Oním mužem, který dává přednost starému před novým světem, je Vít Kašpařík. Výrobce hudebních nástrojů z Velkých Karlovic může být inspirací pro všechny, kteří sice musí živit rodinu, ale zároveň odmítají podstupovat nikdy nekončící boj o zákazníky a zakázky. Ono to totiž jde i bez toho. Jen člověk musí být šikovný a jít si za svým cílem a přesvědčením. Právě tak žije i Vít Kašpařík, který se ale v mládí původně dal na práci s kovem. Líbila se mi práce se železem jakožto tvůrčím materiálem, mám rád hlavně výrobu kovových plastik. Absolvoval jsem slévačskou průmyslovku, ale nikdy jsem se tím nechtěl živit. Neměl bych dobrý pocit, kdybych musel dělat věci sériově. Vzalo by mi to radost z práce a tvorby,
říká Vít Kašpařík.
Po škole si proto prošel celou řadou profesí i zemí. Když mu táhlo na pětadvacátý rok, začal se víc a víc zajímat o výrobu hudebních nástrojů. Toto nadšení nepřišlo jen tak bezdůvodně. Výrobou hudebních nástrojů se totiž živil i jeho otec, od něhož už v dětském věku získával základní dovednosti. Když se s rodinou přestěhoval do Beskyd, začal se jeho zájem ubírat směrem k lidovým nástrojům. Zjistil jsem, že už je v tom regionu skoro nikdo nedělá a řemeslo v podstatě zaniká, což mi přišlo jako velká škoda. Ponořil jsem se proto do výroby a začal na sobě pracovat. Jednoduché píšťalky už jsem si vyráběl v dětství, ale bylo potřeba se profesionalizovat. Pochopil jsem, že pokud se výrobou nebudu zabývat denně a nezískám rutinu, nikdy do toho neproniknu tak, jak bych chtěl. Zájem se proto stal živností,
popisuje začátky své kariéry Vít Kašpařík.
Tradiční výrobní postupy, netradiční podnikatelská filosofie
Má živnostenské oprávnění k výrobě a opravám hudebních nástrojů, které ho nijak nelimituje v zaměření, což mu naprosto vyhovuje. Stále je totiž přesvědčený, že sériová výroba, byť i v malém množství, není nic pro něj. Chce si zachovat svobodu a tím pádem i radost z tvorby. Proto je jeho záběr až neuvěřitelně široký a není schopen spočítat, kolik druhů nástrojů vlastně pod jeho rukama vzniká. Základ tvoří lidové rustikální nástroje. Do kategorie dechových patří nejrůznější lidové píšťaly a flétny ze dřeva, ale také kostí či rohů, nebo fujary a klarinety. Třeba kostěné píšťalky dělávám velice běžně. Jsou to jedny z nejstarších a zároveň nejjednodušších nástrojů. Zvukově nejkvalitnější jsou ty z ptačích kostí. Například husí nebo labutí kosti mají ideální dutiny, které vydávají krásné tóny. Rozsah přes oktávu pak mají flétny vyrobené z kostí daňků a jelenů. Jsou to kvalitní nástroje, které se běžně používaly ještě v barokní hudbě,
vysvětluje zručný řemeslník.
Celou řadu lidových dechových nástrojů dělá ze dřeva, a to hlavně ze dřeva černého bezu. To je snadno dostupný materiál, který k výrobě píšťal používali i naši předkové a Vít Kašpařík jen navazuje na jejich tradici: Vyrábím rustikální píšťalky, které nemají tolik otvorů jako zobcové flétny. Ty moje, které vychází z historických předloh, mají jen šest i méně dírek a nejsou tedy náročné na hraní. Podle sluchu se na ně naučí každý a dají se díky tomu skvěle využít třeba při muzikoterapii. Mrzí mě, že už děti neučíme hrát na tyhle jednoduché nástroje.
Vedle dechových nástrojů se zaměřuje i na výrobu dlabaných housliček, kterým je schopný díky strunám ze skopových střívek dát i původní jemný zvuk. Pokud si ale takové housle objedná aktivní hudební soubor, většinou žádá struny kovové. Ty totiž mají silnější zvuk a nejsou tak náročné na ladění. Struny ze střívek se musí ladit dlouho a opakovaně. Proto se kdysi kapely rozehrávaly. Dnešní doba je ale rychlá a žádá téměř okamžitý výkon, čemuž se museli podřídit i muzikanti.
Inspiraci pro svou tvorbu čerpá Vít Kašpařík v muzeích, se kterými často spolupracuje, ale především hodně spoléhá na svůj cit, sluch a intuici. V muzeích už často najdete jen kopie. A já nechci dělat kopie kopií. Můj táta vždycky říkal, že to, co se dochovalo, nemělo ve své době dobrou kvalitu a moc se nepoužívalo. Kvalitní nástroje byly neustále v permanenci a hrálo se na ně až do jejich úplného zničení,
říká výrobce. V jeho portfoliu najdeme i nástroje pro barokní hudbu, které ve své době patřily ke špičce. Ty Vít Kašpařík dělá pro skutečně profesionální muzikanty v mistrovském nebo nestandardním ladění 415.
Nebrání se ale ani exotičtějším zakázkám, mezi které patří indiánské flétny siyotanky nebo tradiční japonské flétny shakuhachi. O ty si řekli sami zákazníci. Stejným způsobem přišly na svět třeba i jednoduché dechové dudy, pastýřské trouby nebo brumle, ve valašském nářečí grumle. Mám je v různých laděních podle přání muzikantů a nabídku jsem rozšířil i o vlastní retní grumli. Jde o kovové nástroje, takže se díky nim vracím ke své původní profesi. Tu ale využívám i pro výrobu pracovních nástrojů, abych si udělal nože, dláta nebo vrtáky, které potřebuji,
dodává Vít Kašpařík. Stejně jako není schopný odpovědět na to, kolik nástrojů vyrábí, nemá konkrétní odpověď ani na otázku, na který nástroj rád vzpomíná nebo je hrdý. Zkrátka prohlásí, že prvním nástrojem byla asi píšťalka z pampelišky, kterou udělal jako malé dítě. A nejraději má vždy ten nástroj, na kterém zrovna pracuje, protože má rád proces tvorby. Baví ho, že každý kus je originál, který přizpůsobí na míru budoucímu majiteli.
Poměrně specifický je i jeho přístup k práci. Jen málo výrobců by totiž přiznalo, že se nesnaží dělat výrobky v nejvyšší možné kvalitě. I to má ale své opodstatnění. Nepracuju na dlabaných housličkách dva měsíce. To by musely stát minimálně 60 000 korun. Ty moje pořídíte i za méně než 10 000 a jsou tedy finančně dostupné. A taky nikdy nedělám jen jeden objednaný kus. Vždycky vyrobím aspoň dva nebo tři nástroje, zákazník si vybere ten, který se mu líbí a společně ho dotvoříme. Zbylé pak nabídnu ve volném prodeji. Nemá smysl pracovat na jednom nástroji dlouhý čas a snažit se vyladit ho k dokonalosti, protože takový pak nemusí hráči sednout. Například u dechových nástrojů záleží na technice dýchání a podobně. Nástroj se musí doladit k hráči, ne naopak. Když dejme tomu vyrobím flétnu, která má výjimečný zvuk, pak ji radši záměrně neudělám vzhledově hezkou, aby si ji vybral skutečně jen dobrý muzikant, který si ji zaslouží,
vysvětluje Vít Kašpařík.
Řemeslo zůstane v rodné chalupě
Vít Kašpařík se snaží, aby o něm moc lidí nevědělo. Záměrně proto žije stranou a nepropaguje svou práci na internetu. Vystačí si jen s telefonem. Je spokojený, když si ho najdou jen ti, kteří mají k hudebním nástrojům a hudbě takový vztah jako on sám. Když dostane zakázku na výrobu desítek flétniček pro nějakou školu, je z toho prý nešťastný. Náladu mu naopak zvednou jednotlivé a rozmanité objednávky. Nechtěl by skončit jako známý flétnař a být zahlcen jen jedním typem objednávek. Díky tomuto přístupu se jeho hudební nástroje dostávají jen do správných rukou a přesto je schopen uživit početnou rodinu. Mezi jeho zákazníky patří mimo jiné přední hudebníci české folkové a lidové scény, hrají na ně šermířské a jiné historické skupiny, nebo prostě jen obyčejní lidé, kteří mají to štěstí, že na Víta Kašpaříka několikrát do roka narazí při ukázkách v rožnovském skanzenu a něco si objednají.
Život je příliš krátký a člověk by se měl snažit stihnout co nejvíc. Já nechci být zahlcený jedním typem práce a být na ní závislý. Nechávám všemu volný průběh. Práce přichází nahodile a to mi vyhovuje. Že se tím připravuju o zakázky, mě vůbec netrápí. Manželku a našich pět synů uživím. Kdybych se víc propagoval, musel bych někoho zaměstnat. Já ale chci řemeslo, pokud o to budou mít zájem, předat svým dětem. Takhle je to tedy ideální stav,
dodává Vít Kašpařík. A důkazem toho, že i takto se dá nahlížet na podnikání a přitom netřít bídu s nouzí, je i to, že na jeho nástroje hrají lidé v USA, na Novém Zélandu i na ruském Altaji.
ČLÁNKY DO MAILU