Podnikatel versus zákony: Boj s větrnými mlýny

Nástrah na podnikatele je v českých zákonech celá řada a jejich výčet by byl velmi dlouhý. Břetislav Ošťádal, předseda představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, nicméně upozornil na Dni podnikatelů ČR na tři absurdní nástrahy, které v pomyslném hodnotícím žebříčku zaujímají přední místa:

• rodná čísla jsou volně přístupná v internetovém obchodním rejstříku
• restriktivní pravidla zaměstnávání cizinců
• úředníci (například finančních úřadů) nenesou osobní zodpovědnost za svá rozhodnutí

Rodná čísla na internetu: Podnikatele čekají potíže, stát nikoliv

Rodné číslo je podle Zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů v platném znění, osobním údajem. Na zpracovnání osobních údajů se vztahují zákonné předpisy. Každá právnická osoba nebo podnikající (případně nepodnikající) fyzická osoba, která chce osobní údaje (tedy mimo jiné i rodná čísla) zpracovávat, musí tuto skutečnost oznámit Úřadu pro ochranu osobních údajů, který provádí dozor nad dodržováním zákonem stanovených povinností při zpracování osobních údajů. A vede volně přístupný registr zpracování.

Po přijetí zákona tak například musela zmizet rodná čísla zaměstnanců z pracovních smluv. Pro podnikatele to znamenalo zaměstnanecké smlouvy přepsat, aby dostáli zákonným povinnostem.

Kdo má však to štěstí a je majitelem společnosti, jejím jednatelem, členem správní nebo dozorčí rady či členem představenstva, musí se smířit s tím, že jeho rodné číslo bude volně přístupné na internetu. Konkrétně v elektronickém obchodním rejstříku. A to ze zákona.

Povinné údaje zapisované do obchodního rejštříku totiž stanoví Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, kde se podle paragrafu 35 do obchodního rejstříku zapíší „u fyzické osoby rodné číslo nebo datum jejího narození, nebylo-li jí rodné číslo přiděleno”. V souvislosti s digitalizací obchodního rejstříku se pak rodná čísla ocitají na internetu.

Zjednodušeně řečeno: Za chování, které má stát posvěcené zákonem, čekají podnikatele až mnohamilionové sankce.

Podnikatelům chybí zaměstnanci, stát slibuje zelené karty

Podle paragrafu 35 Zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je zaměstnavatel povinen nahlásit každé volné místo příslušnému úřadu práce. A to včetně charakteristiky volného pracovního místa a do 10 dnů. Neprodleně, nejpozději do 10 dnů, je také povinen ohlásit obsazení tohoto volného místa. Obsadit si ho již kupodivu může sám.

Z vlastní předchozí zaměstnavatelské zkušenosti v malé společnosti bych to, co se děje mezi nahlášením volného místa a jeho obsazením, popsala takto: Úřad práce sice dělá, co může, ale zaměstnavateli tím nepomůže. Na volné místo totiž posílá kdekoho. Pokud je v požadavcích například výborná znalost práce na PC, přijdou všichni, kteří právě absolvovali kurz práce na PC a umí (s nadsázkou) počítač zapnout. A to pomíjím skutečnost, že i tak rutinní požadavek jako je dnes schopnost zaměstnance pracovat uživatelsky na počítači, je nutné pracovnímu úřadu podrobně popsat. Zaměstnavatel si nakonec najde zaměstnance sám, ale byrokracii je učiněno zadost.

Pokud by chtěl zaměstnavatel přijmout na volné místo cizince, musí mu to úřad práce povolit. Podle zákona o zaměstnanosti lze totiž na volné pracovní místo přijmout cizince pouze na základě povolení příslušného úřadu práce. A to pouze tehdy, pokud místo není možné obsadit uchazečem o zaměstnání. Žádost o povolení a vydání povolení na dobu určitou samozřejmě podléhají poplatku. Cizinec pak musí mít nejen povolení k zaměstnání, ale pochopitelně také povolení k pobytu.

Ani pokud se firmě povede zaměstnat cizince, nemá vyhráno. Úřad práce totiž dozoruje také vysílání cizinců na služební cestu. Řečí zákona se služební cesta rovná „vyslání k výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání”. Takové vyslání je zaměstnavatel povinen předem písemně oznámit úřadu práce. Ovšem, a to je absurdita „na druhou”, pouze pokud se jedná o vyslání na dobu 7 – 30 dnů. Povinnost se totiž nevztahuje na služební cestu kratší než sedm a delší než 30 dnů.

Zelené karty: Pozdě, ale přece

Ministerstvo průmyslu a obchodu ústy ministra Martina Římana slibuje v příštím roce rozjet projekt zelených karet. Zelené karty by měly zaměstnávání cizinců zjednodušit.

Zákonné restrikce týkající se zaměstnávání cizinců lze jistě pochopit, pokud mají účinně chránit trh práce. Nelze je ale pochopit tam, kde domácí zaměstnanci prokazatelně chybí.

Trocha statistiky. Podle oficiálního portálu pro podnikání a export Businessinfo.cz bylo v lednu 2007 k dispozici 2700 volných programátorských míst. Zájemců však bylo jen 800. Ve finančnictví připadalo na 1912 míst pouze 446 uchazečů. Není tedy na zelené karty až v roce 2008 poněkud pozdě?

Podnikatel se může soudit, ale úředník je téměř nedotknutelný

Úředníci českých finančních úřadů nejsou osobně zodpovědní za svá rozhodnutí. Špatné rozhodnutí úředníka přitom může v nejhorším případě znamenat i krach podnikatelského subjektu. Potěšitelné je, že s úřadem se už lze soudit. V roce 2003 začal konečně fungovat Nejvyšší správní soud, který je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Díky novému správnímu řádu (Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění Zákona č. 413/2005 Sb. účinného od 1.1.2006) má podnikatel více možností, jak se proti postupům úřadů bránit. Podnikatel se také může soudit o náhradu materiální i nemateriální škody (ve druhém případě se jedná například o ztrátu dobrého jména).

Jenže co hrozí konkrétnímu úředníkovi, který špatně rozhodne, což může mít pro podnikatele fatální důsledky? Na úředníka se vztahuje zákoník práce. Jen v opravdu závažných případech, jako je třeba korupce, může být obžalován z trestného činu. Zjednodušeně řečeno: Podnikatel krachne, ale úředník jen přijde o prémie.

Kdo je bohatší, může zaplatit víc

Další absurdní pravidlo čeká třeba startujícího podnikatele, který zakládá společnost. Založení, zrušení nebo změna právní formy obchodní společnosti nebo družstva znamená návštěvu notáře. Podle Vyhlášky o odměnách a náhradách notářů a spávců dědictví č. 196/2001 Sb. si notář může stanovit odměnu pevnou částkou nebo procentuálně z tzv. tarifní hodnoty. Tarifní hodnota je podle vyhlášky hodnotou předmětu úkonu. V případě obchodní společnosti se považuje za tarifní hodnotu základní kapitál.

V praxi to tedy může znamenat, že čím menší základní kapitál (podle obchodního zákoníku nejméně 200 000 Kč), tím méně si notář vyúčtuje. U notářů se zkrátka nepěstuje žádné rovnostářství: Kdo je bohatší, ať platí víc. Co na tom, že dokumenty, které si „chudá”a „bohatá”firma od notáře odnesou, mohou nakonec vypadat prakticky stejně.

Výčet legislativních absurdit, se kterými se podnikatelé v praxi setkávají, by mohl pokračovat do nekonečna. Každý podnikatel má navíc mezi absurditami určitě svoji vlastní favoritku. Podle toho, v jakém oboru podniká.