Svou dílnu Kámen Rejda má v areálu statku v Brumově Bylnici, kde má prostory na práci s velkými kusy kamene, sochařství i restaurování nejrůznějších památek.
Obor byl trefa
Jiří Rejda věděl od začátku, že bude kameníkem. Věnovali se tomu i jeho předci, a to dvě nebo tři pokolení. A v tradici bude pokračovat i jeho syn Vojta, který nyní dělá školu restaurování a pracuje také s jeho nástroji. Jiří Rejda vystudoval tříletý obor kamenictví a čistě náhodou šel tehdy s kamarádem dělat přijímačky na kamenosochařství, protože se mu ten obor líbil. Vrátil se tedy zpátky do školy, a to i přesto, že tehdy už rok pracoval.
Byla to trefa, opravdu dobrá. Studia byla jednoduchá, co se týče praxe a technických i uměleckých věcí nebo modelování, to mi šlo samo,
vzpomíná.
Právě přes obor kamenictví se tak dostal k sochařství a dále až k opravám památek. V začátcích mu vše přišlo jednoduché – hlavní bylo dobře dělat práci a pořád pracovat. Nečekat, až přijde příležitost. Začal jsem dělat jednoduché věci, třeba pomníčky, a mezi tím jsem začal opravovat kříže a v mezičase sochy. Jak jsem prokládal obory kamenictví restaurování a sochařství tak všechny už zabírají stejný prostor,“ popisuje. Člověk by se potřeboval naklonovat, aby každá část mohla dělat jeden obor a hlavně ještě jeden navíc jen pro rodinu,
dodává s úsměvem manželka Kateřina.
Jiří Rejda si pochvaluje, že díky tomu, že se věnuje těm třem věcem, je to zajímavější a ta pestrost ho víc baví. Právě všechno skloubit a zorganizovat je nejdůležitější. S tím souvisí také schopnost odhadnout své schopnosti, časové i fyzické. ADůležitá je podle něj také komunikace se zákazníky, především je důležité upřesnit si, co a jak. Tady se nesmí šetřit na vhodných materiálech nebo na kvalitě. Ono to vždycky láká si tu práci nějak ulehčit, dělat jednodušeji, aby člověk víc vydělal, ale když by pak měl řešit reklamace, tak se to nevyplatí. Musí se zvolit dobrá cesta,
dodává Jiří Rejda.
Nástroje jsou poklad
V Brumově pracují s mnoha materiály. V kamenictví je to nejčastěji se žulou, protože je nejtvrdší a také nejvíce odolná. Kříže u cest jsou nejčastěji z pískovce, do vnitřních prostor se zase hodí mramor. Za sebou má práce také z betonu nebo šamotové hlíny. Co se týče soch, ty Jiří Rejda modeluje do hlíny, a to do maximálních detailů. Na hliněnou sochu si udělá formu z lukoprenu, kterou je možné rozebrat, a do dutiny se napěchuje směs. Nejčastěji tak vyrábí sochy pro církevní účely nebo drobné sošky do zahrad. Z hlediska materiálu se dneska dá sehnat všechno. Je však důležité si dobře vybrat,
doplňuje.
Důležité je také nářadí, a to především takové, aby pasovalo do ruky. Není třeba mít velké množství nástrojů, stačí to základní. Někdo může mít hodně nářadí, ale když nemá cit, tak nenalezne ten pravý nástroj. Když jsem modeloval v hlíně, stačily mi dvě špachtličky a udělal jsem toho hrozně moc,
popisuje Jiří Rejda. Jiný případ je v kamenictví, kde je potřeba mít opravdu kvalitní diamantové nástroje.
Přečtěte si o kováři pracujícím hlavně s kladivem: Hlavní je kladivo, říká kovář, který v dílně v Polabí tvoří pro klienty na míru
Práci Jiřímu Rejdovi ulehčilo také získání pokladu. K tomu se dostal, když na inzerát hledal sochařský stojan a navštívil pána, kterému po dědovi zbylo ruční nářadí. Koupil tak od něj bedničku plnou dokonalých nástrojů, jež se v dnešní době v takové kvalitě nedají koupit. Do té doby jsem si nějak poradil, ale jak jsem je měl, to bylo parádní. Měl jsem z toho velkou radost, že jsem to mohl koupit. Byl to pravý sochařský poklad,
vysvětluje s úsměvem.
Od modelu k soše
V sochařině má Jiří Rejda někdy předem dané zadání a jindy volnou ruku. Na začátku je kresba – prvotní skica, ale rozhodující je až model. Jedná se o dokonalou plastiku, která je prostorová a můžete se na ni podívat ze všech stran. Na základě modelu si lidé řeknou, co chtějí. Model je však malý a lidé mohou požadovat změny, ještě když je výtvor v hlíně. Tehdy si mohou říct, že chtějí upravit nějaký detail nebo třeba přidat drobnost,
vysvětluje.
Když zadavatelé jen řeknou, co chtějí, a Jiří Rejda musí vše vymyslet, je to složité. Bez podkladů musí dlouho vymýšlet a jde tak o práci navíc. Naposledy tak dělal bronzový reliéf na Svatý Hostýn pro orelskou jednotu. Námět musel mít smysl a také myšlenku. Výsledek měl nakonec velký ohlas a Jiří Rejda za něj dostal i vyznamenání. Musel jsem k tomu něco říct, tak jsem řekl, že jsem v nevýhodě, protože je živí mluvení a mě jen ruce. Tak se všichni smáli a projev se jim líbil,
vzpomíná.
Ruce živí také Magdalénu Brožovou a Ivanu Švarcovou, o kterých jsme psali v článku Obnovily keramickou tradici a propojily tak umění s podnikáním. Přečtěte si jak
Jedna socha zabere několik měsíců. Jiří Rejda nejvíce času věnoval mramorové soše metrové ruky s názvem Křehkost života, ve které je zárodek dítěte v děloze matky. Mramor je tvrdý materiál a bylo zde riziko, že někde praskne. To jsem byl na úřadu práce, tak jsem řekl paní, ať mě hlavně neposílá do práce, že si dodělám sochu a pak už mě tam nikdy neuvidí,
vzpomíná. Tuhle sochu má dodnes a patří jeho ženě. Další práce, která zabrala dost času, byla ta, které se věnoval na vojně. Většinu času na vojně strávil výrobou sochy strážního vojáka se psem z polyesterové pryskyřice patinované na bronz. Mělo to jeden háček pokud nestihne sochu dokončit do konce vojny tak bude na vojně dokud nebude hotová, ale pokud bude dřív tak …bude vojna kratší. Dopadlo to dobře,
usmívá se.
Bylo třeba opravovat
K restaurování se Jiří Rejda dostal tak, že bylo třeba opravovat chátrající kříže v katastrofálním stavu. Kříže byly z pískovce, on z něho dělal, tak ho oslovili a tak to začalo,
popisuje Kateřina Rejdová. O kříže nacházející se ve vesnicích a také u cest se do roku 1989 nikdo nestaral a většina lidí je natírala barvou – například babičky je jen celé políčily. Byly tak barevné , jejich povrch se uzavřel a pískovec pod barvou trpěl. Takové kříže jsou skládané z několika kusů a někdy je třeba jich až polovinu vyměnit. Tyto opravy jsou náročné a je s nimi moc práce, ale Jiří Rejda je dělá rád, protože ta práce je za ním vidět. Křížů už je opravených přes 50. Nejvíc tady v okolí,
dodává. Nemůže proto jet přes vesnice a nevidět někde svou práci. Když se nejedná o kříže, tak o sochy nebo kamenné vybavení kostelů. V kamenictví dělali totiž několik oltářů a svatostánků například do kostelů v Poteči, Lačnově, Dolní Lhotě, Jasenné nebo Tichově.
Restaurátorství bere Jiří Rejda tak, že je důležitá každá věc – že každý výtvor může mít pro člověka význam. Jen u oprav pro obec je důležitější dodržovat termíny, a to kvůli dotacím. U pomníků zákazník pochopí a přijme, že bude mít s výrobou zpoždění. Všechno je důležité, vždy je dobré vědět termín, ale když se nestíhá, tak se to musí zavčasu obvolat. A je dobré naučit se odmítat práci, je krásná a dělám ji rád, ale nezblázním se. Nejde brát vše,
popisuje Jiří Rejda dále.
Restaurování se věnují také starožitníci. Přečtěte si jejich příběh: Navštívili jsme starožitníky. Jak funguje jejich byznys?
Práce dělá práci
Zákazníci Jiřího Rejdy tvoří tři základní skupiny: soukromé osoby, obce a farnosti. Každá z nich je přitom důležitá. Nabízet se přitom vůbec nemusí, tak to bylo jen v začátcích. Dnes jsou prezentací realizace a také starostové si mnohé mezi sebou poví, což funguje samo o sobě. Občas se Jiřímu Rejdovi někdo ozve i přes web. Rejdovi jezdí také na akce, hlavně na Mikulášský jarmek do Valašských Klobouk a na Dýňobraní do Drysic. Mají možnost se tam ukázat a Jiří Rejda si vždy přiveze i nějaké poptávky, ať už na sochy nebo nějaké drobnosti. Lidé vidí, že existujeme a fungujeme. Navíc je to i poděkování zákazníkům, dostanou perník, štamprli, pokecáme si a celkově je to tam o lidech. Jsme tam pro ně,
dodává.
Když Jiří Rejda jede kolem nějaké opravené památky, je šťastný, že ji někdo opravil a není naštvaný, že to nedělal on. Naopak je rád, že to vůbec někdo opravil. U spousty věcí je tak rád, že není jediný, kdo to dělá, že se to rozloží mezi lidi. V tom záběru, který mám, mi stačí míň. Kdybych měl jenom kamenictví, tak budu dělat hroby až po Zlín, po Vsetín, ale když to mám rozdělené, tak mi stačí od každého trošku,
doplňuje. Do budoucna by se chtěl nejvíc věnovat rodině a při tom si restaurování a sochařství nechat, ale mít jej víc jako koníček než práci a zabývat se autorskou tvorbou. V plánu mám velké sochy, které zaujmou a hlavně pobaví… Práce dělá práci,
uzavírá.
Podívejte se do kamenolomu pod názvem SB kámen (Sobotka & Brož kámen):
ČLÁNKY DO MAILU