Politické strany nejsou králíci z klobouku

Sobotní Lidové noviny (25.4.) otiskly esej prezidenta Václava Klause Keynesiánství druhé generace s podtitulem Ekonom John Maynard Keynes vystihl, po čem byla v meziválečné době poptávka, a současná krize je důsledkem tohoto období. Úkolem naší doby není nic jiného než keynesiánství „druhé generace” nedopustit, píše ke konci svého eseje Klaus. Nesmíme zopakovat třicátá (a navazující) léta, pokračuje. Je podle něj nutné omezovat, nikoliv rozšiřovat zásahy státu do fungování trhu. To však není možné v dnešní postevropské demokracii. V ní je hlas občana nesmírně slabý a den za dnem dále zeslabuje. Moc nevolených byrokratů, nemajících trh v lásce, naopak nezadržitelně roste. Předtím ještě Klaus poznamenává, že současná krize je nutným ozdravným procesem, nezbytnou a nenahraditelnou likvidací chybných a neudržitelných ekonomických aktivit. Není rozumné ji eliminovat umělým udržováním těchto aktivit za peníze daňových poplatníků, dodává a vzácně se v tom shoduje s některými univerzitními učiteli, podnikateli a členy Národní ekonomické rady vlády. Čtěte více: Krizi si musí podnikatelé tvrdě odpracovat

Perspektiva je složka reality

„Úkol naší doby” asociuje španělského liberálního filozofa José Ortegu y Gasseta (1883 – 1955), který vydal stejnojmennou knihu ve dvacátých letech 20. století (v originále El tema de nuestro tiempo). Úkolem naší doby je podřídit rozum vitalitě, stanovit mu místo v rámci biologické sféry, podrobit ho spontánnímu životu, myslel si tehdy Ortega y Gasset. Konstatoval mimo jiné, že politika je vzájemná gravitace mas. A především formuloval svou Nauku o hledisku. Tvrdil, že perspektiva je jednou ze složek reality. Že realita, která by se z kteréhokoliv bodu jevila stále táž, je absurdní pojem. Že rozdíl mezi světy dvou subjektů neznamená nepravdivost jednoho z nich. (Každý má svou pravdu, pojmenoval by to dramatik William Shakespeare.) Každý život je jedno hledisko na svět. To, co vidí jeden život, nemůže vidět žádný jiný, napsal Ortega y Gasset (cituji z českého vydání v Mladé frontě, Praha 1969). Za jedinou nepravou perspektivu považuje tu, která chce být jediná. Je proto nutné bránit tomu, aby tvárný a roztažitelný horizont ztuhl v uzavřený svět. Celistvá pravda se získává spojováním toho, co vidí můj bližní, s tím, co vidím já, a tak dále. Každý jedinec je jedno podstatné hledisko. Kdybychom vedle sebe kladli dílčí pohledy všech, utkali bychom úplnou a absolutní pravdu, uzavírá Ortega y Gasset.

Realita je záležitostí zvyku

K těmto myšlenkám je možné vztáhnout i teorii světů filozofa Nelsona Goodmana (1906 – 1998) ze sedmdesátých let 20. století. Realita ve světě je, obdobně jako realismus v malbě, podle Goodmana do značné míry záležitostí zvyku. Pro průměrného smrtelníka se většina vědeckých, uměleckých a percepčních verzí nějakým způsobem odchyluje od běžného, stabilního světa, který si sflikoval z útržků vědecké a umělecké tradice a z vlastního boje o přežití, tvrdí Goodman (cituji z českého vydání Způsobů světatvorby v nakladatelství Archa, Bratislava 1996).

Přecpaný veřejný prostor

Současný domácí veřejný prostor je různými hledisky nacpaný k prasknutí. A nejhorší je, že si s nepokorou sobě vlastní uzurpují právo na jedinou pravdu. Politické strany nabízejí veřejnosti svoje světy, své vize, vlastní struktury hodnot, jako kdyby šlo o konfekci vhodnou k univerzálnímu použití.

Pro Ortegu y Gasseta je klíčová generace. Blíží se evropské volby, blíží se domácí předčasné i řádné volby. Silná generace lidí narozených v sedmdesátých letech minulého století (ke které patřím i já) nejen hojně rodí děti (a nevejde se do porodnic, nemá pro své děti jesle a musí se prát o místa v mateřských školách) – budoucí daňové poplatníky, ale také tvoří jistou část voličské základny dnešních politických stran. Kdo ale reprezentuje generaci, která sice své dětství strávila v husákovských školách, ale před dospělým životem „za mír, za vlast, za socialismus” ji naštěstí zachránila sametová revoluce? Generaci, která je dnes vzdělaná, zcestovalá, mluví několika jazyky, vydělává peníze a svět bez informačních technologií už si neumí představit – ať už podniká, vede firmy nebo tvoří jejich zaměstnance či pracuje ve státní správě? Topolánek, Paroubek, Čunek, Bursík nebo dokonce Fischer či Filip v nejvyšší politice? Ranař Richter na pražském magistrátu? Snad ne Vandas či Edelmannová? Nebo někdo jiný? Volby se blíží a je o čem přemýšlet – s vědomím, že jediná zaručeně nepravá perspektiva je ta, která chce být jediná. Strany nejsou králíci v kouzelníkově klobouku, u kterých je úplně jedno, v jakém pořadí je mágova ruka vytáhne, ačkoliv to tak se svržením vlády a vymýšlením vlády nové může vypadat.