětluje zrod svého podnikání. Lidé podle něj totiž rádi zkouší nové věci, o kterých četli nebo slyšeli, což se týká i věcí z Tibetu a Indie, včetně jídla. Prodej tsampy si navíc od začátku spojoval také s tím, že by z něho mohl později podporovat tibetskou kulturu a lidi, kteří žijí nejen v exilu. Což se děje zatím spíš nepravidelně a symbolicky,
dodává.
Čtěte také: Podnikají v Česku, ale pod kůži se jim zadřelo Japonsko
Kontakt s tibetskou, nepálskou a indickou kulturou Jiřího Engliše ovlivňuje i ve způsobu, jakým podniká. Bez toho si to, že nabízí tsampu, ani nedokáže představit. Kromě samotné tsampy jakožto produktu je pro mě důležitý etický základ, taková ta základní lidská dobrota, laskavost. V těchto zemích jsou to hodnoty vlastní hlavně lidem praktikujícím buddhismus, džinismus a další z této oblasti pocházející filozofie a cesty životem,
říká pro server Podnikatel.cz. A upřesňuje, jak takové hodnoty vypadají v jeho praxi: Pracuje poctivě, fér a s laskavostí. Bere ohled na ostatní a na životní prostředí. A to, jak připomíná, nejen při výrobě a prodeji tsampy, ale i v osobním životě.
Nepálský přítel, který vymýšlel podnik
Jan Kulveit se pustil do podnikání obšírněji a je spojený hned se třemi podniky – s čajovnou Dharmasala v pražském Karlíně, tibetským bistrem Momos tamtéž a s e-shopem Tibetskedeky.cz. Na začátku jeho aktivit opět stál fakt, že má rád Himálaj. Před mnoha lety tam nejdříve odjel lézt, ale, jak prozrazuje, zamiloval si nejen hory, ale i tamní kulturu a lidi.
Pak mě jeden nepálský kamarád přesvědčil, ať spolu děláme nějaký ´byznys´- jemu zkrachovalo jeho drobné podnikání, ale místo, aby si řekl o nějakou podporu či půjčku, začal vymýšlet nějaký podnik,
pokračuje Jan Kulveit, kterého sice dlouho živilo IT, ale z Himálaje si vždycky přivážel batohy nacpané krásnými věcmi. Tak se svou tehdejší přítelkyní vymyslel, že vytvoří e-shop s rukodělnými a řemeslnými výrobky a založili Tibetskedeky.cz. Uvažovali i o nějaké formě neziskovky, ale pak usoudili, že rozvojová pomoc je velmi složitý problém a konkrétně v Nepálu je jí snadné i uškodit. Obchod nám přišel bezpečný, Nepálci samozřejmě obchodovat umí a jednáme s nimi jako s rovnocennými partnery,
dodává.
Po několika letech otevřel čajovnu, kde spojil lásku k Himálaji se svou láskou k čaji. Dharmasalu označuje spíš jako podnik pro radost. Mám rád čaj a českou čajovou kulturu, čajomilem jsem asi dvacet pět let a někdy v životě jsem chtěl založit čajovnu,
říká. Tvrdí, že založit tibetskou čajovnu byl docela přirozený nápad. A bistro Momos k ní přibylo tak, že mu přišla čajovna trochu moc komplikovaná na to, aby do ní lidé přišli v poledne. Momos je jednodušší koncept, zdravé himálajské jídlo k obědu, uprostřed Karlína. Teď se snažíme rozšířit ještě velkoobchod s čajem, dovážíme velmi kvalitní čaje, a postupně se o nás dozvídají třeba kavárny nebo obchody,
prozrazuje další podnikatelské záměry.
Čtěte také: Před lety vydala první číslo časopisu z obýváku, teď s ním pronikla i do trafik
Hostů, kteří si přijdou dát čaj do Dharmasaly nebo jídlo do Momos, podle Jana Kulveita stále přibývá. Což považuje za přirozené, protože jsou to ještě mladé podniky. Českou čajovou kulturu vidí jako světově unikátní a skvělou, ale zatím docela mimo obzor lidí, kteří se věnují gastronomii. Obecně větším trendem je tu kopírovat věci odjinud. Paradoxně kdybychom Dharmasalu nějak zkopírovali třeba do San Francisca nebo New Yorku, měli bychom tam pravděpodobně víc pozornosti než tady,
uvažuje a dodává, že poměrně nadšenou skupinu hostů tvoří cizinci. Hodně Čechů podle něj bylo v čajovně naposledy někdy v devadesátých letech a představují si, že tibetská čajovna je místo zaplněné hustým dýmem, v němž se daří esoterii. Dharmasala je bez dýmek a potkáte v ní mnohem spíš příznivce racionality než vědmu – čaj je skvělý nápoj k intelektuální práci či hovoru,
upozorňuje však.
Čajomilec se utkal s byrokracií
V Dharmasale i v bistru Momos se inspirují himálajským přístupem k pohostinnosti, který Jan Kulveit označuje za vstřícný, jednoduchý a upřímný. Není v něm podle něj nic snobského. Když se zastavíte v teahousu někde v horách, tak vám s láskou připraví čaj a pár dobrých jídel, kterých se dobře najíte. Ale nedemonstrujete tam třeba svůj sociální status,
srovnává.
A nakonec porovnává i podnikání v Česku s tím v Nepálu nebo Indii. Když se třeba v Nepálu chcete živit vařením čaje, stačí vám k tomu koupit si vařič a konev, posadit se na ulici a je z vás čajvála. Pokud budete vařit dobrý čaj, můžete se tak uživit, i když byste třeba neuměli číst a psát,
popisuje a přidává svou zkušenost, kdy mu byrokracie nutná k tomu, aby mohl legálně vařit a prodávat čaj v Česku, zabrala tři čtvrtě roku. A zahrnovala tak tři měsíce čisté práce několika vysokoškoláků. To mi přijde absurdní a v podstatě dost asociální,
uzavírá.
Smlouva znamená nedůvěru
Teprve několik měsíců je v Praze, kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad, otevřená tibetská restaurace AMA. Je to počin Tibeťanů, kteří žijí v Česku. Jedním z důvodů otevření restaurace bylo, že v Čechách žilo jenom deset Tibeťanů; chtěli jsme pracovat a žít více dohromady,
objasňuje pro server Podnikatel.cz Jamyang Shenphen Bhutia, jeden z majitelů restaurace. Navíc, jak dodává, přátelé dnešním majitelům podniku už dlouho říkali, aby restauraci otevřeli. Vždycky jim totiž chutnalo jejich jídlo. A v Česku navíc žádná tibetská restaurace provozovaná přímo Tibeťany zatím nebyla.
Čtěte také: Vyrábí ponožky. Byznys překvapivě kvete
Ačkoliv za krátkou dobu, kdy restauraci provozují, ještě nevypozorovali žádné trendy a preference u svých zákazníků, má Jamyang Shenphen Bhutia obecně pocit, že o tibetskou kulturu a jídlo je zájem. Lidem u nás chutná a líbí se jim design restaurace,
tvrdí.
A jak je jejich styl podnikání ovlivněný tibetskými kořeny? Tibetské a evropské podnikání je podle spolumajitele restaurace velmi odlišné. Vysvětluje, že v Tibetu se podniká úplně jinak – lidé něco vyrobí nebo koupí a pak to prodají, neexistují účtenky, záruka a podobně. Většinou se ani nepodepisují smlouvy, platí to, na čem se lidé ústně dohodnou. Osobně mám například stále ještě divný pocit vzájemné nedůvěry, když něco podepisuji,
prozrazuje Jamyang Shenphen Bhutia s tím, že AMA samozřejmě funguje podle českého systému.
ČLÁNKY DO MAILU