Pokud nemáte živnostenské oprávnění, 60% paušál nemůžete uplatnit, potvrdil soud

Podnikatelka uplatnila 60% paušál, i když neměla živnostenské oprávnění

Překladatelce z okresu Jeseník v Olomouckém kraji neuznal finanční úřad v daňovém přiznání uplatnění 60% výdajového paušálu, jelikož překladatelka neměla živnostenské oprávnění. Finanční úřad tak příjmy překladatelky posoudil jako příjmy z jiného podnikání, ke kterému je potřeba podnikatelské oprávnění ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) zákona o daních příjmů, k nimž se váže možnost uplatnit paušální výdaje ve výši 40 % z příjmů, a doměřil daň.

Podnikatelka podala žalobu k soudu, ve které argumentovala, že i když neměla živnostenské oprávnění, fakticky živnostenské podnikání (pobírala příjmy z překladatelské činnosti) vykonávala, čímž naplnila podmínky uvedené v § 7 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů pro využití 60% výdajového paušálu. Podle překladatelky nebylo podstatné, zda byly naplněny všechny formální znaky živnosti, ale zda fakticky vykonávala živnost. Žalobkyni v získání živnostenského oprávnění nic nebránilo, jednalo se z její strany pouze o formální opomenutí. Žalovaný měl jednat v souladu se zásadou materiální pravdy a podle § 8 odst. 3 daňového řádu měl vycházet ze skutečného a nikoli formálně právního obsahu právního jednání. Neurčitost daňových zákonů lze dle Ústavního soudu překlenout jedině výkladem ve prospěch daňového subjektu (in dubio mitius), doplnil argumentaci podnikatelky Krajský soud v Olomouci.

Překladatelka se dále hájila, že výklad finančního úřadu vede k možnému porušení zákazu dvojího trestání. Uvalení vyšší daňové zátěže na daňový subjekt z důvodu, že podniká bez oprávnění, je podle podnikatelky de facto majetkovou sankcí. Současně ale může být takové osobě podle § 61 odst. 3 živnostenského zákona uložena pokuta za přestupek spočívající v provozování živnostenské činnosti bez živnostenského oprávnění. Smyslem § 7 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů je zvýhodnit ty poplatníky, kteří fakticky vykonávají živnostenskou činnost a tím podpořit živnostenské podnikání, nikoli trestat ty, kteří nesplňují všechny formální podmínky, dodala podnikatelka.

Přečtěte si také:

Místo skutečných výdajů můžete uplatnit paušální. Připomeňte si jak

Bez oprávnění není živnost, určil soud

Krajský soud však žalobu zamítl s tím, že podle § 2 živnostenského zákona platí, že „živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem“. Aby tedy bylo možné konkrétní činnost považovat za podnikání, musí být splněno 5 znaků: samostatnost, soustavnost, výkon vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku. Stejné znaky je nutné splnit i k tomu, aby konkrétní činnosti bylo možné označit za živnost ve smyslu § 2 živnostenského zákona. Nadto však musí být podle uvedeného ustanovení splněn také další znak, a sice dodržení podmínek stanovených živnostenským zákonem, mezi něž náleží získání živnostenského oprávnění, uvedl soud v rozsudku.

Podle soudu sice překladatelka mohla materiálně provozovat překladatelskou a tlumočnickou činnost odpovídající volné živnosti, příjmy z této činnosti však nemohly být vyhodnoceny jako příjmy ze živnostenského podnikání ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, neboť podnikatelka žádným živnostenským oprávněním nedisponovala. Výklad žalovaného je proto správný a naopak výklad žalobkyně, zcela pomíjející definici živnosti uvedenou v § 2 živnostenského zákona, nelze označit za jemu rovnocenný, a tudíž skutečně nebylo namístě aplikovat zásadu in dubio mitius. Samostatnou činnost žalobkyně je sice bezesporu možné označit za podnikání ve smyslu § 420 odst. 1 občanského zákoníku, nikoli však za podnikání živnostenské podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, podotkl soud.

Daň není trestní sankce

Soud také odmítl argumentaci dvojího trestání. Správce měl povinnost zkoumat, zda podnikatelka naplnila požadavky § 7 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů, přičemž dospěl k odlišnému výkladu zákona než podnikatelka. Doměřená daň však není trestní sankce, jelikož jejím účelem není potrestat konkrétní osobu za určité protiprávní jednání, nýbrž získat prostředky do veřejných rozpočtů. Ve snížení uplatněných výdajů, což ve finále vedlo ke zvýšení daně, tedy správní trestání spatřovat nelze, a tudíž ani nemůže dojít ke kolizi se skutkovou podstatou jakéhokoli přestupku, dodal soud.

Podnikatelka se s rozsudkem nesmířila a podala kasační stížnost. V ní mimo jiné uvedla, že pokud se v § 2 zákona o živnostenském podnikání hovoří o podmínkách stanovených zákonem, tak podmínky výkonu živnosti jsou stanoveny v § 6 a § 7 živnostenského zákona. V nich se však nehovoří o nutnosti disponovat živnostenským podnikáním. Z toho lze podle překladatelky dovodit, že se nejedná o podmínku živnostenského podnikání dle § 2 živnostenského zákona.

Situace není tak jednoznačná, připustil NSS

Ani u NSS ale podnikatelka nakonec neuspěla. NSS připomněl svoji dosavadní judikaturu, podle které platí, že provozuje-li fyzická osoba, byť dlouhodobě a samostatně, soustavnou činnost pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, aniž by měla živnostenské oprávnění, nejedná se o provozování živnosti ve smyslu § 2 živnostenského zákona. Příjmy dosažené z této činnosti proto nelze podřadit pod § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů a uplatnit k nim 60% výdajový paušál.

Přestože NSS kasační stížnost odmítl, připustil, že zákonodárce nevymezil definiční znaky živnosti tak jednoznačně, jak by se mohlo na první pohled zdát z dosavadní judikatury. Zároveň ovšem nesouhlasí s podnikatelkou, že podmínkami, které lze považovat za definiční znak živnostenského podnikání, jsou pouze podmínky uvedené v § 6 a § 7 živnostenského zákona a že živnostenské oprávnění jednou z těchto podmínek není. Tato argumentace je totiž v rozporu s ostatními ustanoveními i smyslem a účelem živnostenského zákona.

Zákon o živnostenském podnikání například jednoznačně počátek výkonu živnosti volné spojuje až s ohlášením, nikoliv s faktickým zahájením činnosti, což jednoznačně svědčí o tom, že je nezbytné, aby podnikatel disponoval živnostenským oprávněním k tomu, aby bylo možné jeho činnost považovat za řádnou živnost. Výklad stěžovatelky, že živnostensky podniká ten, kdo splňuje podmínky § 6 a § 7 živnostenského zákona, není správný. Musel by totiž mimo jiné vést k závěru, že pokud podnikatel přestane splňovat podmínky živnostenského zákona stanovené v § 6 či § 7, tak jím vykonávanou činnost nelze již nadále bez čehokoliv dalšího považovat za živnostenské podnikání. Tak tomu ovšem není, upozornil v rozsudku NSS a odkázal na podmínku bezúhonnosti, jakožto všeobecnou podmínku provozování živnosti.

Pokud by byl podnikatel provozující živnost pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s podnikáním anebo s předmětem podnikání, přestal by sice splňovat podmínku bezúhonnosti, to však neznamená, že by okamžikem nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku nebyla jeho činnost dále živnostenským podnikáním, tedy byla bez dalšího nelegálním podnikáním. Živnostenské oprávnění musí zrušit živnostenský úřad a teprve až poté by dotyčný neprovozoval živnostenské podnikání.

Živnostenské oprávnění je nezbytnou podmínkou

Podle NSS je tak zřejmé, že dispozice živnostenským oprávněním je nezbytnou podmínkou klasifikace určité činnosti jako výkonu živnosti. Splnění podmínek stanovených zákonem zkoumá živnostenský úřad. Pokud dospěje k závěru, že je podnikatel splňuje, zapíše jej do živnostenského rejstříku. Pokud vyhodnotí, že je nesplňuje, zahájí řízení a rozhodne o tom, že živnostenské oprávnění ohlášením nevzniklo.

Dispozice živnostenským oprávněním proto nemůže být jednou z podmínek v § 6 či § 7 živnostenského zákona. Jedná se až o důsledek ohlášení a splnění zákonných podmínek. Není proto rozhodné, že disponování živnostenským oprávněním není jednou z podmínek v § 6 a § 7 živnostenského zákona. Naopak podmínky uvedené v těchto ustanoveních samy o sobě nemají vliv na to, zda lze výkon určité činnosti klasifikovat jako živnostenské podnikání, uzavřel soud s tím, že nelze výkon činnosti odpovídající živnosti bez živnostenského oprávnění považovat za provozování živnostenského podnikání tak, jak jej má na mysli zákon o daních z příjmů.